[První rukopisné znění]
3 s., LA PNP, Praha, fond Petr Bezruč, 340x105, 340x105, 340x105
[36. zásilka (1. 8. 1903)]
Krásné Pole.
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn. U plotu Bystronova
(ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
jsou cizí si, nechť stejné jmeno mají)
kdos vyhlížel. A byl bys musil
mít ostré oko, z Hanysovy tváře
vždy nehnuté jak
koruna jest sosny,
bys vyčet cos... (Má
šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův hoch kol Bystronova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník. –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpívá skřivan, osyka tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš synku?
Zní hudba v krčmě, Bystronova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři leta prchly, kdy se z vojny vrátil
Bystrona z rynku hoch výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystronovou.
„A vyřiď Hlubkovi, nechť nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl namítnout cos starý,
pozorně hleděl do synovy tváře,
ta mlčelivá jak líc mrtvého jest:
jak
motýl-lišák rubem tmavých křídel
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v smědé tvrdé líci
žal hledal, bolest... Možno bez citu jest.
Za Krásným Polem sedm hodin cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka v rohu boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm shasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“ –
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zoře oráčovou tváří.
Hleď kvete vesna, dýmavé žhne léto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dýmky,
sivá hoří v sklence,
jde teskný život.. čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že
slamou topí hospodář. Líc smědá
pobledla jaksi, postava se
hrubá jaks nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dýmka, sivá odporna jest...
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvihá se, pět mil je v Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když čísi srdce puká
pod dívčí nožkou... (Řek jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v isbu:
Grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v isbě, hledí na hodiny:
Je třeba ovsa nasypat už koňům...
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šel’s, viděls, poznals hrob Hanyse Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
kdes skulinou. Tak asi nedbal
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz Hlubku, pověz co je lehčí:
Ten prchlý život či ta těžká země?
*
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, přeď širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystronovy
jest lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[První časopisecké znění (1903)]
Besedy Času. 8, 1903, č. 32, 16. 8. 1903, s. 249–250
Krásné Pole.
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn. U plotu Bystronova
(ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
jsou cizí si, nechť stejné jméno mají)
kdos vyhlížel. A byl bys musil
mít ostré oko, z Hanysovy tváře
vždy nehnuté jak koruna jest sosny,
bys vyčet cos... Má šumnou dceru Bystroň?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův hoch kol Bystronova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroň?
Tak zpívá skřivan, osyka tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš, synku?
Zní hudba v krčmě, Bystronova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři léta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrona z rynku hoch výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystronovou.
„A vyřiď Hlubkovi, nechť nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl namítnout cos starý,
pozorně hleděl do synovy tváře,
ta mlčelivá jak líc mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel,
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v smědé tvrdé líci
žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka v rohu boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm shasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zoře oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dýmky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život... čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kde parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Líc smědá
pobledla jaksi, postava se hrubá
jaks nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dýmka, sivá odporna jest...
(Nedočkal jsi se, čehos čekal vžití!)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvihá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když čísi srdce puká
pod dívčí nožkou... (Řek jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
Grunt kvete dětmi, Bystroň se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
je třeba ovsa nasypat už koňům...
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanyse Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
kdes skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten prostý život či ta těžká země?
*
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystroňovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání Spolku českých bibliofilů (1910)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Spolek českých bibliofilů, Praha, 1910, s. 78–81
Krásné Pole
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn. U plotu Bystrońova
(ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
kdos vyhlížel. A byl bys musil
mít ostré oko, z Hanysovy tváře
vždy nehnuté jak koruna jest sosny,
bys vyčet cos... Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův hoch kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpívá skřivan, osyka tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš, synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři léta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku hoch výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl namítnout cos starý,
pozorně hleděl do synovy tváře,
ta mlčelivá jak líc mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel,
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v smědé tvrdé líci
žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm shasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zoře oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dýmky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život... čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovi se zdálo,
že slamou topí hospodář. Líc smědá
pobledla jaksi, postava se hrubá
jaks nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dýmka, sivá odporna jest...
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvihá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když čísi srdce puká
pod dívčí nožkou... (Řek jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
Grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho,
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům“...
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
kdes skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten prostý život, či ta černá země?
***
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání Literárního kroužku v Chicagu (1910)]
In: BEZRUČ, Petr: Písně Petra Bezruče. Literární kroužek, Chicago, 1910, s. 81–84
Krásné Pole.
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn. U plotu Bytroňova
(ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
kdos vyhlížel. A byl bys musil
mít ostré oko, z Hanysovy tváře
vždy nehnuté jak koruna jest sosny,
bys vyčet cos... Má šumnou dceru Bystroň?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův hoch kol Bystroňova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroň?
Tak zpívá skřivan, osyka tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš, synku?
Zní hudba v krčmě, Bystroňova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři léta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystroňa z rynku hoch výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystroňovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl namítnout cos starý,
pozorně hleděl do synovy tváře,
ta mlčelivá jak líc mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel,
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v smědé tvrdé líci
žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm shasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zoře oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dýmky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život... čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovi se zdálo,
že slamou topí hospodář. Líc smědá
pobledla jaksi, postava se hrubá
jaks nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dýmka, sivá odporna jest...
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvihá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když čísi srdce puká
pod dívčí nožkou... (Řek jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
Grunt kvete dětmi, Bystroň se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho,
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům“...
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
kdes skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten prostý život, či ta černá země?
*
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroň jest, Berušky Bystroňovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání Spolku českých bibliofilů (leden 1911)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Spolek českých bibliofilů, Praha, leden 1911, s. 71–74
Krásné Pole.
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova
(ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
kdos vyhlížel. A byl bys musil
mít ostré oko, z Hanysovy tváře
vždy nehnuté jak koruna jest sosny,
bys vyčet cos... Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův hoch kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpívá skřivan, osyka tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři léta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku hoch výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl namítnout cos starý,
pozorně hleděl do synovy tváře,
ta mlčelivá jak líc mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel,
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v smědé tvrdé líci
žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm shasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zoře oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dýmky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život... čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovi se zdálo,
že slamou topí hospodář. Líc snědá
pobledla jaksi, postava se hrubá
jaks nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dýmka, sivá odporna jest...
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvihá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když čísi srdce puká
pod dívčí nožkou... (Řek jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
Grund kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho,
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům“...
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
kdes skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten prostý život, či ta černá země?
*
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání Spolku českých bibliofilů (leden 1911) - autorská korektura]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Spolek českých bibliofilů, Praha, leden 1911, s. 71–74, Památník Petra Bezruče v Opavě, Bezručovský archiv
Krásné Pole.
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova
(ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
kdos vyhlížel. A byl bys musil
mít ostré oko, z Hanysovy tváře
vždy nehnuté jak koruna jest sosny,
bys vyčet cos... Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův hoch kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpívá skřivan, osyka tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři léta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku hoch výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl namítnout cos starý,
pozorně hleděl do synovy tváře,
ta mlčelivá jak líc mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel,
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v smědé tvrdé líci
žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm shasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zoře oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dýmky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život... čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Líc snědá
pobledla jaksi, postava se hrubá
jaks nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dýmka, sivá odporna jest...
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvihá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když čísi srdce puká
pod dívčí nožkou... (Řek jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
Grund kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho,
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům“...
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
kdes skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten prostý život, či ta černá země?
*
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání Literárního kroužku v Chicagu (1911)]
In: BEZRUČ, Petr: Písně Petra Bezruče. Literární kroužek, Chicago, 1911, s. 81–84
Krásné Pole.
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn. U plotu Bytroňova
(ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
kdos vyhlížel. A byl bys musil
mít ostré oko, z Hanysovy tváře
vždy nehnuté jak koruna jest sosny,
bys vyčet cos... Má šumnou dceru Bystroň?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův hoch kol Bystroňova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroň?
Tak zpívá skřivan, osyka tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš, synku?
Zní hudba v krčmě, Bystroňova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí.
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři léta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystroňa z rynku hoch výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystroňovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl namítnout cos starý
pozorně hleděl do synovy tváře,
ta mlčelivá jak líc mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel,
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v smědé tvrdé líci
žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dloho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě svíce jeho žití
za osm shasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zoře oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dýmky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život... čas už zapomenout
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovi se zdálo,
že slamou topí hospodář. Líc smědá
pobledla jaksi, postava se hrubá
jaks nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dýmka, sivá odporna jest...
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvihá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
praská, jak když čísi srdce puká
pod dívčí nožkou... (Řek jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
Grunt kvete dětmi, Bystroň se svou ženou
zastolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho,
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům“...
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
kdes skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten prostý život, či ta černá země?
*
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroň jest, Berušky Bystroňovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání Spolku českých bibliofilů (červen 1911)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Spolek českých bibliofilů, Praha, červen 1911, s. 84–88
Krásné Pole
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova
(ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
kdos vyhlížel. A byl bys musil
mít ostré oko, z Hanysovy tváře
vždy nehnuté jak koruna jest sosny,
bys vyčet cos... Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův hoch kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpívá skřivan, osyka tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři léta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku hoch výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl namítnout cos starý,
pozorně hleděl do synovy tváře,
ta mlčelivá jak líc mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel,
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v smědé tvrdé líci
žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm shasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zoře oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dýmky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život... čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Líc snědá
pobledla jaksi, postava se hrubá
jaks nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dýmka, sivá odporna jest...
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvihá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když čísi srdce puká
pod dívčí nožkou... (Řek jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
Grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho,
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům“...
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
kdes skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten prostý život, či ta černá země?
***
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání Osvětového odboru O. Č. S. N. R. v Jekatěrinburgu (1918)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Osvětový odbor O. Č. S. N. R., Jekatěrinburg, 1918, s. 101–105
Krásné Pole.
Přes Krásné Pole táhly stíny z kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn. U plotu Bystroňova
(ne toho z rynku – toho pod vrbami!
jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
kdos vyhlížel. A byl bys musil
mít ostré oko, z Hanysovy tváře
vždy nehnuté jak koruna jest sosny
bys vyčet cos…Má šumnou dceru Bystroň?
A každý večer – tam či tam buď cesta–
jde Hlubkův hoch kol Bystroňova plotu
jde plavit koně – tam nejbližší chodníky –
jde časem v krčmu – stezka ušlapáná –
jde do lesa… Má šumnou dceru Bystroň?
Tak zpívá skřivan, osyka tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš synku?
Zní hudba v krčmě, Bystroňova dcera
jak sličná v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí.
Sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři léta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystroňa z rynku, hoch výmluvný, švarný.
A když zní hudba spolu jenom tančí
muž stepilý s Beruškou Bystroňovou
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl namítnout cos starý
pozorně hleděl do synovy tváře,
ta mlčeliva, jak líc mrtvého jest:
jak motýl – lišák rubem tmavých křídel,
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v snědé tvrdé líci
žal hledal, bolest… Možno bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li
jen sivá skála všude na tě zírá
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a sivý útes zardí se jak děvče:
tak blýskla zoře oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne léto
jde strmá jeseň, v poli žije Hloubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dýmky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život… čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých
kdy parobkovi Hlubkovi se zdálo,
že slamou topí hospodář. Líc snědá
pobledla jaksi, postava se hrubá
jaks nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dýmka, sivá odporná jest...
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvihá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohybá se země
praská, jak když čísi srdce puká
pod dívčí nožkou… (Řekl jsem pravdu Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
grunt kvete dětmi, Bystroň se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domu!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho,
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se velika noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„Je třeba ovsa nasypat už koňům...“
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděl, poznals, hrob Hanyse Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
kdes skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním, o nikoho v žití.
A pověz Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten prostý život, či ta černá země?
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroň jest, Berušky Bystroňovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání Nového lidu (1919)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Nový lid, Brno, 1919, s. 84–88
Krásné Pole
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova
(ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
kdos vyhlížel. A byl bys musil
mít ostré oko, z Hanysovy tváře
vždy nehnuté jak koruna jest sosny,
bys vyčet cos… Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův hoch kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa… Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpívá skřivan, osyka tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři léta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku syn výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl namítnout cos starý,
pozorně hleděl do synovy tváře,
ta mlčelivá jak líc mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel,
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v smědé tvrdé líci
žal hledal, bolest… Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zoře oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dýmky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život… čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Líc smědá
pobledla jaksi, postava se hrubá
jaks nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dýmka, sivá odporna jest...
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvihá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když čísi srdce puká
pod dívčí nožkou… (Řek jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
Grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho,
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům“...
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
kdes skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten prostý život, či ta černá země?
***
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání Nového lidu (1920)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Nový lid, Brno, 1920, s. 84–88
Krásné Pole
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova
(ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
kdos vyhlížel. A byl bys musil
mít ostré oko, z Hanysovy tváře
vždy nehnuté jak koruna jest sosny,
bys vyčet cos… Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův hoch kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa… Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpívá skřivan, osika tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři léta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku hoch výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl namítnout cos starý,
pozorně hleděl do synovy tváře,
ta mlčelivá jak líc mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v smědé tvrdé líci
žal hledal, bolest… Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zora oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dýmky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život… čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Líc smědá
pobledla jaksi, postava se hrubá
jaks nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dýmka, sivá odporna jest...
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvihá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když čísi srdce puká
pod dívčí nožkou… (Řek jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
Grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho:
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům“...
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
kdes skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten prostý život, či ta černá země?
***
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání Nového lidu (1920, malý formát)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Nový lid, Brno, 1920, s. 84–88
Krásné Pole
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova
(ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
kdos vyhlížel. A byl bys musil
mít ostré oko, z Hanysovy tváře
vždy nehnuté jak koruna jest sosny,
bys vyčet cos… Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův hoch kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa… Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpívá skřivan, osika tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři léta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku hoch výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl namítnout cos starý,
pozorně hleděl do synovy tváře,
ta mlčelivá jak líc mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel,
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v smědé tvrdé líci
žal hledal, bolest… Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zora oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dýmky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život… čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Líc smědá
pobledla jaksi, postava se hrubá
jaks nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dýmka, sivá odporna jest...
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvihá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když čísi srdce puká
pod dívčí nožkou… (Řek jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
Grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho:
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům“...
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
kdes skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten prostý život, či ta černá země?
***
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání u Klíra v Kladně (1927)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Klír, Kladno, 1927, s. 90–93
Krásné Pole.
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova
(ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
kdos vyhlížel. A byl bys musil
mít ostré oko, z Hanysovy tváře
vždy nehnuté jak koruna jest sosny,
bys vyčet cos… Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův hoch kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa… Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpívá skřivan, osika tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři léta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku hoch výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl namítnout cos starý,
pozorně hleděl do synovy tváře,
ta mlčelivá jak líc mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel,
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v smědé tvrdé líci
žal hledal, bolest… Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zora oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne léto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dýmky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život… čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Líc smědá
pobledla jaksi, postava se hrubá
jaks nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dýmka, sivá odporna jest...
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvihá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když čísi srdce puká
pod dívčí nožkou… (Řek jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
Grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho:
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„Je třeba ovsa nasypat už koňům“...
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
kdes skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten prostý život, či ta černá země?
*
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání Nového lidu (červenec 1928)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Nový lid, Brno, červenec 1928, s. 87–91
Krásné Pole
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova
(ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
kdos vyhlížel. A byl bys musil
mít ostré oko, z Hanysovy tváře
vždy nehnuté jako koruna jest sosny,
bys vyčet cos… Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův syn kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa… Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpívá skřivan, osika tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři leta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku syn výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl namítnout cos starý,
pozorně hleděl do synovy tváře,
ta mlčelivá jak líc mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel,
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v smědé tvrdé líci
žal hledal, bolest… Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zora oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dýmky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život… čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi, Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Líc smědá
pobledla jaksi, postava se hrubá
jaks nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dýmka, sivá odporna jest...
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvihá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když čísi srdce puká
pod dívčí nožkou… (Řek jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
Grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho:
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům...“
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
kdes skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten zašlý život, či ta černá země?
*
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání Nového lidu (prosinec 1928)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Nový lid, Brno, prosinec 1928, s. 87–91
Krásné Pole
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova
(ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
kdos vyhlížel. A byl bys musil
mít ostré oko, z Hanysovy tváře
vždy nehnuté jako koruna jest sosny,
bys vyčet cos… Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův syn kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa… Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpívá skřivan, osika tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři leta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku syn výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl namítnout cos starý,
pozorně hleděl do synovy tváře,
ta mlčelivá jak líc mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel,
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v smědé tvrdé líci
žal hledal, bolest… Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zora oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dýmky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život… čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Líc smědá
pobledla jaksi, postava se hrubá
jaks nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dýmka, sivá odporna jest...
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvihá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když čísi srdce puká
pod dívčí nožkou… (Řek jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
Grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho:
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům...“
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
kdes skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten zašlý život, či ta černá země?
*
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání Nového lidu (1930)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Nový lid, Brno, 1930, s. 87–91
Krásné Pole
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova
ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
(jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
kdos vyhlížel. A byl bys musil
mít ostré oko, z Hanysovy tváře
vždy nehnuté jako koruna jest sosny,
bys vyčet cos… Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův syn kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa… Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpívá skřivan, osika tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři leta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku syn výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl namítnout cos starý,
pozorně hleděl do synovy tváře,
ta mlčelivá jak líc mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel,
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v smědé tvrdé líci
žal hledal, bolest… Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zora oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dýmky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život… čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Líc smědá
pobledla jaksi, postava se hrubá
jaks nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dýmka, sivá odporna jest...
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvihá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když čísi srdce puká
pod dívčí nožkou… (Řek jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho:
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům...“
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
kdes skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten zašlý život, či ta černá země?
*
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání Skupiny moravských knihomilů (1937)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Skupina moravských knihomilů, Valašské Meziříčí, 16. 5. 1937, s. 87–90
Krásné Pole
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova,
ne toho z rynku – toho pod vrbami!
jsou cizí si, nech stejné jméno mají –
kdos vyhlížel. A byl bys musil
mít ostré oko, v Hanysově tváři,
vždy nehnuté jako koruna jest sosny,
bys našel cit... Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův syn kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa… Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpívá skřivan, osika tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři leta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku syn výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl namítnout cos starý,
pozorně hleděl do synovy tváře,
to mlčelivá jak tvář mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel,
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v snědém tvrdém líci
žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zora oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dýmky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život… čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Tvář snědá
pobledla jaksi, a postava hrubá
se nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dýmka, sivá odporna jest.
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvihá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když tiché srdce puká
pod dívčí nožkou... (Děl jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho:
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům...“
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
tam skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten zašlý život, či ta černá země?
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání Nového lidu (1937)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Nový lid, Brno, 1937, s. 87–91
Krásné Pole
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova,
ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
(jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
tvář vyhlíží. A byl bys musil
mít ostré oko, v Hanysově tváři,
vždy nehnuté jako koruna jest sosny,
bys našel cit... Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův syn kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa… Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpívá skřivan, osika tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš, synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři leta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku syn výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl odmlouvati starý,
pozorně hleděl do synova líce,
to mlčelivé jak tvář mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel,
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v snědém tvrdém líci
žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zora oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dýmky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život… čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Tvář snědá
pobledla jaksi, a postava hrubá
se nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dýmka, sivá odporna jest.
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvíhá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když tiché srdce puká
pod dívčí nožkou... (Děl jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho:
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům...“
A na hodinách zůstal trčet okem.
*
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
tam skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten zašlý život, či ta černá země?
*
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání Aloise Kučíka (1937)]
In: BEZRUČ, Petr: Petr Bezruč 1937. Alois Kučík, Břeclav, 1937, s. 182, 185–188
Krásné Pole
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova,
ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
(jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
tvář vyhlíží. A byl bys musil
mít ostré oko, v Hanysově tváři,
vždy nehnuté jako koruna jest sosny,
bys našel cit... Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův syn kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa… Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpívá skřivan, osika tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš, synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři leta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku syn výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl odmlouvati starý,
pozorně hleděl do synova líce,
to mlčelivé jak tvář mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel,
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v snědém tvrdém líci
žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zora oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dýmky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život… čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Tvář snědá
pobledla jaksi, a postava hrubá
sa nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dýmka, sivá odporna jest.
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvíhá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když tiché srdce puká
pod dívčí nožkou... (Děl jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho:
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům...“
A na hodinách zůstal trčet okem.
*
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
tam skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten zašlý život, či ta černá země?
*
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání Nového lidu (1938)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Nový lid, Brno, 1938, s. 87–91
Krásné Pole
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova,
ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
(jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
tvář vyhlíží. A byl bys musil
mít ostré oko, v Hanysově tváři,
vždy nehnuté jako koruna jest sosny,
bys našel cit... Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův syn kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa… Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpívá skřivan, osika tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš, synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři leta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku syn výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl odmlouvati starý,
pozorně hleděl do synova líce,
to mlčelivé jak tvář mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel,
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v snědém tvrdém líci
žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zora oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dýmky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život… čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Tvář snědá
pobledla jaksi, a postava hrubá
se nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dýmka, sivá odporna jest.
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvíhá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když tiché srdce puká
pod dívčí nožkou... (Děl jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho:
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům...“
A na hodinách zůstal trčet okem.
*
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
tam skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten zašlý život, či ta černá země?
*
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání Kroužku Slezanů v Londýně (1944)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Kroužek Slezanů, Londýn, 1944, s. 57–60
Krásné Pole.
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn. U plotu Bystroňova
(ne toho z rynku – toho pod vrbami. –
jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
kdos vyhlížel. A byl bys musil
mít ostré oko, z Hanysovy tváře
vždy nehnuté jak koruna jest sosny,
bys vyčet cos.. Má šumnou dceru Bystroň?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův hoch kol Bystroňova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa.. Má šumnou dceru Bystroň?
tak zpívá skřivan, osyka tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš, synku?
Zní hudba v krčmě, Bystroňova dcera
jak sličná v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí,
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři léta prchla, kdy se z vojny vrátil,
Bystroňa z rynku hoch výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystroňovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl.“ Chtěl namítnout cos starý
pozorně hleděl do synovy tváře,
ta mlčenlivá jak líc mrtvého jest:
jak motýl - lišák rubem tmavých křídel,
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v snědé tvrdé líci
žal hledal, bolest.. Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zoře oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne léto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dýmky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život.. čas už zapomenout.
Let přešlo deset tichých, mlčenlivých,
kdy parobkovi Hlubkovi se zdálo,
že slámou topí hospodář. Líc snědá
pobledla jaksi, postava se hrubá
jaks nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dýmka, sivá odporná jest..
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití.)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvihá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
praská, jak když čísi srdce puká
pod dívčí nožkou.. (Řek jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
Grunt kvete dětmi, Bystroň se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě, duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho,
přeslíčná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána.
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„Je třeba ovsa nasypat už koňům“..
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls poznals hrob Hanyse Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
kdes skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten prostý život, či ta černá země?
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroň jest, Berušky Bystroňovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání Nového lidu (březen 1946)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Pokorný a spol., Brno, březen 1946, s. 87–91
Krásné Pole
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova,
ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
(jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
tvář vyhlíží. A byl bys musil
mít ostré oko, v Hanysově tváři,
vždy nehnuté jako koruna jest sosny,
bys našel cit... Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův syn kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa… Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpívá skřivan, osika tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš, synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři leta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku syn výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl odmlouvati starý,
pozorně hleděl do synova líce,
to mlčelivé jak tvář mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v snědém tvrdém líci
žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zora oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dýmky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život… čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Tvář snědá
pobledla jaksi, a postava hrubá
se nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dýmka, sivá odporná jest.
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvíhá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když tiché srdce puká
pod dívčí nožkou... (Děl jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho:
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům...“
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
tam skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten zašlý život, či ta černá země?
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání Nového lidu (červenec 1946)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Pokorný a spol., Brno, červenec 1946, s. 87–91
Krásné Pole
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova,
ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
(jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
tvář vyhlíží. A byl bys musil
mít ostré oko, v Hanysově tváři,
vždy nehnuté jako koruna jest sosny,
bys našel cit... Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův syn kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa… Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpívá skřivan, osika tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš, synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři leta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku syn výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl odmlouvati starý,
pozorně hleděl do synova líce,
to mlčelivé jak tvář mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v snědém tvrdém líci
žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zora oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dýmky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život… čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Tvář snědá
pobledla jaksi, a postava hrubá
se nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dýmka, sivá odporná jest.
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvíhá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když tiché srdce puká
pod dívčí nožkou... (Děl jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho:
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům...“
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
tam skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten zašlý život, či ta černá země?
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání Družstevní práce (leden 1947)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Družstevní práce, České Budějovice, leden 1947, s. 85–88
Krásné Pole
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova
ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
(jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
tvář vyhlíží! A byl bys musil
mít ostré oko, v Hanysově tváři,
vždy nehnuté jako koruna jest sosny,
bys našel cit... Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův syn kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa… Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpívá skřivan, osika tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři léta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku syn výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl odmlouvati starý,
pozorně hleděl do synova líce,
to mlčelivé jak tvář mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel,
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v smědém tvrdém líci
žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zora oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne léto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dýmky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život… čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Tvář snědá
pobledla jaksi a postava hrubá
se nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dýmka, sivá odporná jest.
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvíhá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když tiché srdce puká
pod dívčí nožkou... (Děl jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho:
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům...“
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
tam skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten prostý život, či ta černá země?
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání Nového lidu (srpen 1947)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Pokorný a spol., Brno, srpen 1947, s. 87–91
Krásné Pole
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova,
ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
(jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
tvář vyhlíží. A byl bys musil
mít ostré oko, v Hanysově tváři,
vždy nehnuté jako koruna jest sosny,
bys našel cit... Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův syn kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa… Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpíve skřivan, osika tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš, synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři leta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku syn výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl odmlouvati starý,
pozorně hleděl do synova líce,
to mlčelivé jak tvář mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v snědém tvrdém líci
žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zora oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dymky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život… čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Tvář snědá
pobledla jaksi, a postava hrubá
se nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dymka, sivá odporná jest.
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvíhá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když tiché srdce puká
pod dívčí nožkou... (Děl jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho:
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům...“
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
tam skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten zašlý život, či ta černá země?
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání Nového lidu (prosinec 1947)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Pokorný a spol., Brno, prosinec 1947, s. 87–91
Krásné Pole
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova,
ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
(jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
tvář vyhlíží. A byl bys musil
mít ostré oko, v Hanysově tváři,
vždy nehnuté jako koruna jest sosny,
bys našel cit... Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův syn kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa… Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpíve skřivan, osika tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš, synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři leta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku syn výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl odmlouvati starý,
pozorně hleděl do synova líce,
to mlčelivé jak tvář mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v snědém tvrdém líci
žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zora oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dymky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život… čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Tvář snědá
pobledla jaksi, a postava hrubá
se nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dymka, sivá odporná jest.
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvíhá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když tiché srdce puká
pod dívčí nožkou... (Děl jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho:
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům...“
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
tam skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten zašlý život, či ta černá země?
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání Nového lidu (1949)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Pokorný a spol., Brno, květen 1949, s. 87–91
Krásné Pole
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova,
ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
(jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
tvář vyhlíží. A byl bys musil
mít ostré oko, v Hanysově tváři,
vždy nehnuté jako koruna jest sosny,
bys našel cit... Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův syn kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa… Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpíve skřivan, osika tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš, synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři leta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku syn výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl odmlouvati starý,
pozorně hleděl do synova líce,
to mlčelivé jak tvář mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v snědém tvrdém líci
žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zora oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dymky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život… čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Tvář snědá
pobledla jaksi, a postava hrubá
se nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dymka, sivá odporná jest.
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
A jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvíhá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když tiché srdce puká
pod dívčí nožkou... (Děl jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho:
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům...“
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
tam skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten zašlý život, či ta černá země?
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání ČS (1951)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1951, s. 88–92
Krásné Pole
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova,
ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
(jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
tvář vyhlíží. A byl bys musil
mít ostré oko, v Hanysově tváři,
vždy nehnuté jako koruna jest sosny,
bys našel cit... Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův syn kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpíve skřivan, osika tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš, synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři leta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku syn výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl odmlouvati starý,
pozorně hleděl do synova líce,
to mlčelivé jak tvář mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v snědém tvrdém líci
žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zora oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dymky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život... čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Tvář snědá
pobledla jaksi, a postava hrubá
se nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dymka, sivá odporná jest.
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
Je jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvíhá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když tiché srdce puká
pod dívčí nožkou... (Děl jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho:
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům...“
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
tam skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten zašlý život, či ta černá země?
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha švarná, vysoká, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání ČS (1951) bibliofilské]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1951, s. 88–92
Krásné Pole
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova,
ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
(jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
tvář vyhlíží. A byl bys musil
mít ostré oko, v Hanysově tváři,
vždy nehnuté jako koruna jest sosny,
bys našel cit... Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův syn kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpíve skřivan, osika tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš, synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři leta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku syn výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl odmlouvati starý,
pozorně hleděl do synova líce,
to mlčelivé jak tvář mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v snědém tvrdém líci
žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zora oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dymky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život... čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Tvář snědá
pobledla jaksi, a postava hrubá
se nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dymka, sivá odporná jest.
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
Je jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvíhá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když tiché srdce puká
pod dívčí nožkou... (Děl jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho:
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům...“
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
tam skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten zašlý život, či ta černá země?
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha švarná, vysoká, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání ČS (1952)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1952, s. 88–92
Krásné Pole
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova,
ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
(jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
tvář vyhlíží. A byl bys musil
mít ostré oko, v Hanysově tváři,
vždy nehnuté jako koruna jest sosny,
bys našel cit... Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův syn kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpíve skřivan, osika tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš, synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři leta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku syn výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl odmlouvati starý,
pozorně hleděl do synova líce,
to mlčelivé jak tvář mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v snědém tvrdém líci
žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zora oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dymky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život... čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Tvář snědá
pobledla jaksi, a postava hrubá
se nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dymka, sivá odporná jest.
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
Je jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvíhá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když tiché srdce puká
pod dívčí nožkou... (Děl jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho:
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům...“
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
tam skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten zašlý život, či ta černá země?
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha švarná, vysoká, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání ČS (1953)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1953, s. 88–92
Krásné Pole
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova,
ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
(jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
tvář vyhlíží. A byl bys musil
mít ostré oko, v Hanysově tváři,
vždy nehnuté jako koruna jest sosny,
bys našel cit... Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův syn kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpíve skřivan, osika tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš, synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři leta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku syn výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl odmlouvati starý,
pozorně hleděl do synova líce,
to mlčelivé jak tvář mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v snědém tvrdém líci
žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zora oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dymky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život... čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Tvář snědá
pobledla jaksi, a postava hrubá
se nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dymka, sivá odporná jest.
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
Je jasno mu, že jeho den se schýlil,
i zdvíhá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když tiché srdce puká
pod dívčí nožkou... (Děl jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho:
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům...“
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
tam skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten zašlý život, či ta černá země?
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha švarná, vysoká, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání SNKLHU (1954)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha, 1954, s. 88–92
Krásné Pole
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova,
ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
(jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
tvář vyhlíží. A byl bys musil
mít ostré oko, v Hanysově tváři,
vždy nehnuté jako koruna jest sosny,
bys našel cit... Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův syn kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpíve skřivan, osika tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš, synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři leta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku syn výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl odmlouvati starý,
pozorně hleděl do synova líce,
to mlčelivé jak tvář mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v snědém tvrdém líci
žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zora oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dymky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život... čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Tvář snědá
pobledla jaksi, a postava hrubá
se nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dymka, sivá odporná jest.
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
Je jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvíhá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když tiché srdce puká
pod dívčí nožkou... (Děl jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho:
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům...“
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
tam skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten zašlý život, či ta černá země?
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha švarná, vysoká, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání ČS (1956)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1956, s. 88–92
Krásné Pole
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova,
ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
(jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
tvář vyhlíží. A byl bys musil
mít ostré oko, v Hanysově tváři
vždy nehnuté jako koruna je sosny,
bys našel cit... Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův syn kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpíve skřivan, osika tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš, synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři leta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku syn výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl odmlouvati starý,
pozorně hleděl do synova líce,
to mlčelivé jak tvář mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v snědém tvrdém líci
žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zora oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dymky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život... čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Tvář snědá
pobledla jaksi, a postava hrubá
se nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dymka, sivá odporná jest.
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
Je jasno mu, že jeho den se schýlil,
i zdvíhá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když tiché srdce puká
pod dívčí nožkou... (Děl jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho:
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům...“
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
tam skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten zašlý život, či ta černá země?
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha švarná, vysoká, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání SNKLHU (1957)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha, 1957, s. 88–92
Krásné Pole
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn. U plotu Bystrońova,
ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
(jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
tvář vyhlíží. A byl bys musil
mít ostré oko, v Hanysově tváři,
vždy nehnuté jak koruna jest sosny,
bys našel cit... Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův syn kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpíve skřivan, osika tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš, synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři leta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku syn výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl odmlouvati starý,
pozorně hleděl do synova líce,
to mlčelivé jak tvář mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v snědém tvrdém líci
žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zora oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dymky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život... čas už zapomenout
minulých let – či nelze zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Tvář snědá
pobledla jaksi, a postava hrubá
se nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dymka, sivá odporná jest.
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
Je jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvíhá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když teskné srdce puká
pod dívčí nožkou... (Děl jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho:
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům...“
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
tam skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten zašlý život, či ta černá země?
*
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha švarná, vysoká, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
[Vydání SPN (1958)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Ed: ŠAJTAR, Drahomír. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1958, s. 86–90
Krásné Pole
Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova,
ne toho z rynku – toho pod vrbami! –
(jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
tvář vyhlíží. A byl bys musil
mít ostré oko, v Hanysově tváři,
vždy nehnuté jak koruna jest sosny,
bys našel cit... Má šumnou dceru Bystroń?
A každý večer – tam či tam buď cesta –
jde Hlubkův syn kol Bystrońova gruntu,
jde plavit koně – tam nejbližší chodník –
jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –
jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroń?
Tak zpíve skřivan, osika tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš, synku?
Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.
Tři leta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystrońa z rynku syn výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“
„Můj vyplať díl!“ Chtěl odmlouvati starý,
pozorně hleděl do synova líce,
to mlčelivé jak tvář mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v snědém tvrdém líci
žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.
Za Krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zora oráčovou tváří.
Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dymky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život... čas už zapomenout
minulých let – či těžko zapomenout?
Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Tvář snědá
pobledla jaksi, a postava hrubá
se nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dymka, sivá odporná jest.
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
Je jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvíhá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když tiché srdce puká
pod dívčí nožkou... (Děl jsem pravdu, Hlubku?)
Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou
za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!
Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho:
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění – budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům...“
A na hodinách zůstal trčet okem.
Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
tam skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten zašlý život, či ta černá země?
*
Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha švarná, vysoká, jiskrných zraků.
Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy
je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.
1. přehled dochovaných verzí
Dochován R1 odeslaný redaktoru J. Herbenovi ve 36. zásilce (1. 8. 1903). První časopisecký otisk v Besedách Času (1903). V SP poprvé zařazena ve vyd. B1 (1910).
– [R] určený pro vydání B1 nezvěstný
– k obsahu básně v dopise P. Bezruče J. Herbenovi z 1. 8. 1903: „Nevím... nevím... Letos pod horama jsem slyšel vyprávět selku, na níž byly stopy dávné krásy zřiti, jak byl do ní zamilován venkovský hoch. A nikdy jí to neřekl... až ona se vdala. Odešel ze vsi a schl až uschl. A když umíral, pověděl teprve ošetřovatelce, proč umírá. ‚Takový hlupák; měla jsem mu to čísti na očích?‘ – A to je Krásné Pole.“
– ke znění básně v Č v dopise P. Bezruče J. Herbenovi z 16. 8. 1903: „Ale mohl byste korigovat: já jsem přece výslovně psal: Bystroń a ne Bystroň. Jako je diakritické znaménko na tmavý (čárka) tak má býti i v Bystroń. Kdo to pořád naráží na pražské kopyto?“
– ke znění básně v dopise J. Herbena P. Bezručovi z 19. 8. 1903 (netištěno, uloženo v PPB, Opava, Bezručovský archiv): „Co se Bystroń týká, není schvální korektura ani moje ( – vždyť já jsem filolog! –) ani jinak z redakce; je to nehoda. Čas i Besedy sázejí se strojem z Německa pořízeným. Máme v něm sice háčky, ale písmen s ´ nemáme. Vyzrál jsem na to leda tak, že příště nožem jedna ta nožička při ˇ dá se uřezat.“
– o reálném předobrazu básně v dopise P. Bezruče L. Vaškovi z 11. 9. 1903: „Četl-li jste Krásné Pole? Je to historie, která se odehrála ve Smržicích u Kostelce a kterou jsem slyšel vypravovat z úst Berušky P. – jinak Málky. – Ale protože jsem si netroufal nakreslit hanáckého hocha, dal jsem tomu slezský kabátek.“
– k hodnocení básně v dopise P. Bezruče J. Herbenovi z 17. 3. 1904: „Mimo to mi řekněte, jestli jsem v Krásném Poli tenkrát dobře nakreslil prostou a beznadějnou lásku venkovského hocha? Jak jsem tenkráte mluvil s jeho bývalou jeho láskou, jasně jsem cítil z jejích chladných slov, že proti mně sedí Osud sám toho muže, a že nezbylo než zahynout, jako nezbylo než jít za pluhem až do konce života. Neptám se tak z marnivosti, abych byl pochválen, ale byl-li jasný smysl té básně – nebyl-li ji podkládán subjektivní cit.“
– k hodnocení básně též v dopise J. Herbena P. Bezručovi z 22. 3. 1904: „Krásnému Poli já jsem rozuměl tak, jak jí má být rozuměno. Je vyslovena v básni i síla lásky i síla povah venkovských. Ovšem Vám na tom poli vavřín nekvete. Začal jste největším kovářským kladivem – mluvě jménem 70 000 –, a proto český lid vždy bude chtít od Vás tuto notu. Já to tak cítím. Jemný perlík a jeho ševelivý zvuk mizí v dílně proti hromům kladiva. Maryčka Magdónova je také jen epická báseň jako Rektor Halfar: ale zabarvené pozadí národní a sociální hned je vyzdvihuje proti Krásnému Poli nebo např. té Idyle ze mlýna. A není ani ta Idyla slabá, jak myslíte – prostě patří na jiné konto. Mně osobně jsou tyto věci u Vás stejně drahé, ať báseň Macharovi, ať Papírový Mojšl.“
– v dopise P. Bezruče V. Preissigovi z 4. 10. 1910 připojen výtisk (PPB, Opava, Bezručovský archiv) s autorovými korekturami v. 56: „kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,“ m. „kdy parobkovi Hlubkovi se zdálo,“
– ke znění v. 30, 33 a 57 ve vydání D6 v Bezručově nedatovaném soupisu oprav pro vydání D7 zaslaném F. V. Pokornému: „místo ‚líc‘ čti ‚tvář‘ | místo ‚smědé tvrdé‘ čti ‚snědém tvrdém‘ | místo ‚líc‘ čti ‚tvář‘“
– k znění v. 52 v dopise P. Bezruče F. V. Pokornému z 3. 10. 1940: „Výslovně upozorňuji – a vy to dáte dál – že jsem u dvou klasiků Dobrovského a Jana Ev. Kosiny zpozoroval, že dávají přednost krátkému y ve slově dymka. (Opravte tak v Krásném Poli S. P. – dým spěje z dymky.)“
2. vývoj textu
N Krásné Pole. R1, Č1
N Krásné Pole B1
N Krásné Pole. C1…C2
N Krásné Pole B3
N Krásné Pole. G
N Krásné Pole D1…D3
N Krásné Pole. H
N Krásné Pole D4…D8
N Krásné Pole. M
N Krásné Pole D9…P
01 Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců, R1…B3
01 Přes Krásné Pole táhly stíny z kopců, G
01 Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců, D1…P
02 pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se, R1…P
03 za nimi Hlubkův syn. U plotu Bystronova R1, Č1
03 za nimi Hlubkův syn. U plotu Bystrońova B1
03 za nimi Hlubkův syn. U plotu Bytroňova C1
03 za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova B2, B2-R
03 za nimi Hlubkův syn. U plotu Bytroňova C2
03 za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova B3
03 za nimi Hlubkův syn. U plotu Bystroňova G
03 za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova D1…D6
03 za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova, J…D8
03 za nimi Hlubkův syn. U plotu Bystroňova M
03 za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova, D9, D10
03 za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova N
03 za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova, D11…E5
03 za nimi Hlubkův syn. U plotu Bystrońova, F2
03 za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystrońova, P
04 (ne toho z rynku – toho pod vrbami! – R1…B3
04 (ne toho z rynku – toho pod vrbami! G
04 (ne toho z rynku – toho pod vrbami! – D1…D5
04 ne toho z rynku – toho pod vrbami! – D6
04 ne toho z rynku – toho pod vrbami! J
04 ne toho z rynku – toho pod vrbami! – D7…D8
04 (ne toho z rynku – toho pod vrbami. – M
04 ne toho z rynku – toho pod vrbami! – D9…P
05 jsou cizí si, nechť stejné jmeno mají) R1
05 jsou cizí si, nechť stejné jméno mají) Č1
05 jsou cizí si, nech stejné jméno mají) B1…D5
05 (jsou cizí si, nech stejné jméno mají) D6
05 jsou cizí si, nech stejné jméno mají – J
05 (jsou cizí si, nech stejné jméno mají) D7…D8
05 jsou cizí si, nech stejné jméno mají) M
05 (jsou cizí si, nech stejné jméno mají) D9…P
06 kdos vyhlížel. A byl bys musil R1…J
06 tvář vyhlíží. A byl bys musil D7…D8
06 kdos vyhlížel. A byl bys musil M
06 tvář vyhlíží. A byl bys musil D9, D10
06 tvář vyhlíží! A byl bys musil N
06 tvář vyhlíží. A byl bys musil D11…P
07 mít ostré oko, z Hanysovy tváře R1…D6
07 mít ostré oko, v Hanysově tváři, J…D8
07 mít ostré oko, z Hanysovy tváře M
07 mít ostré oko, v Hanysově tváři, D9…F1
07 mít ostré oko, v Hanysově tváři E5
07 mít ostré oko, v Hanysově tváři, F2, P
08 vždy nehnuté jak koruna jest sosny, R1…B3
08 vždy nehnuté jak koruna jest sosny G
08 vždy nehnuté jak koruna jest sosny, D1…H
08 vždy nehnuté jako koruna jest sosny, D4…D8
08 vždy nehnuté jak koruna jest sosny, M
08 vždy nehnuté jako koruna jest sosny, D9…F1
08 vždy nehnuté jako koruna je sosny, E5
08 vždy nehnuté jak koruna jest sosny, F2, P
09 bys vyčet cos... (Má šumnou dceru Bystroń? R1
09 bys vyčet cos... Má šumnou dceru Bystroň? Č1
09 bys vyčet cos... Má šumnou dceru Bystroń? B1
09 bys vyčet cos... Má šumnou dceru Bystroň? C1
09 bys vyčet cos... Má šumnou dceru Bystroń? B2, B2-R
09 bys vyčet cos... Má šumnou dceru Bystroň? C2
09 bys vyčet cos... Má šumnou dceru Bystroń? B3
09 bys vyčet cos…Má šumnou dceru Bystroň? G
09 bys vyčet cos… Má šumnou dceru Bystroń? D1…D6
09 bys našel cit... Má šumnou dceru Bystroń? J…D8
09 bys vyčet cos.. Má šumnou dceru Bystroň? M
09 bys našel cit... Má šumnou dceru Bystroń? D9…P
10 A každý večer – tam či tam buď cesta – R1…B3
10 A každý večer – tam či tam buď cesta– G
10 A každý večer – tam či tam buď cesta – D1…P
11 jde Hlubkův hoch kol Bystronova gruntu, R1, Č1
11 jde Hlubkův hoch kol Bystrońova gruntu, B1
11 jde Hlubkův hoch kol Bystroňova gruntu, C1
11 jde Hlubkův hoch kol Bystrońova gruntu, B2, B2-R
11 jde Hlubkův hoch kol Bystroňova gruntu, C2
11 jde Hlubkův hoch kol Bystrońova gruntu, B3
11 jde Hlubkův hoch kol Bystroňova plotu G
11 jde Hlubkův hoch kol Bystrońova gruntu, D1…H
11 jde Hlubkův syn kol Bystrońova gruntu, D4…D8
11 jde Hlubkův hoch kol Bystroňova gruntu, M
11 jde Hlubkův syn kol Bystrońova gruntu, D9…P
12 jde plavit koně – tam nejbližší chodník. – R1
12 jde plavit koně – tam nejbližší chodník – Č1…B3
12 jde plavit koně – tam nejbližší chodníky – G
12 jde plavit koně – tam nejbližší chodník – D1…P
13 jde časem v krčmu – stezka ušlapaná – R1…B3
13 jde časem v krčmu – stezka ušlapáná – G
13 jde časem v krčmu – stezka ušlapaná – D1…P
14 jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroń? R1
14 jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroň? Č1
14 jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroń? B1
14 jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroň? C1
14 jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroń? B2, B2-R
14 jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroň? C2
14 jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroń? B3
14 jde do lesa… Má šumnou dceru Bystroň? G
14 jde do lesa… Má šumnou dceru Bystroń? D1…D8
14 jde do lesa.. Má šumnou dceru Bystroň? M
14 jde do lesa… Má šumnou dceru Bystroń? D9…D13
14 jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroń? E1…P
15 Tak zpívá skřivan, osyka tak šeptá, R1…D1
15 Tak zpívá skřivan, osika tak šeptá, D2…D8
15 tak zpívá skřivan, osyka tak šeptá, M
15 Tak zpívá skřivan, osika tak šeptá, D9…N
15 Tak zpíve skřivan, osika tak šeptá, D11…P
16 rež šumí tak, když vítr běží klasem. R1…P
17 Kůň robí chybu, na co myslíš synku? R1
17 Kůň robí chybu, na co myslíš, synku? Č1…C1
17 Kůň robí chybu, na co myslíš synku? B2, B2-R
17 Kůň robí chybu, na co myslíš, synku? C2
17 Kůň robí chybu, na co myslíš synku? B3…J
17 Kůň robí chybu, na co myslíš, synku? D7…D10
17 Kůň robí chybu, na co myslíš synku? N
17 Kůň robí chybu, na co myslíš, synku? D11…P
18 Zní hudba v krčmě, Bystronova dcera R1, Č1
18 Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera B1
18 Zní hudba v krčmě, Bystroňova dcera C1
18 Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera B2, B2-R
18 Zní hudba v krčmě, Bystroňova dcera C2
18 Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera B3
18 Zní hudba v krčmě, Bystroňova dcera G
18 Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera D1…D8
18 Zní hudba v krčmě, Bystroňova dcera M
18 Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera D9…P
19 jak slična v kole, vlnka na potoce R1…B3
19 jak sličná v kole, vlnka na potoce G
19 jak slična v kole, vlnka na potoce D1…D8
19 jak sličná v kole, vlnka na potoce M
19 jak slična v kole, vlnka na potoce D9…P
20 tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí; R1…B2-R
20 tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí. C2
20 tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí; B3
20 tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí. G
20 tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí; D1…D8
20 tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí, M
20 tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí; D9…P
21 sám netančí, děvuchy se mu smějí. R1…B3
21 Sám netančí, děvuchy se mu smějí. G
21 sám netančí, děvuchy se mu smějí. D1…P
22 Tři leta prchly, kdy se z vojny vrátil R1
22 Tři léta prchla, kdy se z vojny vrátil Č1…H
22 Tři leta prchla, kdy se z vojny vrátil D4…D8
22 Tři léta prchla, kdy se z vojny vrátil, M
22 Tři leta prchla, kdy se z vojny vrátil D9, D10
22 Tři léta prchla, kdy se z vojny vrátil N
22 Tři leta prchla, kdy se z vojny vrátil D11…P
23 Bystrona z rynku hoch výmluvný, švarný. R1, Č1
23 Bystrońa z rynku hoch výmluvný, švarný. B1
23 Bystroňa z rynku hoch výmluvný, švarný. C1
23 Bystrońa z rynku hoch výmluvný, švarný. B2, B2-R
23 Bystroňa z rynku hoch výmluvný, švarný. C2
23 Bystrońa z rynku hoch výmluvný, švarný. B3
23 Bystroňa z rynku, hoch výmluvný, švarný. G
23 Bystrońa z rynku syn výmluvný, švarný. D1
23 Bystrońa z rynku hoch výmluvný, švarný. D2…H
23 Bystrońa z rynku syn výmluvný, švarný. D4…D8
23 Bystroňa z rynku hoch výmluvný, švarný. M
23 Bystrońa z rynku syn výmluvný, švarný. D9…P
24 A když zní hudba, spolu jenom tančí R1…B3
24 A když zní hudba spolu jenom tančí G
24 A když zní hudba, spolu jenom tančí D1…P
25 muž ztepilý s Beruškou Bystronovou./ R1, Č1
25 muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou./ B1
25 muž ztepilý s Beruškou Bystroňovou.// C1
25 muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.// B2, B2-R
25 muž ztepilý s Beruškou Bystroňovou.// C2
25 muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.// B3
25 muž stepilý s Beruškou Bystroňovou// G
25 muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.// D1…D8
25 muž ztepilý s Beruškou Bystroňovou.// M
25 muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.// D9…P
26 „A vyřiď Hlubkovi, nechť nechodí k nám více, R1, Č1
26 „A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více, B1…P
27 že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“ R1…P
28 „Můj vyplať díl!“ Chtěl namítnout cos starý, R1…B2-R
28 „Můj vyplať díl!“ Chtěl namítnout cos starý C2
28 „Můj vyplať díl!“ Chtěl namítnout cos starý, B3
28 „Můj vyplať díl!“ Chtěl namítnout cos starý G
28 „Můj vyplať díl!“ Chtěl namítnout cos starý, D1…J
28 „Můj vyplať díl!“ Chtěl odmlouvati starý, D7…D8
28 „Můj vyplať díl.“ Chtěl namítnout cos starý M
28 „Můj vyplať díl!“ Chtěl odmlouvati starý, D9…P
29 pozorně hleděl do synovy tváře, R1…J
29 pozorně hleděl do synova líce, D7…D8
29 pozorně hleděl do synovy tváře, M
29 pozorně hleděl do synova líce, D9…P
30 ta mlčelivá jak líc mrtvého jest: R1…B3
30 ta mlčeliva, jak líc mrtvého jest: G
30 ta mlčelivá jak líc mrtvého jest: D1…D6
30 to mlčelivá jak tvář mrtvého jest: J
30 to mlčelivé jak tvář mrtvého jest: D7…D8
30 ta mlčenlivá jak líc mrtvého jest: M
30 to mlčelivé jak tvář mrtvého jest: D9…P
31 jak motýl-lišák rubem tmavých křídel R1
31 jak motýl-lišák rubem tmavých křídel, Č1…D1
31 jak motýl-lišák rubem tmavých křídel D2
31 jak motýl-lišák rubem tmavých křídel, D3…M
31 jak motýl-lišák rubem tmavých křídel D9, D10
31 jak motýl-lišák rubem tmavých křídel, N
31 jak motýl-lišák rubem tmavých křídel D11…P
32 kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš, R1…P
33 tak nadarmo bys v smědé tvrdé líci R1…B3
33 tak nadarmo bys v snědé tvrdé líci G
33 tak nadarmo bys v smědé tvrdé líci D1…D6
33 tak nadarmo bys v snědém tvrdém líci J…D8
33 tak nadarmo bys v snědé tvrdé líci M
33 tak nadarmo bys v snědém tvrdém líci D9, D10
33 tak nadarmo bys v smědém tvrdém líci N
33 tak nadarmo bys v snědém tvrdém líci D11…P
34 žal hledal, bolest... Možno bez citu jest. R1
34 žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest. Č1…B3
34 žal hledal, bolest… Možno bez citu jest. G
34 žal hledal, bolest… Možno, bez citu jest. D1…D6
34 žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest. J…D8
34 žal hledal, bolest.. Možno, bez citu jest. M
34 žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest. D9…P
35 Za Krásným Polem sedm hodin cesty R1
35 Za Krásným Polem pět mil dobré cesty Č1…P
36 je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek R1…P
37 a deset jochů kamenité půdy. R1…P
38 Mha polí jde, cigánka v rohu boru. R1a
38 Mha rolí jde, cigánka v rohu boru. R1b, Č1
38 Mha rolí jde, cigánka rohem boru. B1…P
39 A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci. R1…B2-R
39 A žádá dlaně, dloho pátrá v líci. C2
39 A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci. B3…P
40 „Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití R1…B2-R
40 „Kdo v cestě tobě svíce jeho žití C2
40 „Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití B3…P
41 za osm shasne let a co je jeho, R1…B3
41 za osm zhasne let a co je jeho G
41 za osm zhasne let a co je jeho, D1…P
42 tvým bude potom.“ –/ R1
42 tvým bude potom.“// Č1
42 tvým bude potom.“/ B1
42 tvým bude potom.“// C1
42 tvým bude potom.“/ B2
42 tvým bude potom.“// B2-R, C2
42 tvým bude potom.“/ B3…D3
42 tvým bude potom.“// H
42 tvým bude potom.“/ D4…D8
42 tvým bude potom.“// M
42 tvým bude potom.“/ D9…P
43 Skalní stezkou jdeš-li, R1…B3
43 Skalní stezkou jdeš-li G
43 Skalní stezkou jdeš-li, D1…P
44 jen sivá skála všude na tě zírá, R1…B3
44 jen sivá skála všude na tě zírá G
44 jen sivá skála všude na tě zírá, D1…P
45 dav smolniček v ráz usměje se z prorvy, R1…D10
45 dav smolniček v ráz usměje se z prorvy N
45 dav smolniček v ráz usměje se z prorvy, D11…P
46 a siný útes zardí se jak děvče: R1…B3
46 a sivý útes zardí se jak děvče: G
46 a siný útes zardí se jak děvče: D1…P
47 tak blyskla zoře oráčovou tváří.// R1…B3
47 tak blýskla zoře oráčovou tváří./ G
47 tak blyskla zoře oráčovou tváří.// D1
47 tak blyskla zora oráčovou tváří.// D2…J
47 tak blyskla zora oráčovou tváří./ D7…D8
47 tak blyskla zoře oráčovou tváří./ M
47 tak blyskla zora oráčovou tváří./ D9…N
47 tak blyskla zora oráčovou tváří.// D11…P
48 Hleď kvete vesna, dýmavé žhne léto, R1
48 Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto, Č1…B3
48 Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne léto G
48 Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto, D1…D3
48 Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne léto, H
48 Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto, D4…D8
48 Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne léto, M
48 Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto, D9, D10
48 Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne léto, N
48 Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto, D11…P
49 jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek, R1…B3
49 jde strmá jeseň, v poli žije Hloubek, G
49 jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek, D1…P
50 své češe koně, v zimě hrčí soustruh, R1…P
51 (bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu. R1…P
52 Dým spěje z dýmky, sivá hoří v sklence, R1…N
52 Dým spěje z dymky, sivá hoří v sklence, D11…P
53 jde teskný život.. čas už zapomenout R1
53 jde teskný život... čas už zapomenout Č1…D8
53 jde teskný život.. čas už zapomenout. M
53 jde teskný život… čas už zapomenout D9…P
54 minulých let – či těžko zapomenout?// R1…B2-R
54 Ø// C2
54 minulých let – či těžko zapomenout?// B3
54 minulých let – či těžko zapomenout?/ G
54 minulých let – či těžko zapomenout?// D1…D8
54 Ø// M
54 minulých let – či těžko zapomenout?// D9…E5
54 minulých let – či nelze zapomenout?// F2
54 minulých let – či těžko zapomenout?// P
55 Let přešlo deset tichých, mlčelivých, R1…B3
55 Let přešlo deset tichých, mlčelivých G
55 Let přešlo deset tichých, mlčelivých, D1…D8
55 Let přešlo deset tichých, mlčenlivých, M
55 Let přešlo deset tichých, mlčelivých, D9…P
56 kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo, R1
56 kde parobkovi Hlubkovu se zdálo, Č1
56 kdy parobkovi Hlubkovi se zdálo, B1…B2-Ra
56 kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo, B2-Rb
56 kdy parobkovi Hlubkovi se zdálo, C2
56 kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo, B3
56 kdy parobkovi Hlubkovi se zdálo, G
56 kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo, D1…H
56 kdy parobkovi, Hlubkovu se zdálo, D4
56 kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo, D5…D8
56 kdy parobkovi Hlubkovi se zdálo, M
56 kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo, D9…P
57 že slamou topí hospodář. Líc smědá R1…C1
57 že slamou topí hospodář. Líc snědá B2, B2-R
57 že slamou topí hospodář. Líc smědá C2
57 že slamou topí hospodář. Líc snědá B3, G
57 že slamou topí hospodář. Líc smědá D1…D6
57 že slamou topí hospodář. Tvář snědá J…D8
57 že slámou topí hospodář. Líc snědá M
57 že slamou topí hospodář. Tvář snědá D9…P
58 pobledla jaksi, postava se hrubá R1…D6
58 pobledla jaksi, a postava hrubá J…D8
58 pobledla jaksi, postava se hrubá M
58 pobledla jaksi, a postava hrubá D9, D10
58 pobledla jaksi a postava hrubá N
58 pobledla jaksi, a postava hrubá D11…P
59 jaks nachýlila, začal pozdě vstávat, R1…D6
59 se nachýlila, začal pozdě vstávat, J, D7
59 sa nachýlila, začal pozdě vstávat, L
59 se nachýlila, začal pozdě vstávat, D8
59 jaks nachýlila, začal pozdě vstávat, M
59 se nachýlila, začal pozdě vstávat, D9…P
60 vyhasla dýmka, sivá odporna jest... R1…B3
60 vyhasla dýmka, sivá odporná jest... G
60 vyhasla dýmka, sivá odporna jest... D1…D6
60 vyhasla dýmka, sivá odporna jest. J…D8
60 vyhasla dýmka, sivá odporná jest.. M
60 vyhasla dýmka, sivá odporná jest. D9…N
60 vyhasla dymka, sivá odporná jest. D11…P
61 (Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!) R1
61 (Nedočkal jsi se, čehos čekal vžití!) Č1
61 (Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!) B1…D8
61 (Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití.) M
61 (Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!) D9…P
62 A jasno mu, že jeho den se schýlil, R1…D13
62 Je jasno mu, že jeho den se schýlil, E1…P
63 a zdvihá se, pět mil je v Krásné Pole. R1
63 a zdvihá se, pět mil je Krásné Pole. Č1…J
63 a zdvíhá se, pět mil je Krásné Pole. D7…D8
63 a zdvihá se, pět mil je Krásné Pole. M
63 a zdvíhá se, pět mil je Krásné Pole. D9…E3
63 i zdvíhá se, pět mil je Krásné Pole. E4
63 a zdvíhá se, pět mil je Krásné Pole. F1
63 i zdvíhá se, pět mil je Krásné Pole. E5
63 a zdvíhá se, pět mil je Krásné Pole. F2, P
64 Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený, R1…B3
64 Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený G
64 Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený, D1…P
65 když táhne brázdu po rozmoklé půdě, R1…P
66 kdy pod kopytem prohýbá se země R1…B3
66 kdy pod kopytem prohybá se země G
66 kdy pod kopytem prohýbá se země D1…P
67 a praská, jak když čísi srdce puká R1…B2-R
67 praská, jak když čísi srdce puká C2
67 a praská, jak když čísi srdce puká B3
67 praská, jak když čísi srdce puká G
67 a praská, jak když čísi srdce puká D1…D6
67 a praská, jak když tiché srdce puká J…D8
67 praská, jak když čísi srdce puká M
67 a praská, jak když tiché srdce puká D9…E5
67 a praská, jak když teskné srdce puká F2
67 a praská, jak když tiché srdce puká P
68 pod dívčí nožkou... (Řek jsem dobře, Hlubku?)// R1a
68 pod dívčí nožkou... (Řek jsem pravdu, Hlubku?)// R1b…B3
68 pod dívčí nožkou… (Řekl jsem pravdu Hlubku?)// G
68 pod dívčí nožkou… (Řek jsem pravdu, Hlubku?)// D1…H
68 pod dívčí nožkou… (Řek jsem pravdu, Hlubku?)/ D4
68 pod dívčí nožkou… (Řek jsem pravdu, Hlubku?)// D5
68 pod dívčí nožkou… (Řek jsem pravdu, Hlubku?)/ D6
68 pod dívčí nožkou... (Děl jsem pravdu, Hlubku?)/ J…D8
68 pod dívčí nožkou.. (Řek jsem pravdu, Hlubku?)// M
68 pod dívčí nožkou... (Děl jsem pravdu, Hlubku?)/ D9…D13
68 pod dívčí nožkou... (Děl jsem pravdu, Hlubku?)// E1…P
69 Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden R1…P
70 pod okno staví se a hledí v isbu: R1
70 pod okno staví se a hledí v izbu: Č1…P
71 Grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou R1
71 Grunt kvete dětmi, Bystroň se svou ženou Č1
71 Grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou B1
71 Grunt kvete dětmi, Bystroň se svou ženou C1
71 Grund kvete dětmi, Bystroń se svou ženou B2, B2-R
71 Grunt kvete dětmi, Bystroň se svou ženou C2
71 Grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou B3
71 grunt kvete dětmi, Bystroň se svou ženou G
71 Grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou D1…D5
71 grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou D6…D8
71 Grunt kvete dětmi, Bystroň se svou ženou M
71 grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou D9…P
72 za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!/ R1, Č1
72 za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!// B1…B2-R
72 zastolem sedí – Hlubku, vrať se domů!// C2
72 za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!// B3
72 za stolem sedí – Hlubku, vrať se domu!// G
72 za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!// D1…P
73 Ø R1, Č1
73 Je ticho v izbě; duší zvolna táhne B1…D8
73 Je ticho v izbě, duší zvolna táhne M
73 Je ticho v izbě; duší zvolna táhne D9…P
74 Ø R1, Č1
74 ten obraz, jenž šel celým žitím jeho, B1…D1
74 ten obraz, jenž šel celým žitím jeho: D2…D8
74 ten obraz, jenž šel celým žitím jeho, M
74 ten obraz, jenž šel celým žitím jeho: D9…P
75 Ø R1, Č1
75 přesličná dívčí hlava temné pleti, B1…D8
75 přeslíčná dívčí hlava temné pleti, M
75 přesličná dívčí hlava temné pleti, D9…P
76 Ø R1, Č1
76 dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy, B1…D10
76 dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy N
76 dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy, D11…P
77 Ø R1, Č1
77 a nad mužem se veliká noc sklání, B1…B3
77 a nad mužem se velika noc sklání, G
77 a nad mužem se veliká noc sklání, D1…P
78 Ø R1, Č1
78 noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná, B1…P
79 Ø// R1, Č1
79 noc zapomnění – budiž požehnána!/ B1…B3
79 noc zapomění – budiž požehnána!/ G
79 noc zapomnění – budiž požehnána!/ D1…D8
79 noc zapomnění – budiž požehnána./ M
79 noc zapomnění – budiž požehnána!/ D9…P
80 Je ticho v isbě, hledí na hodiny: R1
80 Je ticho v izbě, hledí na hodiny: Č1…P
81 Je třeba ovsa nasypat už koňům... R1
81 je třeba ovsa nasypat už koňům... Č1
81 „je třeba ovsa nasypat už koňům“... B1…B3
81 „Je třeba ovsa nasypat už koňům...“ G
81 „je třeba ovsa nasypat už koňům“... D1…D3
81 „Je třeba ovsa nasypat už koňům“... H
81 „je třeba ovsa nasypat už koňům...“ D4…D8
81 „Je třeba ovsa nasypat už koňům“.. M
81 „je třeba ovsa nasypat už koňům...“ D9…P
82 A na hodinách zůstal trčet okem./ R1…J
82 A na hodinách zůstal trčet okem.// D7…D8
82 A na hodinách zůstal trčet okem./ M…P
Ø R1…J
* D7…D8
Ø M…P
83 Šel’s, viděls, poznals hrob Hanyse Hlubka? R1
83 Šels, viděls, poznals hrob Hanyse Hlubka? Č1
83 Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka? B1…B2-R
83 Šels, viděls poznals hrob Hanysa Hlubka? C2
83 Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka? B3
83 Šels, viděl, poznals, hrob Hanyse Hlubka? G
83 Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka? D1…D8
83 Šels, viděls poznals hrob Hanyse Hlubka? M
83 Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka? D9…P
84 Drn jak on tich, tak jako skryté hoře, R1…P
85 a zanedbán, jen bídná travka klíčí R1…P
86 kdes skulinou. Tak asi nedbal R1
86 kdes skulinou. Tak asi nedbal, Č1…D6
86 tam skulinou. Tak asi nedbal, J…D8
86 kdes skulinou. Tak asi nedbal, M
86 tam skulinou. Tak asi nedbal, D9…P
87 kdo pod ním leží, o nikoho v žití. R1…B3
87 kdo pod ním, o nikoho v žití. G
87 kdo pod ním leží, o nikoho v žití. D1…P
88 A pověz Hlubku, pověz co je lehčí: R1
88 A pověz Hlubku, pověz, co je lehčí: Č1…H
88 A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí: D4…D8
88 A pověz Hlubku, pověz, co je lehčí: M
88 A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí: D9…P
89 Ten prchlý život či ta těžká země?// R1
89 ten prostý život či ta těžká země?// Č1
89 ten prostý život, či ta černá země?// B1…B3
89 ten prostý život, či ta černá země?/ G
89 ten prostý život, či ta černá země?// D1…H
89 ten zašlý život, či ta černá země?// D4…D6
89 ten zašlý život, či ta černá země?/ J
89 ten zašlý život, či ta černá země?// D7…D8
89 ten prostý život, či ta černá země?/ M
89 ten zašlý život, či ta černá země?/ D9, D10
89 ten prostý život, či ta černá země?/ N
89 ten zašlý život, či ta černá země?/ D11…E5
89 ten zašlý život, či ta černá země?// F2, P
*// R1, Č1
***// B1
*// C1…C2
***// B3
Ø// G
***// D1…D3
*// H…D6
Ø// J
*// D7…D8
Ø/ M
Ø// D9…E5
*// F2, P
90 Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá R1…P
91 ti slunce rty, přeď širokými vraty R1
91 ti slunce rty, před širokými vraty Č1…P
92 krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá R1…P
93 po cíli cesty, donese ti mléka R1…P
94 děvucha boků vysokých, jiskrných zraků. R1…D13
94 děvucha švarná, vysoká, jiskrných zraků. E1…P
95 Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystronovy R1
95 Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystroňovy Č1
95 Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy B1
95 Burmistr Bystroň jest, Berušky Bystroňovy C1
95 Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy B2, B2-R
95 Burmistr Bystroň jest, Berušky Bystroňovy C2
95 Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy B3
95 Burmistr Bystroň jest, Berušky Bystroňovy G
95 Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy D1…D8
95 Burmistr Bystroň jest, Berušky Bystroňovy M
95 Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy D9…P
96 jest lepá dcera – vzpomeneš jí v žití. R1
96 je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití. Č1…P
Krásné Pole. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně; Stužkonoska modrá. Ed: ŠTOREK, Břetislav. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (Národní knihovna, sv. 62), Praha, 1960, s. 80–83
Krásné Pole. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně podle rukopisů. Ed: KRÁLÍK, Oldřich, FICEK, Viktor. Památník Petra Bezruče, Opava, 1963, s. 119–122
Krásné Pole. In: BEZRUČ, Petr: Básně. Ed: ČERVENKA, Miroslav, ŠTOREK, Břetislav. Československý spisovatel, Praha, 1964, s. 88–91
Krásné Pole. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně Petra Bezruče. Historický vývoj textu. Ed: FICEK, Viktor, KRÁLÍK, Oldřich, PALLAS, Ladislav. Profil, Ostrava, 1967, s. 181–184
Krásné Pole. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Ed: ČERVENKA, Miroslav, ŠTOREK, Břetislav. Odeon, Praha, 1967, s. 83–86
Krásné Pole. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1974, s. 83–85
Krásné Pole. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1977, s. 83–85
Krásné Pole. In: BEZRUČ, Petr: Jen jedenkrát. Zásilky Času 1899–1914. Ed: ČERVENKA, Miroslav. Československý spisovatel, Praha, 1980, s. 146–147
Krásné Pole. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1985, s. 80–83
Krásné Pole. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1989, s. 80–83
Krásné Pole. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Ed: PFEFFEROVÁ, Zdenka, PFEFFEROVÁ, Ditta, PFEFFER, Vladimír. AVE CENTRUM, Opava, 1999, s. 61–62
Krásné Pole. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Doplněk, Brno, 2003, s. 85–88