[První časopisecké znění (1906)]
Besedy Času. 11, 1906, č. 50, 16. 12. 1906, s. 411–412, podepsáno: Smil z Rolničky
Papírový Mojšl.
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský blázen-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Bezkydem,
za pět roků ves má – napřed víme –
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípneme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí...
A kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
Osud smýk’ jím, jak srp žlutým klasem;
už tak bývá. S božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů jdete k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí ho v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý,
Bůh mne...! Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra kdosi sundá
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru ,žide, půjdem na kalíšek!
Senkýři, dej k ohni tu lavici:
Vodka rtem se chválí a ne slovy.
Málem by byl zmrzl na silnici
tvůj host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky...
Co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Bezkydech.
Ostrá jest jak zuby horské píly,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle pij, ach drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak vy, pane, jak s ní zatočíte?“
Nevím, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku –
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala...
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí...
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane,... tož já...“ a juž ústil
do sklenice hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerický smích zněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až ku ránu,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snes jí cedry od Libánu.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla ve vlas ranou hromu –
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
Listem břem, břeh temným mluví hromem:
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zdvih se, odnesl to psaní...
sběhli se a odvlekli mne z domu:
Zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nechť, chud nechť, mlád kdy’s, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na šíj lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání Spolku českých bibliofilů (1910)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Spolek českých bibliofilů, Praha, 1910, s. 20–25
Papírový Mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Bezkydem,
za pět roků ves má – napřed víme –
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípneme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí...
A kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
Osud smýk’ jím, jak srp žlutým klasem;
už tak bývá. S božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů jdete k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí ho v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý,
Bůh mne...? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra kdosi sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
Vodka rtem se chválí a ne slovy.
Málem by byl zmrzl na silnici
tvůj host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky...
Co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Bezkydech.
Ostrá jest jak zuby horské píly,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle pij, ach drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku –
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala...
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí...
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane,... tož já...“ a juž ústil
do sklenice hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerický smích zněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až ku ránu,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snes jí cedry od Libánu.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla ve vlas ranou hromu –
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
Listem břem, bůh temným mluví hromem:
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zdvih se, odnesl to psaní...
sběhli se a odvlekli mne z domu:
Zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdy’s, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na šíj lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání Literárního kroužku v Chicagu (1910)]
In: BEZRUČ, Petr: Písně Petra Bezruče. Literární kroužek, Chicago, 1910, s. 20–25
Papírový Mojšl.
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na racu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Bezdykem,
za pět roků ves má – napřed víme –
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípneme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí...
A kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
Osud smýk’ jím, jak srp žlutým klasem;
už tak bývá. S božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů jdete k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí ho v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý,
Bůh mne...? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra kdosi sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
Vodka rtem se chválí a ne slovy.
Málem by byl zmrzl na silnici
tvůj host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky...
Co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Bezkydech.
Ostrá jest jak zuby horské píly,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle pij, ach drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku –
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala...
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí..
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane,... tož já...“ a juž ústil
do sklenice hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerický smích zněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až ku ránu,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snes jí cedry od Libánu.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla ve vlas ranou hromu –
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
Listem břem, bůh temným mluví hromem:
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zdvih se, odnesl to psaní...
sběhli se a odvlekli mne z domu:
Zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdy’s, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na šíj lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání Spolku českých bibliofilů (leden 1911)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Spolek českých bibliofilů, Praha, leden 1911, s. 11–16
Papírový Mojšl.
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to ten britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Bezdykem,
za pět roků ves má – napřed víme –
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípneme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí...
A kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
Osud smýk’ jím, jak srp žlutým klasem;
už tak bývá. S božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů jdete k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí ho v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý,
Bůh mne...? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra kdosi sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
Vodka rtem se chválí a ne slovy.
Málem by byl zmrznul na silnici
tvůj host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky...
Co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Bezkydech.
Ostrá jest jak zuby horské píly,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle pij, ach drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku –
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala...
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí...
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane,... tož já...“ a juž ústil
do kelíšku hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerický smích zněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až ku ránu,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bys snes jí cedry od Libanu.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla ve vlas ranou hromu –
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
Listem břem, bůh temným mluví hromem:
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zdvih se, odnesl to psaní...
sběhli se a odvlekli mne z domu:
Zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustili mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdy’s, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na šíj lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání Spolku českých bibliofilů (leden 1911) - autorská korektura]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Spolek českých bibliofilů, Praha, leden 1911, s. 11–16, Památník Petra Bezruče v Opavě, Bezručovský archiv
Papírový Mojšl.
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Bezkydem,
za pět roků ves má – napřed víme –
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípneme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí...
A kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
Osud smýk’ jím, jak srp žlutým klasem;
už tak bývá. S božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí ho v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý,
Bůh mne...? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra kdosi sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
Vodka rtem se chválí a ne slovy.
Málem by byl zmrznul na silnici
tvůj host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky...
Co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Bezkydech.
Ostrá jest jak zuby horské píly,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle pij, ach drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku –
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala...
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí...
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane,... tož já...“ a juž ústil
do kelíšku hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerický smích zněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až ku ránu,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bys snes jí cedry od Libanu.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla ve vlas ranou hromu –
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
Listem břem, bůh temným mluví hromem:
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zdvih se, odnesl to psaní...
sběhli se a odvlekli mne z domu:
Zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustili mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdy’s, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na šíj lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání Literárního kroužku v Chicagu (1911)]
In: BEZRUČ, Petr: Písně Petra Bezruče. Literární kroužek, Chicago, 1911, s. 20–25
Papírový Mojšl.
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na rasu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Bezdykem,
za pět roků ves má – napřed víme –
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípneme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí...
A kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
Osud smýk’ jím, jak srp žlutým klasem;
už tak bývá. S božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od Brna dolů spěcháš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí ho v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý,
Bůh mne...? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra kdosi sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
Vodka rtem se chválí a ne slovy.
Málem by byl zmrzl na silnici
tvůj host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky...
Co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Bezkydech.
Ostrá jest jak zuby horské píly,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle pij, ach drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku –
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala...
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí...
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane,... tož já...“ a juž ústil
do sklenice hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerický smích zněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až ku ránu,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snes jí cedry od Libánu.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla ve vlas ranou hromu –
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
Listem břem, bůh temným mluví hromem:
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zdvih se, odnesl to psaní...
sběhli se a odvlekli mne z domu:
Zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdy’s, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na šíj lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání Spolku českých bibliofilů (červen 1911)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Spolek českých bibliofilů, Praha, červen 1911, s. 13–19
Papírový Mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Bezdykem,
za pět roků ves má – napřed víme –
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípneme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí...
A kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
Osud smýk’ jím, jak srp žlutým klasem;
už tak bývá. S božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí ho v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý,
Bůh mne...!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra kdosi sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
Vodka rtem se chválí a ne slovy.
Málem by byl zmrznul na silnici
tvůj host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky...
Co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Bezkydech.
Ostrá jest jak zuby horské píly,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle pij, ach drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku –
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala...
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí...
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane,... tož já...“ a juž ústil
do kelíšku hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerický smích zněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až ku ránu,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snes jí cedry od Libanu.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla ve vlas ranou hromu –
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
Listem břem, bůh temným mluví hromem:
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zdvih se, odnesl to psaní...
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdy’s, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na šíj lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání Osvětového odboru O. Č. S. N. R. v Jekatěrinburgu (1918)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Osvětový odbor O. Č. S. N. R., Jekatěrinburg, 1918, s. 17–23
Papírový Mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast – básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z polské přijde žid k nám pod Bezkydem
za pět roků ves má – napřed víme –
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius nostis primae.
V němé zlosti zaskřípneme zuby;
děvče, muže, dědinu žid skoupí......
A kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
Osud smyk jím, jak srp žlutým klasem;
už tak bývá. S božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych nebyl židem ani.
Když od města dolů jdete k jihu,
den co den tam potkáš žida s měchem;
dej mu krejcar, zahodí ho v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý,
Bůh mne….? Kdo si na milníku hoví?
deset minut krčma pod olšemi.
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra kdosi sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek.
Šenkýři.. dej k ohni tu lavici:
Vodka rtem se chválí a ne slovy.
Málem by byl zmrzl na silnici
tvůj host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky......
Co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Bezkydech.
Ostrá jest jak zuby, horské píly
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle pij, ach drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá…..
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní….
jak vy, pane, jak s ní naložíte?
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil, z smotku
měl jsem děvče rád – jinému přednost dala
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo
leckdo šeptal ve sluch slova lisí….
ale nic tak cestou nedojalo
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane,… tož já…“ a již ústil
do sklenice hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerický smích zněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první lásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až ku ránu,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snes jí cedry od Libánu.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
Patří tam. A jednou… jednou… pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstka již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla ve vlas ranou hromu –
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena….“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
Listem břem, bůh temným mluví hromem:
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
Vítr zdvih se, odnesl to psaní….
sběhli se a odvlekli mne z domu:
Zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám…. bloudím… světu já jsem
potrhlý žid… co pán řekne ke mně?
Bos nech, chud nech, mlád kdys, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy
v podzim žití v sluch ti zašelestí,
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šiji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na šij lehlo jarmo kmene
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání Nového lidu (1919)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Nový lid, Brno, 1919, s. 13–19
Papírový Mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Bezkydem,
za pět roků ves má – napřed víme –
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípneme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí…
A kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
Osud smýkʼ jím, jak srp žlutým klasem;
už tak bývá. S božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí ho v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý,
Bůh mne…!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra kdosi sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
Vodka rtem se chválí a ne slovy.
Málem by byl zmrznul na silnici
tvůj host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky…
Co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Bezkydech.
Ostrá jest jak zuby horské píly,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá…
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní…
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku –
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala…
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí…
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane,… tož já…“ a juž ústil
do kelíšku hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerický smích zněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až ku ránu,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snes jí cedry od Libanu.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou… jednou… pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla ve vlas ranou hromu –
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena…“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
Listem břem, bůh temným mluví hromem:
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zdvih se, odnesl to psaní…
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám… bloudím… světu já jsem
potrhlý žid… co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdyʼs, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na šíj lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání Nového lidu (1920)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Nový lid, Brno, 1920, s. 12–18
Papírovy Mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Bezkydem,
za pět roků ves má – napřed víme –
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípneme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí…
A kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
Osud smýkʼ jím, jak srp žlutým klasem;
už tak bývá. S božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí ho v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý.
Bůh mne…!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra kdosi sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
Vodka rtem se chválí a ne slovy.
Málem by byl zmrznul na silnici
tvůj host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky…
Co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Bezkydech.
Ostrá jest jak zuby horské pily,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá…
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní…
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku –
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala…
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí…
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane,… tož já…“ a juž ústil
do kelíšku hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerický smích zněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až ku ránu,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snes jí cedry od Libanu.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou… jednou… pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla ve vlas ranou hromu –
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena…“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
Listem břem, bůh temným mluví hromem:
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zdvih se, odnesl to psaní…
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám… bloudím… světu já jsem
potrhlý žid… co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdyʼs, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na šíj lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání Nového lidu (1920, malý formát)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Nový lid, Brno, 1920, s. 12–18
Papírový Mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Bezkydem,
za pět roků ves má – napřed víme –
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípneme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí…
A kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
Osud smýkʼ jím, jak srp žlutým klasem;
už tak bývá. S božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí ho v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý.
Bůh mne…!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra kdosi sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
Vodka rtem se chválí a ne slovy.
Málem by byl zmrznul na silnici
tvůj host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky…
Co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Bezkydech.
Ostrá jest jak zuby horské píly,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá…
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní…
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku –
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala…
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí…
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane,… tož já…“ a juž ústil
do kelíšku hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerický smích zněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až ku ránu,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snes jí cedry od Libanu.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou… jednou… pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla ve vlas ranou hromu –
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena…“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
Listem břem, bůh temným mluví hromem:
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zdvih se, odnesl to psaní…
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám… bloudím… světu já jsem
potrhlý žid… co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdyʼs, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na šíj lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání u Klíra v Kladně (1927)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Klír, Kladno, 1927, s. 18–22
Papírový Mojšl.
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem,
za pět roků ves má – napřed víme –
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípneme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí…
A kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
Osud smýkʼ jím, jak srp žlutým klasem;
už tak bývá. S božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem:
dej mu krejcar, zahodí ho v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý.
Bůh mne…!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra kdosi sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
Vodka rtem se chválí a ne slovy.
Málem by byl zmrznul na silnici
tvůj host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky…
Co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Beskydech.
Ostrá jest jak zuby horské píly,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá…
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní…
jak vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku –
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala…
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí…
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane,… tož já…“ a juž ústil
do kelíšku hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerický smích zněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až ku ránu,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snes jí cedry od Libanu.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou… jednou… pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla ve vlas ranou hromu –
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena…“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
Listem břem, bůh temným mluví hromem:
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zdvih se, odnesl to psaní…
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám… bloudím… světu já jsem
potrhlý žid… co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdyʼs, motýl stěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na šíj lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání Nového lidu (červenec 1928)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Nový lid, Brno, červenec 1928, s. 18–23
Papírový Mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem,
za pět roků ves má – napřed víme –
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípeme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí…
A kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
Osud smýkʼ jím, jak srp žlutým klasem;
už tak bývá. S božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí ho v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý.
Bůh mne…!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra kdosi sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
Vodka rtem se chválí a ne slovy.
Málem by byl zmrznul na silnici
tvůj host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky…
Co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Beskydech.
Ostrá jest jak zuby horské pily,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá…
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní…
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku –
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala…
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí …
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane,… tož já…“ a juž ústil
do kelíšku hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerický smích zněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až do rána,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snes jí cedry od Libana.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadit život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou… jednou… pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla ve vlas ranou hromu –
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena…“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
Listem břem, bůh temným mluví hromem:
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zdvih se, odnesl to psaní…
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám… bloudím… světu já jsem
potrhlý žid… co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdyʼs, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na šíj lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání Nového lidu (prosinec 1928)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Nový lid, Brno, prosinec 1928, s. 18–23
Papírový Mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem,
za pět roků ves má – napřed víme –
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípeme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí…
A kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
Osud smýkʼ jím, jak srp žlutým klasem;
už tak bývá. S božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí ho v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý.
Bůh mne…!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra kdosi sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
Vodka rtem se chválí a ne slovy.
Málem by byl zmrznul na silnici
tvůj host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky…
Co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Beskydech.
Ostrá jest jak zuby horské pily,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá..
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní…
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku –
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala…
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí …
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane,… tož já…“ a juž ústil
do kelíšku hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerický smích zněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až do rána,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snes jí cedry od Libana.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou… jednou… pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla ve vlas ranou hromu –
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena…“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
Listem břem, bůh temným mluví hromem:
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zdvih se, odnesl to psaní…
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám… bloudím… světu já jsem
potrhlý žid… co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdyʼs, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na šíj lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání Nového lidu (1930)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Nový lid, Brno, 1930, s. 18–23
Papírový Mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem,
za pět roků ves má – napřed víme –
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípeme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí…
A kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
Osud smýkʼ jím, jak srp žlutým klasem;
už tak bývá. S božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí ho v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý.
Bůh mne…!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra kdosi sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
Vodka rtem se chválí a ne slovy.
Málem by byl zmrznul na silnici
tvůj host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky…
Co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Beskydech.
Ostrá jest jak zuby horské pily,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá…
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní…
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku –
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala…
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí …,
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane,… tož já…“ a juž ústil
do kelíšku hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerický smích zněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až do rána,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snes jí cedry od Libana.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou… jednou… pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla ve vlas ranou hromu –
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena…“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
Listem břem, bůh temným mluví hromem:
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zdvih se, odnesl to psaní…
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám… bloudím… světu já jsem
potrhlý žid… co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdyʼs, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na šíj lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání Skupiny moravských knihomilů (1937)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Skupina moravských knihomilů, Valašské Meziříčí, 16. 5. 1937, s. 18–23
Papírový Mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem,
za pět roků ves má – napřed víme –
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípeme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí…
A kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
osud smýkl jím, jak kosa klasem;
už tak bývá. S božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí ho v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý.
Bůh mne...!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra kdosi sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
vodka rtem se chválí a ne slovy.
Málem by byl zmrznul na silnici
tvůj host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky…
Co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Beskydech.
Ostrá jest jak zuby horské pily,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach, drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku –
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala…
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořského kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí,
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane,... tož já...“ a juž ústil
do kelíšku hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerický smích zněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až do rána,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snes jí cedry od Libana.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla v lebku ranou hromu –
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
listem břem, bůh temným mluví hromem;
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zdvih se, odnesl to psaní…
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen. – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdyʼs, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na týl lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání Nového lidu (1937)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Nový lid, Brno, 1937, s. 18–23
Papírový Mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem,
za pět roků ves má – napřed víme –
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípeme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí;
a kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
osud smýkl jím, jak kosa klasem;
už tak bývá. S božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přisahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí ho v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý.
Bůh mne...!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra chodec sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
vodka rtem se chválí a ne slovy.
Málem by byl zmrznul na silnici
tvůj host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky;
co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Beskydech.
Ostrá jest jak zuby horské pily,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach, drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala,
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí,
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane,... tož já...“ a juž ústil
do kelíšku hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerický smích zněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až do rána,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snes jí cedry od Libana.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla v lebku ranou hromu:
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
listem břem, bůh temným mluví hromem;
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr prošel, odnesl to psaní;
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdyʼs, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na týl lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání Aloise Kučíka (1937)]
In: BEZRUČ, Petr: Petr Bezruč 1937. Alois Kučík, Břeclav, 1937, s. 15–20
Papírový Mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem,
za pět roků ves má – napřed víme –
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípeme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí;
a kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
osud smýkl jím, jak kosa klasem;
už tak bývá. S božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přisahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí ho v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý.
Bůh mne...!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra chodec sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
vodka rtem se chválí a ne slovy.
Málem by byl zmrznul na silnici
tvůj host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky;
co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Beskydech.
Ostrá jest jak zuby horské pily,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach, drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala,
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí,
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane,... tož já...“ a juž ústil
do kelíšku hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerický smích zněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až do rána,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snes jí cedry od Libana.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla v lebku ranou hromu:
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
listem břem, bůh temným mluví hromem;
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr prošel, odnesl to psaní;
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdyʼs, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na týl lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání Nového lidu (1938)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Nový lid, Brno, 1938, s. 18–23
Papírový Mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem,
za pět roků ves má – napřed víme –
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípeme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí;
a kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
osud smýkl jím, jak kosa klasem;
už tak bývá. S božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přisahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí ho v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý.
Bůh mne...!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra chodec sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
vodka rtem se chválí a ne slovy.
Málem by byl zmrznul na silnici
tvůj host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky;
co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Beskydech.
Ostrá jest jak zuby horské pily,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach, drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala,
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí,
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane,... tož já...“ a juž ústil
do kelíšku hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerický smích zněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až do rána,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snes jí cedry od Libana.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla v lebku ranou hromu:
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
listem břem, bůh temným mluví hromem;
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr prošel, odnesl to psaní;
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdyʼs, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na týl lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání Kroužku Slezanů v Londýně (1944)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Kroužek Slezanů, Londýn, 1944, s. 38–41
Papírový Mojšl.
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje,
to jen britský fantast – básník věřil
a na rasu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Bezkydem,
za pět roků ves má – napřed víme –
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípneme zuby:
děvče, muže, dědinu skoupí..
A kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
osud smýk jím, jak srp žlutým klasem,
už tak bývá. S božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od Brna dolů spěcháš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem,
dej mu krejcar, zahodí ho v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
Čekáš až tě zítra kdosi sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek.
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
Vodka rtem se chválí a ne slovy.
Málem by byl zmrzl na silnici
tvůj host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky..
Co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle, jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Bezkydech.
Ostrá jest jak zuby horské pily,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle pij, ach drž krok se mnou, žide.
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí,
všecka žalost v jeden úsměv splývá..
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní..
jak vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku –
měl jsem děvče rád.. jinému přednost dala..
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí..
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane,.. tož já..“ a juž ústil
do sklenice hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerický smích zněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem,
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující,
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až ku ránu,
ve dne za kmit jeden sladké brvy
byl bych snes jí cedry od Libánu.
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v červnu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou.. jednou.. pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou.
Čepel padla ve vlas ranou hromu –
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena..“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
Listem břem, bůh temným mluví hromem:
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zdvih se, odnesl to psaní..
sběhli se a odvlekli mne z domu:
Zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen. – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě,
list ten hledám.. bloudím.. světu já jsem
potrhlý žid.. co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdys, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy,
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij! Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště,
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na šíj lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla.
[Vydání Nového lidu (březen 1946)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Pokorný a spol., Brno, březen 1946, s. 18–23
Papírový mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem,
za pět roků ves má – napřed víme –
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípeme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí;
a kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
osud smýkl jím, jak kosa klasem;
už tak bývá. S božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přisahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí jej v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý.
Bůh mne...!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra chodec sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
nech se na ní suší, si pohoví
ten, jehož jsem našel na silnici:
tož host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky;
co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní petrklíče přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Beskydech.
Ostrá jest jak zuby horské pily,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach, drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku,
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala,
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí,
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane,... tož já...“ a juž ústil
do kelíšku hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerický smích zněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až do rána,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snesl cedry jí s Libana.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla v lebku ranou hromu:
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
listem břem, Bůh temným mluví hromem:
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zadul, odnesl to psaní;
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdyʼs, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na týl lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání Nového lidu (červenec 1946)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Pokorný a spol., Brno, červenec 1946, s. 18–23
Papírový Mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem,
za pět roků ves má – napřed víme –
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípeme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí;
a kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
osud smýkl jím, jak kosa klasem;
už tak bývá. S Božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí jej v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý.
Bůh mne...!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra chodec sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
nech se na ní suší, si pohoví
ten, jehož jsem našel na silnici:
tož host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky;
co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní petrklíče přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Beskydech.
Ostrá jest jak zuby horské pily,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach, drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku,
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala,
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí,
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane,... tož já...“ a juž ústil
do kelíšku hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerický smích zněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až do rána,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snesl cedry jí s Libana.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla v lebku ranou hromu:
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
listem břem, Bůh temným mluví hromem;
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zadul, odnesl to psaní;
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdyʼs, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na týl lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání Družstevní práce (leden 1947)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Družstevní práce, České Budějovice, leden 1947, s. 14, 17–21
Papírový Mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem,
za pět roků ves má – napřed víme –
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípneme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí;
a kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
osud smýkl jím, jak kosa klasem;
už tak bývá. S Božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí jej v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý.
Bůh mne...!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra poutník sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
nech se na ní suší, si pohoví
ten, jehož jsem našel na silnici:
tož host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky;
co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní petrklíče přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Beskydech.
Ostrá jest jak zuby horské pily,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach, drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku,
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala,
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí…
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane,... tož já...“ a juž ústil
do kelíšku hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerický smích zněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až ku ránu,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snesl cedry jí s Libanu.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla v lebku ranou hromu:
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
listem břem, Bůh temným mluví hromem:
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zadul, odnesl to psaní;
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdyʼs, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na týl lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání Nového lidu (srpen 1947)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Pokorný a spol., Brno, srpen 1947, s. 18–23
Papírový Mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem,
za pět roků ves má – napřed víme –
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípeme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí;
a kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
osud smýkl jím, jak kosa klasem;
už tak bývá. S Božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí jej v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý.
Bůh mne...!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra chodec sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
nech se na ní suší, si pohoví
ten, jehož jsem našel na silnici:
tož host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky;
co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní petrklíče přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Beskydech.
Ostrá jest jak zuby horské pily,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach, drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku,
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala,
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí,
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane,... tož já...“ a juž ústil
do kelíšku hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerický smích zněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až do rána,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snesl cedry jí s Libana.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla v lebku ranou hromu:
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
listem břem, Bůh temným mluví hromem;
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zadul, odnesl to psaní;
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdyʼs, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na týl lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání Nového lidu (prosinec 1947)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Pokorný a spol., Brno, prosinec 1947, s. 18–23
Papírový Mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem,
za pět roků ves má – napřed víme –
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípeme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí;
a kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
osud smýkl jím, jak kosa klasem;
už tak bývá. S Božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí jej v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý.
Bůh mne...!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra chodec sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
nech se na ní suší, si pohoví
ten, jehož jsem našel na silnici:
tož host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky;
co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní petrklíče přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Beskydech.
Ostrá jest jak zuby horské pily,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach, drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku,
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala,
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí,
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane,... tož já...“ a juž ústil
do kelíšku hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerský smích zazněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až do rána,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snesl cedry jí s Libana.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla v lebku ranou hromu:
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
listem břem, Bůh temným mluví hromem;
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zadul, odnesl to psaní;
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdyʼs, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na týl lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání Nového lidu (1949)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Pokorný a spol., Brno, květen 1949, s. 18–23
Papírový Mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem,
za pět roků ves má – napřed víme –,
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípeme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí;
a kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
osud smýkl jím, jak kosa klasem;
už tak bývá. S Božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí jej v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý.
Bůh mne...!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra chodec sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
nech se na ní suší, si pohoví
ten, jehož jsem našel na silnici:
tož host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky;
co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Beskydech.
Ostrá jest jak zuby horské pily,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach, drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku, –
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala,
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí,
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane... tož já...“ a juž ústil
do kelíšku hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerský smích zazněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až do rána,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snesl cedry jí s Libana.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla v lebku ranou hromu:
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
listem břem, Bůh temným mluví hromem;
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zadul, odnesl to psaní;
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdyʼs, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na týl lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání ČS (1951)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1951, s. 18–23
Papírový Mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem,
za pět roků ves má – napřed víme –,
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípeme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí;
a kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
osud smýkl jím, jak kosa klasem;
už tak bývá. S Božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí jej v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý.
Bůh mne...!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra chodec sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
nech se na ní suší, si pohoví
ten, jehož jsem našel na silnici:
tož host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky;
co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Beskydech.
Ostrá jest jak zuby horské pily,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach, drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku, –
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala,
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí,
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane... tož já...“ a juž ústil
do kelíška hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerský smích zazněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až do rána,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snesl cedry jí s Libana.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla v lebku ranou hromu:
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
listem břem, Bůh temným mluví hromem;
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zadul, odnesl to psaní;
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdy’s, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na týl lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání ČS (1951) bibliofilské]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1951, s. 18–23
Papírový Mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem,
za pět roků ves má – napřed víme –,
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípeme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí;
a kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
osud smýkl jím, jak kosa klasem;
už tak bývá. S Božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí jej v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý.
Bůh mne...!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra chodec sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
nech se na ní suší, si pohoví
ten, jehož jsem našel na silnici:
tož host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky;
co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Beskydech.
Ostrá jest jak zuby horské pily,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach, drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku, –
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala,
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí,
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane... tož já...“ a juž ústil
do kelíška hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerský smích zazněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až do rána,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snesl cedry jí s Libana.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla v lebku ranou hromu:
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
listem břem, Bůh temným mluví hromem;
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zadul, odnesl to psaní;
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdy’s, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na týl lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání ČS (1952)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1952, s. 18–23
Papírový Mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem,
za pět roků ves má – napřed víme –,
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípeme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí;
a kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
osud smýkl jím, jak kosa klasem;
už tak bývá. S Božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí jej v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý.
Bůh mne...!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra chodec sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
nech se na ní suší, si pohoví
ten, jehož jsem našel na silnici:
tož host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky;
co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Beskydech.
Ostrá jest jak zuby horské pily,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach, drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku, –
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala,
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí,
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane... tož já...“ a juž ústil
do kelíška hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerský smích zazněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až do rána,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snesl cedry jí s Libana.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla v lebku ranou hromu:
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
listem břem, Bůh temným mluví hromem;
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zadul, odnesl to psaní;
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdy’s, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na týl lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání ČS (1953)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1953, s. 18–23
Papírový Mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem,
za pět roků ves má – napřed víme –,
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípeme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí;
a kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
osud smýkl jím, jak kosa klasem;
už tak bývá. S Božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí jej v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý.
Bůh mne...!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra chodec sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
nech se na ní suší, si pohoví
ten, jehož jsem našel na silnici:
tož host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky;
co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Beskydech.
Ostrá jest jak zuby horské pily,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach, drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku, –
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala,
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí,
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane... tož já...“ a juž ústil
do kelíška hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerský smích zazněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až do rána,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snesl cedry jí s Libana.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla v lebku ranou hromu:
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
listem břem, Bůh temným mluví hromem;
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zadul, odnesl to psaní;
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdy’s, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na týl lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání SNKLHU (1954)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha, 1954, s. 18–23
Papírový Mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem,
za pět roků ves má – napřed víme –,
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípeme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí;
a kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
osud smýkl jím, jak kosa klasem;
už tak bývá. S Božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
Když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí jej v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý.
Bůh mne...!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra chodec sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
nech se na ní suší, si pohoví
ten, jehož jsem našel na silnici:
tož host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky;
co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Beskydech.
Ostrá jest jak zuby horské pily,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach, drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku, –
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala,
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí,
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane... tož já...“ a juž ústil
do kelíška hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerský smích zazněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až do rána,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snesl cedry jí s Libana.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla v lebku ranou hromu:
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
listem břem, Bůh temným mluví hromem;
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zadul, odnesl to psaní;
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdy’s, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na týl lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání ČS (1956)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1956, s. 18–23
Papírový Mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem,
za pět roků ves má – napřed víme –,
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípeme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí;
a kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
osud smýkl jím, jak kosa klasem;
už tak bývá. S Božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
Když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí jej v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý.
Bůh mne...!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra chodec sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
nech se na ní suší, si pohoví
ten, jehož jsem našel na silnici:
tož host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky;
co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Beskydech.
Ostrá jest jak zuby horské pily,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach, drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku, –
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala,
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí,
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane... tož já...“ a juž ústil
do kelíška hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerský smích zazněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až do rána,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snesl cedry jí s Libana.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla v lebku ranou hromu:
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
listem břem, Bůh temným mluví hromem;
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zadul, odnesl to psaní;
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdy’s, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na týl lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání SNKLHU (1957)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha, 1957, s. 18–23
Papírový Mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem,
za pět roků ves má – napřed víme –,
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípeme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí;
a kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
osud smýkl jím, jak kosa klasem;
už tak bývá. S Božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí jej v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý.
Bůh mne...!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra chodec sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
nech se na ní suší, si pohoví
ten, jehož jsem našel na silnici:
tož host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky;
co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Beskydech.
Ostrá jest jak zuby horské pily,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach, drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku, –
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala,
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí,
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane... tož já...“ a juž ústil
do kelíška hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerský smích zazněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až do rána,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snesl cedry jí s Libana.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla v lebku ranou hromu:
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
listem břem, Bůh temným mluví hromem;
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zadul, odnesl to psaní;
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdy’s, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na týl lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
[Vydání SPN (1958)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Ed: ŠAJTAR, Drahomír. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1958, s. 16–21
Papírový Mojšl
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem,
za pět roků ves má – napřed víme –,
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípeme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí;
a kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřež a přece názor měním:
osud smýkl jím, jak kosa klasem;
už tak bývá. S božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů půjdeš k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí jej v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý.
Bůh mne...!? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra chodec sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
nech se na ní suší, si pohoví
ten, jehož jsem našel na silnici:
tož host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky;
co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Beskydech.
Ostrá jest jak zuby horské pily,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach, drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku, –
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala,
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí,
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
„Tož já, pane... tož já...“ a juž ústil
do kelíška hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerský smích zazněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až do rána,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snesl cedry jí s Libana.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla v lebku ranou hromu:
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
listem břem, Bůh temným mluví hromem;
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zadul, odnesl to psaní;
sběhli se a odvlekli mne z domu:
zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdy’s, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na týl lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!
1. přehled dochovaných verzí
R nedochován. První časopisecký otisk v Besedách Času (1906). V SP poprvé zařazena ve vyd. B1 (1910).
– [R] určený pro vydání B1 nezvěstný
– v dopise P. Bezruče J. Herbenovi z 17. 2. 1904: „Nedávno jsem našel bezmála hotovou báseň z minulých let – historii jednoho žida, o níž nemám na omluvu nic jiného říci, než že je pravdiva. Snad ji pošlu – ale Vy jste feminista – brkla by asi u Vás.“
– ke znění básně v dopise P. Bezruče J. Herbenovi ze 17. 3. 1904: „Papírový Mojšl je pravdiv. Otisknete-li, nechť nechá stát Váš korektor formu ‚kelíšek‘, ať nekoriguje na ‚kalíšek‘. A nechť nevynechá vysvětlivku ‚břem‘ jako u Vás všecky vysvětlivky se vynechávají.“
– k hodnocení básně v dopise J. Herbena P. Bezručovi z 22. 3. 1904: „Papírový Mojšl je dobrý, trochu romantický, ale to nic nevadí.“
– v dopise P. Bezruče V. Preissigovi z 4. 10. 1910 připojen výtisk (PPB, Opava, Bezručovský archiv) s autorovými korekturami v. 74 „do kelíšku hořký motýl bolu:“ m. „do sklenice hořký motýl bolu:“
– ke znění v. 21 a 85 ve vydání B2 v připojeném soupise autorových oprav na s. 111: „Když od Brna dolů spěcháš k jihu,“ a oprava chybějícího uvozovacího znaménka na začátku verše
– k úpravám v B3 v dopise P. Bezruče A. Mackovi z 6. 3. 1911: „Račte však při tisku dohlédnout na tyto věci: na stránce 12 ať zase nevynechají moudří sazeči vykřičník: Bůh mne...!?“
– ke znění v. 121 ve vydání D6 v Bezručově nedatovaném soupisu oprav pro vydání D7 zaslaném F. V. Pokornému: „tomu na šíj lehlo jarmo kmene – bylo-li opraveno na: tomu na týl lehlo atd.“
– ke znění v. 20 ve vydání D9 oprava v nedatovaném soupisu zaslaném P. Bezručem F. V. Pokornému: „Lapsy snad vlastní: přisahal opr. přísahal“
2. vývoj textu
N Papírový Mojšl. Č1
N Papírový Mojšl B1
N Papírový Mojšl. C1…C2
N Papírový Mojšl B3…D1
N Papírovy Mojšl D2
N Papírový Mojšl D3
N Papírový Mojšl. H
N Papírový Mojšl D4…D8
N Papírový Mojšl. M
N Papírový mojšl D9
N Papírový Mojšl D10…P
001 Ten ráz na pravdu jsem neudeřil: Č1…P
002 žalost jejich nesklonila šíje; Č1…D8
002 žalost jejich nesklonila šíje, M
002 žalost jejich nesklonila šíje; D9…P
003 to jen britský blázen-básník věřil Č1
003 to jen britský fantast-básník věřil B1, C1
003 to ten britský fantast-básník věřil B2, B2-Ra
003 to jen britský fantast-básník věřil B2-Rb…B3
003 to jen britský fantast – básník věřil G
003 to jen britský fantast-básník věřil D1…D8
003 to jen britský fantast – básník věřil M
003 to jen britský fantast-básník věřil D9…P
004 a na raçu skládal elegie. Č1, B1
004 a na racu skládal elegie. C1
004 a na raçu skládal elegie. B2, B2-R
004 a na rasu skládal elegie. C2
004 a na raçu skládal elegie. B3…D8
004 a na rasu skládal elegie. M
004 a na raçu skládal elegie. D9…P
005 Z Polské přijde žid k nám pod Bezkydem, Č1…B3
005 Z polské přijde žid k nám pod Bezkydem G
005 Z Polské přijde žid k nám pod Bezkydem, D1…D3
005 Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem, H…D8
005 Z Polské přijde žid k nám pod Bezkydem, M
005 Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem, D9…P
006 za pět roků ves má – napřed víme – Č1…D12
006 za pět roků ves má – napřed víme –, D13…P
007 kdysi žebrák, nyní oře lidem, Č1…P
008 u všech děvuch má ius noctis primae. Č1…B3
008 u všech děvuch má ius nostis primae. G
008 u všech děvuch má ius noctis primae. D1…P
009 V němé zlosti zaskřípneme zuby: Č1…B3
009 V němé zlosti zaskřípneme zuby; G
009 V němé zlosti zaskřípneme zuby: D1…H
009 V němé zlosti zaskřípeme zuby: D4…D8
009 V němé zlosti zaskřípneme zuby: M
009 V němé zlosti zaskřípeme zuby: D9, D10
009 V němé zlosti zaskřípneme zuby: N
009 V němé zlosti zaskřípeme zuby: D11…P
010 děvče, muže, dědinu žid skoupí... Č1…B3
010 děvče, muže, dědinu žid skoupí...... G
010 děvče, muže, dědinu žid skoupí… D1…J
010 děvče, muže, dědinu žid skoupí; D7…D8
010 děvče, muže, dědinu skoupí.. M
010 děvče, muže, dědinu žid skoupí; D9…P
011 A kdo za to, že jsme jako duby, Č1…J
011 a kdo za to, že jsme jako duby, D7…D8
011 A kdo za to, že jsme jako duby, M
011 a kdo za to, že jsme jako duby, D9…P
012 na ženy a na peníze hloupí? Č1…P
013 Jedna spřež a přece názor měním: Č1…P
014 Osud smýk’ jím, jak srp žlutým klasem; Č1…B3
014 Osud smyk jím, jak srp žlutým klasem; G
014 Osud smýkʼ jím, jak srp žlutým klasem; D1…D6
014 osud smýkl jím, jak kosa klasem; J…D8
014 osud smýk jím, jak srp žlutým klasem, M
014 osud smýkl jím, jak kosa klasem; D9…P
015 už tak bývá. S božím dopuštěním Č1…D9
015 už tak bývá. S Božím dopuštěním D10…F2
015 už tak bývá. S božím dopuštěním P
016 přiskřípne čert Hebrejce též časem. Č1…P
017 Tak přemýšlím a je závěr blízký: Č1…P
018 když tak Pán svých vyvolených chrání, Č1…D8
018 když tak pán svých vyvolených chrání, M
018 když tak Pán svých vyvolených chrání, D9…E4
018 Když tak Pán svých vyvolených chrání, F1, E5
018 když tak Pán svých vyvolených chrání, F2, P
019 přes svůj křivý nos a hrubé pysky, Č1…P
020 přísahal bych, nebyl židem ani. Č1…B3
020 přísahal bych nebyl židem ani. G
020 přísahal bych, nebyl židem ani. D1…J
020 přisahal bych, nebyl židem ani. D7…D8
020 přísahal bych, nebyl židem ani. M
020 přisahal bych, nebyl židem ani. D9
020 přísahal bych, nebyl židem ani. D10…P
021 Když od města dolů jdete k jihu, Č1…B2-Ra
021 Když od města dolů půjdeš k jihu, B2-Rb
021 Když od Brna dolů spěcháš k jihu, C2
021 Když od města dolů půjdeš k jihu, B3
021 Když od města dolů jdete k jihu, G
021 Když od města dolů půjdeš k jihu, D1…D8
021 Když od Brna dolů spěcháš k jihu, M
021 Když od města dolů půjdeš k jihu, D9…P
022 den co den tam žida potkáš s měchem; Č1…B3
022 den co den tam potkáš žida s měchem; G
022 den co den tam žida potkáš s měchem; D1…D3
022 den co den tam žida potkáš s měchem: H
022 den co den tam žida potkáš s měchem; D4…D8
022 den co den tam žida potkáš s měchem, M
022 den co den tam žida potkáš s měchem; D9…P
023 dej mu krejcar, zahodí ho v mihu, Č1…M
023 dej mu krejcar, zahodí jej v mihu, D9…P
024 dej mu papír, chopí se ho spěchem. Č1…P
025 Den co den jde příkopem a travou, Č1…P
026 z bláta papíry pozorně loví, Č1…P
027 čte a třese kudrnatou hlavou, Č1…P
028 říkají mu Mojšl papírový.// Č1…D8
028 říkají mu Mojšl papírový./ M
028 říkají mu Mojšl papírový.// D9…P
029 V zimní noci šel jsem k městu němý, Č1…D1
029 V zimní noci šel jsem k městu němý. D2…D8
029 Ø M
029 V zimní noci šel jsem k městu němý. D9…P
030 Bůh mne...! Kdo si na milníku hoví? Č1
030 Bůh mne...? Kdo si na milníku hoví? B1…C2
030 Bůh mne...!? Kdo si na milníku hoví? B3
030 Bůh mne….? Kdo si na milníku hoví? G
030 Bůh mne…!? Kdo si na milníku hoví? D1…D8
030 Ø M
030 Bůh mne...!? Kdo si na milníku hoví? D9…P
031 (Deset minut krčma pod olšemi!) Č1…B3
031 deset minut krčma pod olšemi. G
031 (Deset minut krčma pod olšemi!) D1…D8
031 Ø M
031 (Deset minut krčma pod olšemi!) D9…P
032 Sněhem zalit Mojšl papírový. Č1…D8
032 Ø M
032 Sněhem zalit Mojšl papírový. D9…P
033 Čekáš, až tě zítra kdosi sundá Č1
033 Čekáš, až tě zítra kdosi sundá, B1…J
033 Čekáš, až tě zítra chodec sundá, D7…D8
033 Čekáš až tě zítra kdosi sundá, M
033 Čekáš, až tě zítra chodec sundá, D9, D10
033 Čekáš, až tě zítra poutník sundá, N
033 Čekáš, až tě zítra chodec sundá, D11…P
034 bídnou kořist havranů a lišek? Č1…P
035 Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda? Č1…P
036 Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek! Č1…B3
036 Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek. G
036 Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek! D1…D8
036 Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek. M
036 Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek! D9…P
037 Senkýři, dej k ohni tu lavici: Č1
037 Šenkýři, dej k ohni tu lavici: B1…B3
037 Šenkýři.. dej k ohni tu lavici: G
037 Šenkýři, dej k ohni tu lavici: D1…P
038 Vodka rtem se chválí a ne slovy. Č1…D6
038 vodka rtem se chválí a ne slovy. J…D8
038 Vodka rtem se chválí a ne slovy. M
038 nech se na ní suší, si pohoví D9…P
039 Málem by byl zmrzl na silnici Č1…C1
039 Málem by byl zmrznul na silnici B2, B2-R
039 Málem by byl zmrzl na silnici C2
039 Málem by byl zmrznul na silnici B3
039 Málem by byl zmrzl na silnici G
039 Málem by byl zmrznul na silnici D1…D8
039 Málem by byl zmrzl na silnici M
039 ten, jehož jsem našel na silnici: D9…P
040 tvůj host vzácný, Mojšl papírový. Č1…M
040 tož host vzácný, Mojšl papírový. D9…P
041 Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru, Č1…P
042 když umdlené se stran svěsil krovky... Č1…B3
042 když umdlené se stran svěsil krovky...... G
042 když umdlené se stran svěsil krovky… D1…J
042 když umdlené se stran svěsil krovky; D7…D8
042 když umdlené se stran svěsil krovky.. M
042 když umdlené se stran svěsil krovky; D9…P
043 Co bys pil? Však víš, my ze severu Č1…J
043 co bys pil? Však víš, my ze severu D7…D8
043 Co bys pil? Však víš, my ze severu M
043 co bys pil? Však víš, my ze severu D9…P
044 napijem se nejspíš kontušovky. Č1…P
045 Vypij, Mojšle; jest jak první láska Č1…D8
045 Vypij, Mojšle, jest jak první láska M
045 Vypij, Mojšle; jest jak první láska D9…P
046 sladká, jde z ní prvosenky přídech, Č1…M
046 sladká, jde z ní petrklíče přídech, D9…D12
046 sladká, jde z ní prvosenky přídech, D13…P
047 hořká jest jak beznadějná láska, Č1…P
048 vonná jest jak sosna na Bezkydech. Č1…D3
048 vonná jest jak sosna na Beskydech. H…D8
048 vonná jest jak sosna na Bezkydech. M
048 vonná jest jak sosna na Beskydech. D9…P
049 Ostrá jest jak zuby horské píly, Č1…B3
049 Ostrá jest jak zuby, horské píly G
049 Ostrá jest jak zuby horské píly, D1
049 Ostrá jest jak zuby horské pily, D2
049 Ostrá jest jak zuby horské píly, D3, H
049 Ostrá jest jak zuby horské pily, D4…P
050 zatřes jí a perla k vrchu vyjde, Č1…P
051 jasná, že by bozi sami pili, Č1…P
052 Mojšle pij, ach drž krok se mnou, žide! Č1…G
052 Mojšle, pij, ach drž krok se mnou, žide! D1…D6
052 Mojšle, pij, ach, drž krok se mnou, žide! J…D8
052 Mojšle pij, ach drž krok se mnou, žide. M
052 Mojšle, pij, ach, drž krok se mnou, žide! D9…P
053 Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá, Č1…P
054 celý se mu rosou v máku třpytí; Č1…D8
054 celý se mu rosou v máku třpytí, M
054 celý se mu rosou v máku třpytí; D9…P
055 všecka žalost v jeden úsměv splývá... Č1…B3
055 všecka žalost v jeden úsměv splývá….. G
055 všecka žalost v jeden úsměv splývá… D1…D4
055 všecka žalost v jeden úsměv splývá.. D5
055 všecka žalost v jeden úsměv splývá... D6…D8
055 všecka žalost v jeden úsměv splývá.. M
055 všecka žalost v jeden úsměv splývá... D9…P
056 a co, žide, povíš o svém žití? Č1…P
057 „Blázen jen své hoře vypravuje, Č1…P
058 vodka hřeje a pán židům přeje, Č1…P
059 s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje, Č1…P
060 všecko povím – pán se nevysměje. Č1…P
061 Jednou, pane, Bůh vám k milování Č1…P
062 družku švarnou daruje, však víte, Č1…P
063 jednou z ručky vypadne jí psaní... Č1…B3
063 jednou z ručky vypadne jí psaní…. G
063 jednou z ručky vypadne jí psaní… D1…D8
063 jednou z ručky vypadne jí psaní.. M
063 jednou z ručky vypadne jí psaní... D9…P
064 jak vy, pane, jak s ní zatočíte?“ Č1
064 jak vy, pane, jak s ní naložíte?“ B1, C1
064 jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“ B2, B2-R
064 jak vy, pane, jak s ní naložíte?“ C2
064 jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“ B3
064 jak vy, pane, jak s ní naložíte? G
064 jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“ D1…D3
064 jak vy, pane, jak s ní naložíte?“ H
064 jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“ D4…D8
064 jak vy, pane, jak s ní naložíte?“ M
064 jak, vy, pane, jak s ní naložíte?“ D9…P
065 Nevím, žide. Též ráz zaplakala Č1
065 Nedá, žide. Též ráz zaplakala B1…P
066 ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku – Č1…B3
066 ve mně láska, – dým jsem pustil, z smotku G
066 ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku – D1…J
066 ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku D7…D8
066 ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku – M
066 ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku, D9…D12
066 ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku, – D13…P
067 měl jsem děvče rád... jinému přednost dala... Č1…B3
067 měl jsem děvče rád – jinému přednost dala G
067 měl jsem děvče rád... jinému přednost dala… D1…J
067 měl jsem děvče rád... jinému přednost dala, D7…D8
067 měl jsem děvče rád.. jinému přednost dala.. M
067 měl jsem děvče rád... jinému přednost dala, D9…P
068 a dva roky, žide, pil jsem vodku. Č1…P
069 Co hořkého kdy se žitím tkalo, Č1…B3
069 Co hořkého kdy se žitím tkalo G
069 Co hořkého kdy se žitím tkalo, D1…D6
069 Co hořského kdy se žitím tkalo, J
069 Co hořkého kdy se žitím tkalo, D7…P
070 leckdo šeptal ve sluch slova lisí... Č1, B1
070 leckdo šeptal ve sluch slova lisí.. C1
070 leckdo šeptal ve sluch slova lisí... B2…B3
070 leckdo šeptal ve sluch slova lisí…. G
070 leckdo šeptal ve sluch slova lisí… D1…D5
070 leckdo šeptal ve sluch slova lisí…, D6
070 leckdo šeptal ve sluch slova lisí, J…D8
070 leckdo šeptal ve sluch slova lisí.. M
070 leckdo šeptal ve sluch slova lisí, D9, D10
070 leckdo šeptal ve sluch slova lisí… N
070 leckdo šeptal ve sluch slova lisí, D11…P
071 ale nic tak cestou nedojalo: Č1…B3
071 ale nic tak cestou nedojalo G
071 ale nic tak cestou nedojalo: D1…P
072 soucit kmitl blázna toho rysy. Č1…P
073 „Tož já, pane,… tož já...“ a juž ústil Č1…B3
073 „Tož já, pane,… tož já…“ a již ústil G
073 „Tož já, pane,… tož já…“ a juž ústil D1…D8
073 „Tož já, pane,.. tož já..“ a juž ústil M
073 „Tož já, pane,… tož já...“ a juž ústil D9…D12
073 „Tož já, pane… tož já...“ a juž ústil D13…P
074 do sklenice hořký motýl bolu: Č1…C1
074 do kelíšku hořký motýl bolu: B2, B2-R
074 do sklenice hořký motýl bolu: C2
074 do kelíšku hořký motýl bolu: B3
074 do sklenice hořký motýl bolu: G
074 do kelíšku hořký motýl bolu: D1…D8
074 do sklenice hořký motýl bolu: M
074 do kelíšku hořký motýl bolu: D9…D13
074 do kelíška hořký motýl bolu: E1…P
075 Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil – Č1…P
076 homerický smích zněl ode stolů. Č1…D11
076 homerský smích zazněl ode stolů. D12…P
077 „Utkvěl jsem na první krásce zrakem; Č1…B3
077 „Utkvěl jsem na první lásce zrakem; G
077 „Utkvěl jsem na první krásce zrakem; D1…D8
077 „Utkvěl jsem na první krásce zrakem, M
077 „Utkvěl jsem na první krásce zrakem; D9…P
078 a když sličnou vezmeš sobě ženku, Č1…P
079 už jsi zabit jak Goliáš prakem, Č1…P
080 jak když ručíš za velikou směnku.“ Č1…P
081 Lépe brkem brousit žernov mlýnský, Č1…P
082 nežli věřit ženě milující; Č1…D8
082 nežli věřit ženě milující, M
082 nežli věřit ženě milující; D9…P
083 nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský, Č1…P
084 chceš-li ženy a běž po silnici. Č1
084 chceš-li ženy, a běž po silnici. B1…B3
084 chceš-li ženy a běž po silnici. G
084 chceš-li ženy, a běž po silnici. D1…P
085 „Miloval pán ženu kdys? Stín prvý Č1…C1
085 Miloval pán ženu kdys? Stín prvý B2, B2-R
085 „Miloval pán ženu kdys? Stín prvý C2…P
086 noci rájem byl mi až ku ránu, Č1…H
086 noci rájem byl mi až do rána, D4…D8
086 noci rájem byl mi až ku ránu, M
086 noci rájem byl mi až do rána, D9, D10
086 noci rájem byl mi až ku ránu, N
086 noci rájem byl mi až do rána, D11…P
087 ve dne za kmit jeden sladký brvy Č1…D8
087 ve dne za kmit jeden sladké brvy M
087 ve dne za kmit jeden sladký brvy D9…P
088 byl bych snes jí cedry od Libánu.“ Č1…C1
088 byl bys snes jí cedry od Libanu.“ B2, B2-R
088 byl bych snes jí cedry od Libánu.“ C2
088 byl bych snes jí cedry od Libanu.“ B3
088 byl bych snes jí cedry od Libánu.“ G
088 byl bych snes jí cedry od Libanu.“ D1…H
088 byl bych snes jí cedry od Libana.“ D4…D8
088 byl bych snes jí cedry od Libánu. M
088 byl bych snesl cedry jí s Libana.“ D9, D10
088 byl bych snesl cedry jí s Libanu.“ N
088 byl bych snesl cedry jí s Libana.“ D11…P
089 Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky, Č1…P
090 hleď, ten běží za bludičkou v černu: Č1…D8
090 hleď, ten běží za bludičkou v červnu: M
090 hleď, ten běží za bludičkou v černu: D9…P
091 vsadil život na sedmičku lásky, Č1…H
091 vsadit život na sedmičku lásky, D4
091 vsadil život na sedmičku lásky, D5…P
092 blázen jest a patří na lucernu. Č1…P
093 „Patří tam. A jednou... jednou... pane, Č1…B3
093 Patří tam. A jednou… jednou… pane, G
093 „Patří tam. A jednou… jednou… pane, D1…D8
093 „Patří tam. A jednou.. jednou.. pane, M
093 „Patří tam. A jednou... jednou... pane, D9…P
094 lístek ztratila: nu, co tam stojí? Č1…P
095 Svět se točí se mnou, z řádků vane Č1…P
096 vlastní hanba, vina ženy mojí. Č1…P
097 Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou! Č1…B3
097 Nevěstka již mít kdo chtějí, mohou! G
097 Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou! D1…D8
097 Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou. M
097 Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou! D9…P
098 Čepel padla ve vlas ranou hromu – Č1…D6
098 Čepel padla v lebku ranou hromu – J
098 Čepel padla v lebku ranou hromu: D7…D8
098 Čepel padla ve vlas ranou hromu – M
098 Čepel padla v lebku ranou hromu: D9…P
099 datlík s rudou čapkou u mých nohou Č1…P
100 má je žena...“ nosem smál se k tomu. Č1…B3
100 má je žena….“ nosem smál se k tomu. G
100 má je žena…“ nosem smál se k tomu. D1…D8
100 má je žena..“ nosem smál se k tomu. M
100 má je žena...“ nosem smál se k tomu. D9…P
101 Déle žils – víš, jak se věci dějí: Č1…P
102 Listem břem, břeh temným mluví hromem: Č1
102 Listem břem, bůh temným mluví hromem: B1…D6
102 listem břem, bůh temným mluví hromem; J…D8
102 Listem břem, bůh temným mluví hromem: M
102 listem břem, Bůh temným mluví hromem: D9
102 listem břem, Bůh temným mluví hromem; D10
102 listem břem, Bůh temným mluví hromem: N
102 listem břem, Bůh temným mluví hromem; D11…P
103 z lidí ti, kteří se nosem smějí, Č1…P
104 vždy se smějí nad spáleným domem. Č1…P
105 „Vítr zdvih se, odnesl to psaní... Č1…B3
105 Vítr zdvih se, odnesl to psaní…. G
105 „Vítr zdvih se, odnesl to psaní… D1…J
105 „Vítr prošel, odnesl to psaní; D7…D8
105 „Vítr zdvih se, odnesl to psaní.. M
105 „Vítr zadul, odnesl to psaní; D9…P
106 sběhli se a odvlekli mne z domu: Č1…P
107 Zabil věrnou nevinnou svou paní – Č1…C2
107 zabil věrnou nevinnou svou paní – B3
107 Zabil věrnou nevinnou svou paní – G
107 zabil věrnou nevinnou svou paní – D1…D8
107 Zabil věrnou nevinnou svou paní – M
107 zabil věrnou nevinnou svou paní – D9…P
108 zbláznil se – dodali moudří k tomu. Č1…P
109 Tichý blázen! – Pustilo mne časem Č1…C1
109 Tichý blázen! – Pustili mne časem B2, B2-R
109 Tichý blázen! – Pustilo mne časem C2, B3
109 Tichý blázen! Pustilo mne časem G
109 Tichý blázen! – Pustilo mne časem D1…D6
109 Tichý blázen. – Pustilo mne časem J
109 Tichý blázen – Pustilo mne časem D7…D8
109 Tichý blázen. – Pustilo mne časem M
109 Tichý blázen! – Pustilo mne časem D9…P
110 hlupců soudců a lékařů plémě; Č1…D8
110 hlupců soudců a lékařů plémě, M
110 hlupců soudců a lékařů plémě; D9…P
111 list ten hledám... bloudím... světu já jsem Č1…B3
111 list ten hledám…. bloudím… světu já jsem G
111 list ten hledám… bloudím… světu já jsem D1…D8
111 list ten hledám.. bloudím.. světu já jsem M
111 list ten hledám... bloudím... světu já jsem D9…P
112 potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“ Č1…B3
112 potrhlý žid… co pán řekne ke mně? G
112 potrhlý žid… co pán řekne ke mně?“ D1…D8
112 potrhlý žid.. co pán řekne ke mně?“ M
112 potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“ D9…P
113 Bos nechť, chud nechť, mlád kdy’s, motýl štěstí Č1
113 Bos nech, chud nech, mlád kdy’s, motýl štěstí B1…B3
113 Bos nech, chud nech, mlád kdys, motýl štěstí G
113 Bos nech, chud nech, mlád kdyʼs, motýl štěstí D1…D8
113 Bos nech, chud nech, mlád kdys, motýl štěstí M
113 Bos nech, chud nech, mlád kdyʼs, motýl štěstí D9…P
114 drží se tě jako olše strouhy; Č1…B3
114 drží se tě jako olše strouhy G
114 drží se tě jako olše strouhy; D1…D8
114 drží se tě jako olše strouhy, M
114 drží se tě jako olše strouhy; D9…P
115 v podzim žití v sluch ti zašelestí Č1…B3
115 v podzim žití v sluch ti zašelestí, G
115 v podzim žití v sluch ti zašelestí D1…P
116 hořké sny, vzpomínky, marné touhy. Č1…P
117 Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera, Č1…D8
117 Tak či tak buď. Pij! Jak tobě včera, M
117 Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera, D9…P
118 šlápne mně na šíji osud příště; Č1…B3
118 šlápne mně na šiji osud příště; G
118 šlápne mně na šíji osud příště; D1…D8
118 šlápne mně na šíji osud příště, M
118 šlápne mně na šíji osud příště; D9…P
119 těžko žít od jitra do večera, Č1…P
120 jednoho nám nebýt útočiště. Č1…P
121 Tomu na šíj lehlo jarmo kmene, Č1…B3
121 Tomu na šij lehlo jarmo kmene G
121 Tomu na šíj lehlo jarmo kmene, D1…D6
121 Tomu na týl lehlo jarmo kmene, J…D8
121 Tomu na šíj lehlo jarmo kmene, M
121 Tomu na týl lehlo jarmo kmene, D9…P
122 tomu žena život otrávila, Č1…P
123 toho bolest jak bič koně žene – Č1…P
124 vodka, bratře, sladká vodka zbyla! Č1…D8
124 vodka, bratře, sladká vodka zbyla. M
124 vodka, bratře, sladká vodka zbyla! D9…P
Papírový Mojšl. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně; Stužkonoska modrá. Ed: ŠTOREK, Břetislav. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (Národní knihovna, sv. 62), Praha, 1960, s. 20–24
Papírový Mojšl. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně podle rukopisů. Ed: KRÁLÍK, Oldřich, FICEK, Viktor. Památník Petra Bezruče, Opava, 1963, s. 128–133
Papírový Mojšl. In: BEZRUČ, Petr: Básně. Ed: ČERVENKA, Miroslav, ŠTOREK, Břetislav. Československý spisovatel, Praha, 1964, s. 33–37
Papírový Mojšl. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně Petra Bezruče. Historický vývoj textu. Ed: FICEK, Viktor, KRÁLÍK, Oldřich, PALLAS, Ladislav. Profil, Ostrava, 1967, s. 195–199
Papírový Mojšl. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Ed: ČERVENKA, Miroslav, ŠTOREK, Břetislav. Odeon, Praha, 1967, s. 18–22
Papírový Mojšl. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1974, s. 26–30
Papírový Mojšl. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1977, s. 26–30
Papírový Mojšl. In: BEZRUČ, Petr: Jen jedenkrát. Zásilky Času 1899–1914. Ed: ČERVENKA, Miroslav. Československý spisovatel, Praha, 1980, s. 154–156
Papírový Mojšl. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1985, s. 18–23
Papírový Mojšl. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1989, s. 18–23
Papírový Mojšl. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Ed: PFEFFEROVÁ, Zdenka, PFEFFEROVÁ, Ditta, PFEFFER, Vladimír. AVE CENTRUM, Opava, 1999, s. 15–17