[První rukopisné znění]
2 s., LA PNP, Praha, fond Petr Bezruč, 210x340, 210x340
[9. zásilka (5. 4. 1899)]
Já.
I.
Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialky voní a pomněnky kvetou,
kde zvoní cymbál a při tanci housle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe, a radost a ples.
Ten, ten jehož zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou,
pod mlčící Beskydy, pod Lysou Horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
kovkopa šíje, jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která z retů
dětem rve shasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem. Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se k azuru rozmách,
všecky ty vrahy, nechť zářili zlatem,
nechť před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýkl svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démón, –
ze skály vyskočil já.
II
Rudým a svislým pod paprskem slunce
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávky v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvihají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich sklání se ženy,
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný kovkopů, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bošky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy housle jsem z hřebíku strhl,
já na ně zahrál. Snad jednou z nich zněly
veselé tony, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Cizího kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z cizácké udeřil školy,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Mohylu zašlému národu kopu,
pod Lysou kosům a veverkám hral jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hral jsem a pod okny hral jsem,
jedinou strunu jen mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydech pomalu hasnou,
v Šumbarku shasli a v Lutyni shasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě shasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucynu,
přejdem na Moravskou, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
potrhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rhapsód těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
za štít hřib z Lysé a z kapradin hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém,
já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži, –
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizé mi víry,
(Bezruči Petře – jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře – kdo ubil tvou ves?)
kolem jdou v hedvábí, v atlasu dámy,
kolem jdou mužové vážní a mocní,
mocní na Dunaji, ve zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedm desáti tisíců,
kamení zpívám a balvanům hraji,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III.
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jsou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten co je nahoře, život jen nedá.
Vodu dal rybě a motýlu květ.
Ty, ty co jsi vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten boží svět.
On dal ti ty hory, a dal ti ty lesy,
vůni již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš boha i vrchnost.
Dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě vyhání andělé strážní,
před nimi kloníš se hluboce.
Ty zloději z Krásné! Tak jehličí hrabat,
kozy pást, pošlapat záhony!
Tož ven z panských lesů a hore do Frýdku.
Stejného srdce gróf, zákony.
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem.
Zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
[První časopisecké znění (1899)]
Čas. 13, 1899, č. 29 (Beletristická příloha k politickému týdeníku 4, 15), 15. 7. 1899, s. 113–114
Já.
I.
Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialky voní a pomněnky kvetou,
kde zvoní cymbál a při tanci housle,
kde šírá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Beskydy, pod Lysou Horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
kovkopa šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která z retů
dětem rve shasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se k azuru rozmáchʼ,
všecky ty vrahy, nechť zářili zlatem,
nechť před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýkl svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II.
Rudým a svislým pod paprskem slunce
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávky v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvihají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich sklánějʼ se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný kovkopů, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bošky,
z Frydlandu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy housle jsem s hřebíku strhl,
já na ně zahrál.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Cizího kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z cizácké udeřil školy,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hrál jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hrál jsem a pod okny hrál jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydech pomalu hasnou,
v Šumbarku shasli a v Lutyni shasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě shasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucynu,
přejdem na Moravskou, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsód těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
z Lysé hřib za štít a z kapradin hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlandu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!),
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jako hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedbáví, v atlasu dámy,
kolem jdou mužové, vážní a mocní,
na Dunaji mocní, ve zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamení zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III.
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten co je na hoře, k žití dá chleba…
Vodu dal rybě a motýlu květ.
Ty, ty co jsi vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten boží svět.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě vyhání andělé strážní,
před nimiž kloníš se hluboce.
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem,
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
[Slezské číslo časopisecké (1903)]
Besedy Času. 8, 1903, č. 1 (Slezské číslo), 4. 1. 1903, s. 8
(Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč)
Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!),
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jako hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil svou ves?).
[Slezské číslo knižní (1903) - kartáčový obtah s druhou korekturou]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské číslo. Jan Herben – Knihovnička Času, Praha, 1903, s. 67–72, LA PNP, Praha, fond Petr Bezruč
Já.
I.
Já, já toho věštec od Bezkydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialky voní a pomněnky kvetou,
kde zvoní cymbál a při tanci housle,
kde šírá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Bezkydy, pod Lysou Horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
kovkopa šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která z retů
dětem rve shasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se k azuru rozmách’,
všecky ty vrahy, nechť zářili zlatem,
nechť před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II.
Rudým a svislým pod paprskem slunce
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávky v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvihají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný kovkopů, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy housle jsem s hřebíku strhl,
já na ně zahrál.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Cizího kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z cizácké udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hrál jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hrál jsem a pod okny hrál jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydech pomalu hasnou,
v Šumbarku shasli a v Lutyni shasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě shasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucynu,
přejdem na Moravskou, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsód těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Bezkyd, má z jalovce kopí
brnění z mechu a ze šišek helmu,
z Lvsé hřib za štít a z kapradin hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!),
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil svou ves?).
kolem jdou v hedbáví, v atlasu dámy,
kolem jdou mužové, vážní i mocní,
na Dunaji mocní, ve zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamením zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III.
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Bezkyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten co je na hoře, k žití dá chleba...
vodu dal rybě a motýlu květ.
Ty, ty co jsi vyrostl v Bezkydských horách,
tobě dal pod Lysou ten boží svět.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě vyhání andělé strážní, –
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem,
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Bezkyd a poslední.
[Slezské číslo knižní (1903)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské číslo. Jan Herben – Knihovnička Času, Praha, 1903, s. 73–78
Já.
I.
Já, já toho věštec od Bezkydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialky voní a pomněnky kvetou,
kde zvoní cymbál a při tanci housle,
kde šírá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Bezkydy, pod Lysou Horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
kovkopa šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která z retů
dětem rve shasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se k azuru rozmách’,
všecky ty vrahy, nechť zářili zlatem,
nechť před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II.
Rudým a svislým pod paprskem slunce
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávky v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvihají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný kovkopů, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy housle jsem s hřebíku strhl,
já na ně zahrál.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Cizího kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z cizácké udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hrál jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hrál jsem a pod okny hrál jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Bezkydách pomalu hasnou,
v Šumbarku shasli a v Lutyni shasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě shasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucynu,
přejdem na Moravskou, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsód těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Bezkyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
z Lysé hřib za štít a ze šišek helmu,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!),
mužové slavných a vznešených názvů,
skvěli jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil svou ves?),
kolem jdou v hedbáví, v atlasu dámy,
kolem jdou mužové, vážní i mocní,
na Dunaji mocní, ve zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamením zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III.
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Bezkyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten co je na hoře, k žití dá chleba...
vodu dal rybě a motýlu květ.
Ty, ty co jsi vyrostl v Bezkydských horách,
tobě dal pod Lysou ten boží svět.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Bezkyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě vyhání andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem,
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Bezkyd a poslední.
[Slezské číslo knižní (1903) - autorská korektura]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské číslo. Jan Herben – Knihovnička Času, Praha, 1903, s. 73–78, 6 s., Památník Petra Bezruče v Opavě - Osobní knihovna Petra Bezruče
Já.
I.
Já, já toho věštec od Bezkydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialky voní a pomněnky kvetou,
kde zvoní cymbál a při tanci housle,
kde šírá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Bezkydy, pod Lysou Horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
kovkopa šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která z retů
dětem rve shasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se k azuru rozmách’,
[v]šemi těmi vrahy, nechť zářili zlatem,
nechť před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II.
Rudým a svislým pod paprskem slunce
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvihají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný kovkopů, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy housle jsem s hřebíku strhl,
já na ně zahrál.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Cizího kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z cizácké udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hrál jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hrál jsem a pod okny hrál jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Bezkydech pomalu hasnou,
v Šumbarku shasli a v Lutyni shasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě shasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucynu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsód těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Bezkyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
z Lysé hřib za štít a z kapradin hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!),
mužové slavných a vznešených názvů,
skvěli jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil svou ves?),
kolem jdou v hedbáví, v atlasu dámy,
kolem jdou mužové, vážní i mocní,
na Dunaji mocní, ve zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III.
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Bezkyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten co je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
ty, ty co jsi vyrostl v bezkydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Bezkyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě vyhání andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem,
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Bezkyd a poslední.
[Vydání Spolku českých bibliofilů (1910)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Spolek českých bibliofilů, Praha, 1910, s. 84–89
Já
I
Já, já toho věštec od Bezkydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialky voní a pomněnky kvetou,
kde zvoní cymbál a při tanci housle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Bezkydy, pod Lysou Horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
kovkopa šije jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která z retů
dětem rve shasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se k azuru rozmách’,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II
Rudým a svislým pod paprskem slunce
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvihají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný kovkopů, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy housle jsem s hřebíku strhl,
já na ně zahrál.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Cizího kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z cizácké udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hrál jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hrál jsem a pod okny hrál jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Bezkydech pomalu hasnou,
v Šumbarku shasli a v Lutyni shasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě shasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucynu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsód těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Bezkyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
z Lysé hřib za štít a z kapradin hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!),
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedbáví, v atlasu dámy,
kolem jdou mužové, vážní i mocní,
na Dunaji mocní, ve zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Bezkyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten co je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
ty, ty co jsi vyrostl v bezkydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Bezkyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě vyhání andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem,
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Bezkyd a poslední.
[Vydání Literárního kroužku v Chicagu (1910)]
In: BEZRUČ, Petr: Písně Petra Bezruče. Literární kroužek, Chicago, 1910, s. 97–102
Já.
I.
Já, já toho věštec od Bezkydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialky voní a pomněnky kvetou,
kde zvoní cymbál a při tanci housle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Bezkydy, pod Lysou Horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
kovkopa šije jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která z retů
dětem rve shasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se k azuru rozmách’,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II.
Rudým a svislým pod paprskem slunce
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvihají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný kovkopů, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy housle jsem s hřebíku strhl,
já na ně zahrál.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Cizího kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z cizácké udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hrál jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hrál jsem a pod okny hrál jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Bezkydech pomalu hasnou,
v Šumbarku shasli a v Lutyni shasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě shasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucynu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsód těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Bezkyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
z Lysé hřib za štít a z kapradin hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jsou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedbáví, atlasu dámy,
kolem jdou mužové, vážní i mocní,
na Dunaji mocní, ve zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III.
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Bezkyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten co je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
ty, ty co jsi vyrostl v bezkydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Bezkyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě vyhání andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem,
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Bezkyd a poslední.
[Vydání Spolku českých bibliofilů (leden 1911)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Spolek českých bibliofilů, Praha, leden 1911, s. 77–82
Já.
I
Já, já toho věštec od Bezkydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialky voní a pomněnky kvetou,
kde zvoní cymbál a při tanci housle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Bezkydy, pod Lysou Horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
kovkopa šije jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která z retů
dětem rve shasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se k azuru rozmách’,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II
Rudým a svislým pod paprskem slunce
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvihají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný kovkopů, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy housle jsem s hřebíku strhl,
já na ně zahrál.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Cizího kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z cizácké udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hrál jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hrál jsem a pod okny hrál jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Bezkydech pomalu hasnou,
v Šumbarku shasli a v Lutyni shasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě shasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucynu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsód těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Bezkyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
z Lysé hřib za štít a z kapradin hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!),
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedbáví, v atlasu dámy,
kolem jdou mužové, vážní i mocní,
na Dunaji mocní, ve zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Bezkyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten co je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
ty, ty co jsi vyrostl v bezkydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Bezkyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem,
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Bezkyd a poslední.
[Vydání Spolku českých bibliofilů (leden 1911) - autorská korektura]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Spolek českých bibliofilů, Praha, leden 1911, s. 77–82, Památník Petra Bezruče v Opavě, Bezručovský archiv
Já.
I
Já, já toho věštec od Bezkydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialky voní a pomněnky kvetou,
kde zvoní cymbál a při tanci housle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Bezkydy, pod Lysou Horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
kovkopa šije jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která ze rtů
dětem rve shasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se k azuru rozmách’,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II
Rudým a svislým pod paprskem slunce
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvihají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný kovkopů, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy housle jsem s hřebíku strhl,
já na ně zahrál.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Cizího kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z cizácké udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hrál jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hrál jsem a pod okny hrál jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Bezkydech pomalu hasnou,
v Šumbarku shasli a v Lutyni shasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě shasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucynu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsód těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Bezkyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
z Lysé hřib za štít a z kapradin hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!),
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedbáví, v atlasu dámy,
kolem jdou mužové, vážní i mocní,
na Dunaji mocní, ve zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Bezkyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten co je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
ty, ty co jsi vyrostl v bezkydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Bezkyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem,
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Bezkyd a poslední.
[Vydání Literárního kroužku v Chicagu (1911)]
In: BEZRUČ, Petr: Písně Petra Bezruče. Literární kroužek, Chicago, 1911, s. 97–100, 102, 101
Já.
I.
Já, já toho věštec od Bezkydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialky voní a pomněnky kvetou,
kde zvoní cymbál a při tanci housle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Bezkydy, pod Lysou Horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
kovkopa šije jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která z retů
dětem rve shasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se k azuru rozmách’,
všemi třemi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II.
Rudým a svislým pod paprskem slunce
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvihají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný kovkopů, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy housle jsem s hřebíku strhl,
já na ně zahrál.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Cizího kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z cizácké udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hrál jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hrál jsem a pod okny hrál jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Bezkydech pomalu hasnou,
v Šumbarku shasli a v Lutyni shasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě shasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucynu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsód těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Bezkyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
z Lysé hřib za štít a z kapradin hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jsou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedbáví, atlasu dámy,
kolem jdou mužové, vážní i mocní,
na Dunaji mocní, ve zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III.
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Bezkyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten co je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
ty, ty co jsi vyrostl v bezkydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Bezkyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě vyhání andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frýdku!“
Co tomu říkáš Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem,
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Bezkyd a poslední.
[Vydání Spolku českých bibliofilů (červen 1911)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Spolek českých bibliofilů, Praha, červen 1911, s. 92–98
Já
I
Já, já toho věštec od Bezkydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialky voní a pomněnky kvetou,
kde zvoní cymbál a při tanci housle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Bezkydy, pod Lysou Horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
kovkopa šije jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která ze rtů
dětem rve shasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se k azuru rozmách’,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II
Rudým a svislým pod paprskem slunce
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvihají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný kovkopů, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy housle jsem s hřebíku strhl,
já na ně zahrál.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Cizího kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z cizácké udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hrál jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hrál jsem a pod okny hrál jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Bezkydech pomalu hasnou,
v Šumbarku shasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucynu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsód těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Bezkyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
z Lysé hřib za štít a z kapradin hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!),
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedvábí, v atlasu dámy,
kolem jdou mužové, vážní i mocní,
na Dunaji mocní, ve zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Bezkyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten co je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
ty, ty co jsi vyrostl v bezkydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Bezkyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem,
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Bezkyd a poslední.
[Vydání Osvětového odboru O. Č. S. N. R. v Jekatěrinburgu (1918)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Osvětový odbor O. Č. S. N. R., Jekatěrinburg, 1918, s. 121–124
Já.
Já, já toho věštec od Bezkyd lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialky voní a pomněnky kvetou,
kde zvoní cimbál a při tanci housle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Beskydy, pod Lysou Horou.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
kovkopa šije jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která z retů
dětem rve shasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let, které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se k azuru rozmách,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II.
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten co je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
ty, ty co jsi vyrostl v bezkydských horách
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele!
Můj synečku z Bezkyd, ctíš Boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě vyhání andělé strážní
ty se jim klaníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frýdku!“
Co tomu říkáš Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem,
zahynem, než-li se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Bezkyd a poslední.
[Vydání Nového lidu (1919)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Nový lid, Brno, 1919, s. 92–98
Já
I
Já, já toho věštec od Bezkydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialky voní a pomněnky kvetou,
kde zvoní cymbál a při tanci housle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Bezkydy, pod Lysou Horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
kovkopa šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která ze rtů
dětem rve zhasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let, které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se k azuru rozmáchʼ,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II
Rudým a svislým pod paprskem slunce
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvihají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný kovkopů, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy housle jsem s hřebíku strhl,
já na ně zahrál.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hrál jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hrál jsem a pod okny hrál jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Bezkydech pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsód těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Bezkyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
z Lysé hřib za štít a z kapradin hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami,
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedvábí, v atlasu dámy,
kolem jdou mužové, vážní i mocní,
na Dunaji mocní, ve zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Bezkyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Dań tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten co je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
ty, ty co jsi vyrostl v bezkydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Bezkyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem,
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Bezkyd a poslední.
[Vydání Nového lidu (1920)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Nový lid, Brno, 1920, s. 92–98
Já
I
Já, já toho věštec od Bezkydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialky voní a pomněnky kvetou,
kde zvoní cymbál a při tanci housle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Bezkydy, pod Lysou Horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
kovkopa šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která ze rtů
dětem rve zhasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se k azuru rozmáchʼ,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II
Rudým a svislým pod paprskem slunce
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvihají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný kovkopů, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy housle jsem s hřebíku strhl,
já na ně zahrál.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hrál jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hrál jsem a pod okny hrál jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Bezkydech pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsód těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Bezkyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
z Lysé hřib za štít a z kapradin hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedvábí, v atlasu dámy,
kolem jdou mužové, vážní i mocní,
na Dunaji mocní, ve zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Bezkyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha.
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten co je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
ty, ty co jsi vyrostl v bezkydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Bezkyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem;
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Bezkyd a poslední.
[Vydání Nového lidu (1920, malý formát)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Nový lid, Brno, 1920, s. 97–103
Já
I
Já, já toho věštec od Bezkydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialky voní a pomněnky kvetou,
kde zvoní cymbál a při tanci housle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Bezkydy, pod Lysou Horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
kovkopa šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která ze rtů
dětem rve zhasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se k azuru rozmáchʼ,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II
Rudým a svislým pod paprskem slunce
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvihají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný kovkopů, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy housle jsem s hřebíku strhl,
já na ně zahrál.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hrál jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hrál jsem a pod okny hrál jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Bezkydech pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsód těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Bezkyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
z Lysé hřib za štít a z kapradin hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedvábí, v atlasu dámy,
kolem jdou mužové, vážní i mocní,
na Dunaji mocní, ve zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Bezkyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten co je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
ty, ty co jsi vyrostl v bezkydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Bezkyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem;
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Bezkyd a poslední.
[Vydání u Klíra v Kladně (1927)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Klír, Kladno, 1927, s. 100, 103–104, 107–108
Já.
I.
Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialky voní a pomněnky kvetou,
kde zvoní cymbál a při tanci husle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Beskydy, pod Lysou Horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
kovkopa šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která ze rtů
dětem rve zhasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se k azuru rozmáchʼ,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II.
Rudým a svislým pod paprskem slunce
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvihají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný kovkopů, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy husle jsem s hřebíku strhl,
já na ně zahrál.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hrál jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hrál jsem a pod okny hrál jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydech pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsod těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
z Lysé hřib za štít a z kapradin hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedvábí, v atlasu dámy,
kolem jdou mužové, vážní i mocní,
na Dunaji mocní, ve zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III.
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten co je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
ty, ty co jsi vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné? Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem;
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
[Vydání Nového lidu (červenec 1928)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Nový lid, Brno, červenec 1928, s. 110–115
Já
I
Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialky voní a pomněnky kvetou,
kde zvoní cymbál a při tanci housle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Beskydy, pod Lysou Horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
kovkopa šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která se rtů
dětem rve zhasínající ton mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo demonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se k azuru rozmáchʼ,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití demon, –
ze skály vyskočil já!
II
Rudým a svislým pod paprskem slunce
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvihají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný kovkopů, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frýdlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy housle jsem s hřebíku strhl,
já na ně zahrál.
Snad jednou z nich zněly
veselé tony, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hrál jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hrál jsem a pod okny hrál jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydách pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsod těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
z Lysé hřib za štít a z kapradí hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedvábí, v atlase dámy,
kolem jdou mužové vážní i mocní,
na Dunaji mocní, ve zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten co je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
ty, ty co jsi vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem;
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k demonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
[Vydání Nového lidu (prosinec 1928)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Nový lid, Brno, prosinec 1928, s. 110–115
Já
I
Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialky voní a pomněnky kvetou,
kde zvoní cymbál a při tanci housle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Beskydy, pod Lysou Horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
kovkopa šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která se rtů
dětem rve zhasínající ton mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo demonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se k azuru rozmáchʼ,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití demon, –
ze skály vyskočil já!
II
Rudým a svislým pod paprskem slunce
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvihají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný kovkopů, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frýdlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy housle jsem s hřebíku strhl,
já na ně zahrál.
Snad jednou z nich zněly
veselé tony, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hrál jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hrál jsem a pod okny hrál jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydách pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsod těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
z Lysé hřib za štít a z kapradí hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedvábí, v atlase dámy,
kolem jdou mužové vážní i mocní,
na Dunaji mocní, ve zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten co je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
ty, ty co jsi vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem;
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k demonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
[Vydání Nového lidu (1930)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Nový lid, Brno, 1930, s. 110–115
Já
I
Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialky voní a pomněnky kvetou,
kde zvoní cymbál a při tanci housle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Beskydy, pod Lysou Horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
horníka šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která se rtů
dětem rve zhasínající ton mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo demonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se k azuru rozmáchʼ,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití demon, –
ze skály vyskočil já!
II
Rudým a svislým pod paprskem slunce
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvihají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný kovkopů, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy housle jsem s hřebíku strhl,
já na ně zahrál.
Snad jednou z nich zněly
veselé tony, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hrál jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hrál jsem a pod okny hrál jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydách pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsod těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
z Lysé hřib za štít a z kapradí hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedvábí, v atlase dámy,
kolem jdou mužové vážní i mocní,
na Dunaji mocní, ve zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten co je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
ty, ty co jsi vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem;
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k demonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
[Vydání Skupiny moravských knihomilů (1937)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Skupina moravských knihomilů, Valašské Meziříčí, 16. 5. 1937, s. 107–112
Já
I
Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialky voní a pomněnky kvetou,
kde zvoní cymbál a při tanci housle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Beskydy, pod Lysou Horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
horníka šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která se rtů
dětem rve zhasínající ton mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let, které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se rozmáchl k nebi,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití demon, –
ze skály vyskočil já!
II
Rudým a svislým pod paprskem slunce,
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvíhají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný kovkopů, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy housle jsem s hřebíku strhl,
já na ně zahrál.
Snad jednou z nich zněly
veselé tony, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hrál jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hrál jsem a pod okny hrál jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydách pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsod těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
z Lysé hřib za štít a z kapradí hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedvábí, v atlase dámy,
kolem jdou mužové vážní i mocní,
na Dunaji mocní, ve zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten co je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
ty, ty, co jsi vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš, Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem;
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
[Vydání Nového lidu (1937)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Nový lid, Brno, 1937, s. 110–115
Já
I.
Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialka voní a pomněnka kvete,
kde zvoní cymbál a při tanci husle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Beskydy, pod Lysou horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
horníka šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která se rtů
dětem rve zhasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let, které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se rozmáchl k nebi,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II
Rudým a svislým pod paprskem slunce,
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvíhají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný horníků, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy husle jsem s hřebíku strhl,
já na ně zahral.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hral jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hral jsem a pod okny hral jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydách pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsod těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
z Lysé hřib za štít a z kapradí hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedvábí, v atlase dámy,
kolem jdou mužové vážní i mocní,
mocní na Dunaji, ve zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten, co je nahoře, k žití dá chleba,
motýlům květ dal a srnce dal háj;
ty, ty, co jsi vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš, Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem;
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
[Vydání Klubu zaměstnanců Léčebného fondu (1937)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Klub zaměstnanců Léčebného fondu, Praha, 1937, s. 57–62
Já
I
Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialka voní a pomněnka kvete,
kde zvoní cymbál a při tanci husle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Beskydy, pod Lysou horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
horníka šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která se rtů
dětem rve zhasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let, které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se rozmáchl k nebi,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II
Rudým a svislým pod paprskem slunce,
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvíhají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný horníků, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy husle jsem s hřebíku strhl,
já na ně zahral.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hral jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hral jsem a pod okny hral jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydách pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsod těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
s Lysé hřib za štít a z kapradí hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedvábí, v atlase dámy,
kolem jdou mužové vážní i mocní,
mocní na Dunaji, ve zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten, co je nahoře, k žití dá chleba,
motýlům květ dal a srnce dal háj;
ty, ty, co jsi vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš, Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem;
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
[Vydání Aloise Kučíka (1937)]
In: BEZRUČ, Petr: Petr Bezruč 1937. Alois Kučík, Břeclav, 1937, s. 29–34
Já
I.
Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialka voní a pomněnka kvete,
kde zvoní cymbál a při tanci husle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Beskydy, pod Lysou horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
horníka šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která se rtů
dětem rve zhasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let, které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se rozmáchl k nebi,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II.
Rudým a svislým pod paprskem slunce,
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvíhají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný horníků, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy husle jsem s hřebíku strhl,
já na ně zahral.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hral jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hral jsem a pod okny hral jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydách pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsod těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
z Lysé hřib za štít a z kapradí hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedvábí, v atlase dámy,
kolem jdou mužové vážní i mocní,
mocní na Dunaji, ve zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III.
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten, co je nahoře, k žití dá chleba,
motýlům květ dal a srnce dal háj;
ty, ty, co jsi vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš, Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem;
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
[Vydání Nového lidu (1938)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Nový lid, Brno, 1938, s. 110–115
Já
I.
Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialka voní a pomněnka kvete,
kde zvoní cymbál a při tanci husle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Beskydy, pod Lysou horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
horníka šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která se rtů
dětem rve zhasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let, které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se rozmáchl k nebi,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II.
Rudým a svislým pod paprskem slunce,
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvíhají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný horníků, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy husle jsem s hřebíku strhl,
já na ně zahral.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hral jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hral jsem a pod okny hral jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydách pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsod těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
z Lysé hřib za štít a z kapradí hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedvábí, v atlase dámy,
kolem jdou mužové vážní i mocní,
mocní na Dunaji, ve zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III.
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten, co je nahoře, k žití dá chleba,
motýlům květ dal a srnce dal háj;
ty, ty, co jsi vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš, Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem;
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
[Vydání Kroužku Slezanů v Londýně (1944)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Kroužek Slezanů, Londýn, 1944, s. 15–19
Já.
Já, já toho věštec od Bezkydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fiálky voní a pomněnky kvetou,
kde zvoní cymbál a při tanci housle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples.
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Bezkydy, pod Lysou Horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
kovkopa šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která z retů
dětem rve shasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se k azuru rozmách,
všemi třemi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já.
Rudým a svislým pod paprskem slunce
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvihají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný kovkopů, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, Vítkovic, z Bašky,
z Frýdlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy housle jsem s hřebíku strhl
já na ně zahrál.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Cizího kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z cizácké udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hrál jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hrál jsem a pod okny hrál jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Bezkydách pomalu hasnou,
v Šumbarku shasli a v Lutyni shasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravicí,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak před archou David,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsód těch sedmdesáti tisíců,
don Quijot z Bezkyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
z Lysé hřib za štít a z kapradin hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní,
z Vítkovic, z Frýdlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád.)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedvábí, atlasu dámy,
kolem jdou mužové, vážní a mocní,
na Dunaji mocní, ve zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Bezkyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten co je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj:
ty, ty co jsi vyrostl v bezkydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni již z hájů van rozstele,
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Bezkyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě vyhání andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce.
Ty zloději z Krásné. Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frýdku!
Co tomu říkáš Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděle uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se, Pán chce. Noc táhne nad mým lidem,
zahynem nežli se rozedni.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Bezkyd a poslední.
[Vydání Nového lidu (březen 1946)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Pokorný a spol., Brno, březen 1946, s. 110–115
Já
I.
Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialka voní a pomněnka kvete,
kde zvoní cymbál a při tanci husle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Beskydy, pod Lysou horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
horníka šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která se rtů
dětem rve zhasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se rozmáchl k nebi,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II.
Rudým a svislým pod paprskem slunce,
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvíhají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný horníků, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy husle jsem s hřebíku strhl,
na ně jsem zahral.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hral jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hral jsem a pod okny hral jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydách pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsod těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
s Lysé hřib za štít a z kapradí hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedvábí, v atlase dámy,
kolem jdou mužové vážní i mocní,
mocní na Dunaji, ve Zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III.
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, který je nahoře, k žití dá chleba,
motýlům květ dal a srnce dal háj;
tobě, coʼs vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš, Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem;
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
[Vydání Nového lidu (červenec 1946)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Pokorný a spol., Brno, červenec 1946, s. 108–113
Já
I.
Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialka voní a pomněnka kvete,
kde zvoní cymbál a při tanci husle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Beskydy, pod Lysou horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
horníka šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která se rtů
dětem rve zhasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se rozmáchl k nebi,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II.
Rudým a svislým pod paprskem slunce,
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvíhají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný horníků, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy husle jsem s hřebíku strhl,
na ně jsem zahral.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hral jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hral jsem a pod okny hral jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydách pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsod těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
s Lysé hřib za štít a z kapradí hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedvábí, v atlase dámy,
kolem jdou mužové vážní i mocní,
mocní na Dunaji, ve Zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III.
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho Boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, který je nahoře, k žití dá chleba,
motýlům květ dal a srnce dal háj;
tobě, coʼs vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš, Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem;
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
[Vydání Družstevní práce (leden 1947)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Družstevní práce, České Budějovice, leden 1947, s. 105–106, 109–112
Já
I
Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialky voní a pomněnky kvetou,
kde zvoní cymbál a při tanci housle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Beskydy, pod Lysou Horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
horníka šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která se rtů
dětem rve zhasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se rozmáchl k nebi,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II
Rudým a svislým pod paprskem slunce,
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvíhají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný horníků, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy housle jsem s hřebíku strhl,
na ně jsem zahrál.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hral jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hral jsem a pod okny hral jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydách pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsod těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
z Lysé hřib za štít a z kapradin hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedvábí, v atlasu dámy,
kolem jdou mužové vážní i mocní,
mocní na Dunaji, ve Zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho Boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, který je nahoře, k žití dá chleba,
motýlům květ dal a srnce dal háj;
tobě, cos vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkaš, Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem;
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
[Vydání Nového lidu (srpen 1947)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Pokorný a spol., Brno, srpen 1947, s. 108–113
Já
I.
Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialka voní a pomněnka kvete,
kde zvoní cymbál a při tanci husle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Beskydy, pod Lysou horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
horníka šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která se rtů
dětem rve zhasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se rozmáchl k nebi,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II.
Rudým a svislým pod paprskem slunce,
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvíhají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný horníků, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy husle jsem s hřebíku strhl,
na ně jsem zahral.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hral jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hral jsem a pod okny hral jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydách pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsod těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
s Lysé hřib za štít a z kapradí hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedvábí, v atlase dámy,
kolem jdou mužové vážní i mocní,
mocní na Dunaji, ve Zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III.
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho Boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, který je nahoře, k žití dá chleba,
motýlům květ dal a srnce dal háj;
tobě, coʼs vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš Boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš, Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem:
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
[Vydání Nového lidu (prosinec 1947)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Pokorný a spol., Brno, prosinec 1947, s. 108–113
Já
I.
Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialka voní a pomněnka kvete,
kde zvoní cymbál a při tanci husle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Beskydy, pod Lysou horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
horníka šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která se rtů
dětem rve zhasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se rozmáchl k nebi,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II.
Rudým a svislým pod paprskem slunce,
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvíhají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný horníků, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy husle jsem s hřebíku strhl,
na ně jsem zahral.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hral jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hral jsem a pod okny hral jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydách pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsod těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
s Lysé hřib za štít a z kapradí hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedvábí, v atlase dámy,
kolem jdou mužové vážní i mocní,
mocní na Dunaji, ve Zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III.
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho Boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, který je nahoře, k žití dá chleba,
motýlům květ dal a srnce dal háj;
tobě, coʼs vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš Boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš, Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem:
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
[Vydání Nového lidu (1949)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Pokorný a spol., Brno, květen 1949, s. 108–113
Já
I.
Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialka voní a pomněnka kvete,
kde zvoní cymbál a při tanci husle,
kde širá města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Beskydy, pod Lysou horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
horníka šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která se rtů
dětem rve zhasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se rozmáchl k nebi,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II.
Rudým a svislým pod paprskem slunce,
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvíhají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný horníků, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy husle jsem s hřebíku strhl,
na ně jsem zahral.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hral jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hral jsem a pod okny hral jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydách pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsod těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
s Lysé hřib za štít a z kapradí hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedvábí, v atlase dámy,
kolem jdou mužové vážní i mocní,
mocní na Dunaji, ve Zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III.
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho Boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, který je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
tobě, co’s vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš Boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš, Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem:
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
[Vydání ČS (1951)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1951, s. 109–114
Já
I
Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialka voní a pomněnka kvete,
kde zvoní cymbál a při tanci husle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Beskydy, pod Lysou horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
horníka šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která se rtů
dětem rve zhasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se rozmáchl k nebi,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II.
Rudým a svislým pod paprskem slunce,
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvíhají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný horníků, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy husle jsem s hřebíku strhl,
na ně jsem zahral.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hral jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hral jsem a pod okny hral jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydách pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsod těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
s Lysé hřib za štít a z kapradí hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedvábí, v atlase dámy,
kolem jdou mužové vážní i mocní,
mocní na Dunaji, ve Zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III.
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho Boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, který je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
tobě, co’s vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš Boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš, Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem:
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
[Vydání ČS (1951) bibliofilské]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1951, s. 109–114
Já
I.
Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialka voní a pomněnka kvete,
kde zvoní cymbál a při tanci husle,
kde širá města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Beskydy, pod Lysou horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
horníka šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která se rtů
dětem rve zhasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se rozmáchl k nebi,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II.
Rudým a svislým pod paprskem slunce,
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvíhají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný horníků, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy husle jsem s hřebíku strhl,
na ně jsem zahral.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hral jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hral jsem a pod okny hral jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydách pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsod těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
s Lysé hřib za štít a z kapradí hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedvábí, v atlase dámy,
kolem jdou mužové vážní i mocní,
mocní na Dunaji, ve Zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III.
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho Boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, který je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
tobě, co’s vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš Boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš, Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem:
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
[Vydání ČS (1952)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1952, s. 109–114
Já
I
Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialka voní a pomněnka kvete,
kde zvoní cymbál a při tanci husle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Beskydy, pod Lysou horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
horníka šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která se rtů
dětem rve zhasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se rozmáchl k nebi,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II
Rudým a svislým pod paprskem slunce,
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvíhají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný horníků, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy husle jsem s hřebíku strhl,
na ně jsem zahral.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hral jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hral jsem a pod okny hral jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydách pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsod těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
s Lysé hřib za štít a z kapradí hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedvábí, v atlase dámy,
kolem jdou mužové vážní i mocní,
mocní na Dunaji, ve Zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho Boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, který je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
tobě, co’s vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš Boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš, Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem:
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
[Vydání ČS (1953)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1953, s. 109–114
Já
I
Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialka voní a pomněnka kvete,
kde zvoní cymbál a při tanci husle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Beskydy, pod Lysou horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
horníka šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která se rtů
dětem rve zhasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se rozmáchl k nebi,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II
Rudým a svislým pod paprskem slunce,
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvíhají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný horníků, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy husle jsem s hřebíku strhl,
na ně jsem zahral.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hral jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hral jsem a pod okny hral jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydách pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsod těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
s Lysé hřib za štít a z kapradí hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedvábí, v atlase dámy,
kolem jdou mužové vážní i mocní,
mocní na Dunaji, ve Zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho Boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, který je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
tobě, co’s vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš Boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš, Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem:
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
[Vydání SNKLHU (1954)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha, 1954, s. 109–114
Já
I
Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialka voní a pomněnka kvete,
kde zvoní cymbál a při tanci husle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Beskydy, pod Lysou horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
horníka šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která se rtů
dětem rve zhasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se rozmáchl k nebi,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II
Rudým a svislým pod paprskem slunce,
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvíhají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný horníků, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy husle jsem s hřebíku strhl,
na ně jsem zahral.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hral jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hral jsem a pod okny hral jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydách pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsod těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
s Lysé hřib za štít a z kapradí hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedvábí, v atlase dámy,
kolem jdou mužové vážní i mocní,
mocní na Dunaji, ve Zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho Boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, který je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
tobě, co’s vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš Boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš, Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem:
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
[Vydání ČS (1956)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1956, s. 109–114
Já
I
Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialka voní a pomněnka kvete,
kde zvoní cimbál a při tanci husle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Beskydy, pod Lysou horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
horníka šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která se rtů
dětem rve zhasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let, které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se rozmáchl k nebi,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II
Rudým a svislým pod paprskem slunce,
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvíhají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný horníků, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy husle jsem s hřebíku strhl,
na ně jsem zahral.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hral jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hral jsem a pod okny hral jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydách pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsod těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
s Lysé hřib za štít a z kapradí hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?)
kolem jdou v hedvábí, v atlase dámy,
kolem jdou mužové vážní i mocní,
mocní na Dunaji, ve Zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jsou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho Boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, který je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
tobě, co’s vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš Boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš, Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem:
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
[Vydání SNKLHU (1957)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha, 1957, s. 109–114
Já
I
Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialka voní a pomněnka kvete,
kde zvoní cymbál a při tanci husle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Beskydy, pod Lysou horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
horníka šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která se rtů
dětem rve zhasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se rozmáchl k nebi,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II
Rudým a svislým pod paprskem slunce,
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvíhají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný horníků, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy husle jsem s hřebíku strhl,
na ně jsem zahral.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hral jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hral jsem a pod okny hral jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydách pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsod těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
s Lysé hřib za štít a z kapradí hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?)
kolem jdou v hedvábí, v atlase dámy,
kolem jdou mužové vážní i mocní,
mocní na Dunaji, ve Zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho Boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, který je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
tobě, co’s vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš Boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš, Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem:
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
[Vydání SPN (1958)]
In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Ed: ŠAJTAR, Drahomír. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1958, s. 107–112
Já
I
Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialka voní a pomněnka kvete,
kde zvoní cimbál a při tanci husle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!
Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Beskydy, pod Lysou horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
horníka šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která se rtů
dětem rve zhasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.
Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se rozmáchl k nebi,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já!
II
Rudým a svislým pod paprskem slunce,
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvíhají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný horník, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy husle jsem s hřebíku strhl,
na ně jsem zahral.
Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hral jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hral jsem a pod okny hral jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydách pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsod těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
s Lysé hřib za štít a z kapradí hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:
Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?)
kolem jdou v hedvábí, v atlase dámy,
kolem jdou mužové vážní i mocní,
mocní na Dunaji, ve Zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jsou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho Boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, který je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
tobě, co’s vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš Boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš, Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem:
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
1. přehled dochovaných verzí
Dochován R1 odeslaný redaktoru J. Herbenovi v 9. zásilce (5. 4. 1899). Časopisecký otisk v Beletristické příloze Času (1899); dále úryvek (v. 86–96) v Aa (1903). V SP poprvé zařazena ve vyd. A (1903).
– ke vzniku básně v dopise P. Bezruče J. Herbenovi z 29. 3. 1899: „Škaredý zjev jsem parafrázoval ve dvou básních, pod názvem Já, pošlu barzo. Bojím se, že více básní najednou bude fádní. Je to vše na jednu notu.“
– ke znění básně v dopise J. Herbena Petru Bezručovi z 23. 4. 1899: „Ve třetí básni Já není mi srozumitelná věta: ‚Ten, ten co je nahoře, život jen nedá.‘ Život jen nedá? Jak to?“
– korektura v. 110 v R v nedatovaném dopise P. Bezruče J. Herbenovi z počátku června 1899: „Ten, ten co je nahoře, život jen nedá“ na „Ten, ten co je nahoře, k žití dá chleba...“; v. 122–125: „Ty zloději z Krásné! Tak jehličí hrabat, / kozy pást, pošlapat záhony! / Tož ven z panských lesů a hore do Frýdku. / Stejného srdce gróf, zákony.“ na: „Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo? / Padni a zem polib v pokoře! / A ven z panských lesů a hore do Frydku! / Co tomu říkáš Ty nahoře?“
– v dopise P. Bezruče J. Herbenovi z 11. 2. 1903 výtisk vydání A dedikovaný J. Herbenovi s přípisky na s. 75, ř. 66: „Beskydách“ na: „Beskydech“
– ke znění v. 114–117 v dopise P. Bezruče V. Preissigovi z 17. 1. 1908: „Račte korigovat v básni Já III: „Ten, ten co je nahoře, k žití dá chleba, / motýlu květ dal a srnce dal háj; / ty, ty co jsi vyrostl v beskydských horách, / tobě dal pod Lysou ten širý kraj.“
– ke znění v. 110 ve vydání D9 oprava v nedatovaném soupisu zaslaném P. Bezručem F. V. Pokornému: „Lapsy snad vlastní: [...] boha opr. Boha“
– ke znění v. 5 ve vydání F2 v dopise redakci SNKLHU z 3. 6. 1957: „Pak je nesouhlas mezi str. 109. cymbál a str. 177 cimbálek. Ale to jsem zavinil sám! Cymbál píší latiníci i Řekové s y: cymbalum [...]. Naši vědci nakazují v Pravidlech psát i. – Já držím y. Když píšeme Cyrus, Cythera, může být y i v cymbále. Není-li vše vytištěno korrigujte cimbálek na cymbálek. Nejsem si už jist výslovností slezskou, kde se y ostře odlišuje od i.“
2. vývoj textu
N Já. R1, Č1
N ∅ Aa
N Já. R2-A…A-R
N Já B1
N Já. C1…C2
N Já B3
N Já. G
N Já D1…D3
N Já. H
N Já D4…D8
N Já. M
N Já D9…P
I.// R1, Č1
Ø// Aa
I.// R2-A…A-R
I/ B1
I./ C1
I/ B2, B2-R
I.// C2
I/ B3
Ø// G
I// D1…D3
I.// H
I// D4…J
I.// D7
I// K
I.// L, D8
Ø// M
I.// D9, D10
I// N
I.// D11…D13
I// E1
I.// E2
I// E3…P
001 Já, já toho věštec od Beskydu lidu. R1, Č1
001 ∅ Aa
001 Já, já toho věštec od Bezkydu lidu. R2-A…B3
001 Já, já toho věštec od Bezkyd lidu. G
001 Já, já toho věštec od Bezkydu lidu. D1…D3
001 Já, já toho věštec od Beskydu lidu. H…D8
001 Já, já toho věštec od Bezkydu lidu. M
001 Já, já toho věštec od Beskydu lidu. D9…P
002 Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země, R1, Č1
002 Ø Aa
002 Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země, R2-A…P
003 kde zlaté obilí k obzoru běží, R1, Č1
003 Ø Aa
003 kde zlaté obilí k obzoru běží, R2-A…P
004 kde fialky voní a pomněnky kvetou, R1, Č1
004 Ø Aa
004 kde fialky voní a pomněnky kvetou, R2-A…J
004 kde fialka voní a pomněnka kvete, D7…D8
004 kde fiálky voní a pomněnky kvetou, M
004 kde fialka voní a pomněnka kvete, D9, D10
004 kde fialky voní a pomněnky kvetou, N
004 kde fialka voní a pomněnka kvete, D11…P
005 kde zvoní cymbál a při tanci housle, R1, Č1
005 Ø Aa
005 kde zvoní cymbál a při tanci housle, R2-A…B3
005 kde zvoní cimbál a při tanci housle, G
005 kde zvoní cymbál a při tanci housle, D1…D3
005 kde zvoní cymbál a při tanci husle, H
005 kde zvoní cymbál a při tanci housle, D4…J
005 kde zvoní cymbál a při tanci husle, D7…D8
005 kde zvoní cymbál a při tanci housle, M
005 kde zvoní cymbál a při tanci husle, D9, D10
005 kde zvoní cymbál a při tanci housle, N
005 kde zvoní cymbál a při tanci husle, D11…F1
005 kde zvoní cimbál a při tanci husle, E5
005 kde zvoní cymbál a při tanci husle, F2
005 kde zvoní cimbál a při tanci husle, P
006 kde širá jsou města a nádherné hrady, R1
006 kde šírá jsou města a nádherné hrady, Č1
006 Ø Aa
006 kde šírá jsou města a nádherné hrady, R2-A, A
006 kde širá jsou města a nádherné hrady, B1…D12
006 kde širá města a nádherné hrady, D13
006 kde širá jsou města a nádherné hrady, E1
006 kde širá města a nádherné hrady, E2
006 kde širá jsou města a nádherné hrady, E3…P
007 bohaté chrámy a loďky na řece, R1, Č1
007 Ø Aa
007 bohaté chrámy a loďky na řece, R2-A…P
008 důvěra v nebe, a radost a ples./ R1
008 důvěra v nebe a radost a ples!// Č1
008 Ø/ Aa
008 důvěra v nebe a radost a ples!// R2-A…D8
008 důvěra v nebe a radost a ples.// M
008 důvěra v nebe a radost a ples!// D9…P
009 Ten, ten jehož zatratil v sirnatou rokli, R1
009 Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli, Č1
009 Ø Aa
009 Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli, R2-A…P
010 ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba, R1, Č1
010 Ø Aa
010 ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba, R2-A…B3
010 ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba G
010 ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba, D1…P
011 na skále seděl, s ním odvěký vzdor./ R1
011 na skále seděl, s ním odvěký vzdor.// Č1
011 Ø/ Aa
011 na skále seděl, s ním odvěký vzdor.// R2-A…P
012 Černým jak noc okem pohleděl jednou, R1
012 Černým jak noc okem pohleděl jednou Č1
012 Ø Aa
012 Černým jak noc okem pohleděl jednou R2-A…P
013 pod mlčící Beskydy, pod Lysou Horu. R1, Č1
013 Ø Aa
013 pod mlčící Bezkydy, pod Lysou Horu. R2-A…B3
013 pod mlčící Beskydy, pod Lysou Horou. G
013 pod mlčící Bezkydy, pod Lysou Horu. D1…D3
013 pod mlčící Beskydy, pod Lysou Horu. H…J
013 pod mlčící Beskydy, pod Lysou horu. D7…D8
013 pod mlčící Bezkydy, pod Lysou Horu. M
013 pod mlčící Beskydy, pod Lysou horu. D9, D10
013 pod mlčící Beskydy, pod Lysou Horu. N
013 pod mlčící Beskydy, pod Lysou horu. D11…P
014 Stoletý útisk, pod kterým se sehla R1, Č1
014 Ø Aa
014 Stoletý útisk, pod kterým se sehla R2-A…P
015 kovkopa šíje, jak nahnutá větev, R1
015 kovkopa šíje jak nahnutá větev, Č1
015 Ø Aa
015 kovkopa šíje jak nahnutá větev, R2-A, A
015 kovkopa šije jak nahnutá větev, B1…G
015 kovkopa šíje jak nahnutá větev, D1…D5
015 horníka šíje jak nahnutá větev, D6…D8
015 kovkopa šíje jak nahnutá větev, M
015 horníka šíje jak nahnutá větev, D9…P
016 urputná cizáků pěst, která z retů R1, Č1
016 Ø Aa
016 urputná cizáků pěst, která z retů R2-A…B2-Ra
016 urputná cizáků pěst, která ze rtů B2-Rb
016 urputná cizáků pěst, která z retů C2
016 urputná cizáků pěst, která ze rtů B3
016 urputná cizáků pěst, která z retů G
016 urputná cizáků pěst, která ze rtů D1…H
016 urputná cizáků pěst, která se rtů D4…D8
016 urputná cizáků pěst, která z retů M
016 urputná cizáků pěst, která se rtů D9…P
017 dětem rve shasínající tón mluvy, R1, Č1
017 Ø Aa
017 dětem rve shasínající tón mluvy, R2-A…G
017 dětem rve zhasínající tón mluvy, D1…H
017 dětem rve zhasínající ton mluvy, D4…J
017 dětem rve zhasínající tón mluvy, D7…D8
017 dětem rve shasínající tón mluvy, M
017 dětem rve zhasínající tón mluvy, D9…P
018 znamení zrady a sepjatých rukou, R1, Č1
018 Ø Aa
018 znamení zrady a sepjatých rukou, R2-A…P
019 za sto let které se do očí vtisklo, R1, Č1
019 Ø Aa
019 za sto let které se do očí vtisklo, R2-A…B3
019 za sto let, které se do očí vtisklo, G, D1
019 za sto let které se do očí vtisklo, D2…D6
019 za sto let, které se do očí vtisklo, J…D8
019 za sto let které se do očí vtisklo, M…F1
019 za sto let, které se do očí vtisklo, E5
019 za sto let které se do očí vtisklo, F2, P
020 pohnulo démonem. Udeřil v balvan,/ R1
020 pohnulo démonem.// Č1
020 Ø/ Aa
020 pohnulo démonem.// R2-A…B2-R
020 pohnulo démonem./ C2
020 pohnulo démonem.// B3…H
020 pohnulo demonem.// D4…D6
020 pohnulo démonem.// J…D8
020 pohnulo démonem./ M
020 pohnulo démonem.// D9…P
021 ∅ R1
021 Udeřil v balvan, Č1
021 Ø Aa
021 Udeřil v balvan, R2-A…P
022 ze skály vyskočil škaredý věštec, R1, Č1
022 Ø Aa
022 ze skály vyskočil škaredý věštec, R2-A…P
023 z poroby vyrostlý, ze zrádné krve, R1, Č1
023 Ø Aa
023 z poroby vyrostlý, ze zrádné krve, R2-A…P
024 k měsíci zaštkal a do slunce zaklel, R1, Č1
024 Ø Aa
024 k měsíci zaštkal a do slunce zaklel, R2-A…P
025 sevřenou pěstí se k azuru rozmách, R1
025 sevřenou pěstí se k azuru rozmáchʼ, Č1
025 Ø Aa
025 sevřenou pěstí se k azuru rozmách’, R2-A…B3
025 sevřenou pěstí se k azuru rozmách, G
025 sevřenou pěstí se k azuru rozmáchʼ, D1…D6
025 sevřenou pěstí se rozmáchl k nebi, J…D8
025 sevřenou pěstí se k azuru rozmách, M
025 sevřenou pěstí se rozmáchl k nebi, D9…P
026 všecky ty vrahy, nechť zářili zlatem, R1, Č1
026 Ø Aa
026 všecky ty vrahy, nechť zářili zlatem, R2-A, A-Ra
026 všemi těmi vrahy, nechť zářili zlatem, A-Rb
026 všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem, B1…B2-R
026 všemi třemi vrahy, nech zářili zlatem, C2
026 všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem, B3
026 všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem G
026 všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem, D1…D8
026 všemi třemi vrahy, nech zářili zlatem, M
026 všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem, D9…P
027 nechť před nimi klečeli jako před bohy R1, Č1
027 Ø Aa
027 nechť před nimi klečeli jako před bohy R2-A, A-R
027 nech před nimi klečeli jako před bohy B1…P
028 tam před Těšínem ti otroci dolů, R1, Č1
028 Ø Aa
028 tam před Těšínem ti otroci dolů, R2-A…P
029 do prachu smý[k] svým hněvem, svým vzdorem, R1a
029 do prachu smýkl svým hněvem, svým vzdorem, R1b, Č1
029 Ø Aa
029 do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem, R2-A…P
030 věnem to, jež mu dal do žití démón, – R1
030 věnem to, jež mu dal do žití démon, – Č1
030 Ø Aa
030 věnem to, jež mu dal do žití démon, – R2-A…H
030 věnem to, jež mu dal do žití demon, – D4…J
030 věnem to, jež mu dal do žití démon, – D7…P
031 ze skály vyskočil já. R1
031 ze skály vyskočil já! Č1
031 Ø Aa
031 ze skály vyskočil já! R2-A…D8
031 ze skály vyskočil já. M
031 ze skály vyskočil já! D9…P
II// R1
II.// Č1
Ø/ Aa
II.// R2-A…A-R
II/ B1
II./ C1
II/ B2, B2-R
II.// C2
II/ B3
II.// G
II// D1…D3
II.// H
II// D4…K
II.// L, D8
Ø// M
II.// D9, D10
II// N
II.// D11…E2
II// E3…P
032 Rudým a svislým pod paprskem slunce R1, Č1
032 Ø Aa
032 Rudým a svislým pod paprskem slunce R2-A…B3
032 ∅ G
032 Rudým a svislým pod paprskem slunce D1…D6
032 Rudým a svislým pod paprskem slunce, J…D8
032 Rudým a svislým pod paprskem slunce M
032 Rudým a svislým pod paprskem slunce, D9…P
033 v srpnu když balvany dýchají žáry, R1, Č1
033 ∅ Aa
033 v srpnu když balvany dýchají žáry, R2-A…B3
033 Ø G
033 v srpnu když balvany dýchají žáry, D1…P
034 bystřina Morávky v lože se vpije, R1, Č1
034 Ø Aa
034 bystřina Morávky v lože se vpije, R2-A, A-Ra
034 bystřina Morávka v lože se vpije, A-Rb…B3
034 Ø G
034 bystřina Morávka v lože se vpije, D1…P
035 horníci pod zemí zdvihají rámě, R1, Č1
035 Ø Aa
035 horníci pod zemí zdvihají rámě, R2-A…B3
035 Ø G
035 horníci pod zemí zdvihají rámě, D1…D6
035 horníci pod zemí zdvíhají rámě, J…D8
035 horníci pod zemí zdvihají rámě, M
035 horníci pod zemí zdvíhají rámě, D9…P
036 kováři v červené železo buší, R1, Č1
036 Ø Aa
036 kováři v červené železo buší, R2-A…B3
036 Ø G
036 kováři v červené železo buší, D1…P
037 na dlani pole na Krásné, na Pražmě R1, Č1
037 Ø Aa
037 na dlani pole na Krásné, na Pražmě R2-A…B3
037 Ø G
037 na dlani pole na Krásné, na Pražmě D1…P
038 v úžehu slunce jich sklání se ženy, R1
038 v úžehu slunce jich sklánějʼ se ženy: Č1
038 Ø Aa
038 v úžehu slunce jich sklánějʼ se ženy: R2a-A
038 v úžehu slunce jich kloní se ženy: R2b-A…B3
038 Ø G
038 v úžehu slunce jich kloní se ženy: D1…P
039 já z toho tichého národa vzešlý, R1, Č1
039 Ø Aa
039 já z toho tichého národa vzešlý, R2-A…B3
039 Ø G
039 já z toho tichého národa vzešlý, D1…P
040 poroba jemuž při kolébce stála, R1, Č1
040 Ø Aa
040 poroba jemuž při kolébce stála, R2-A…B3
040 Ø G
040 poroba jemuž při kolébce stála, D1…P
041 robota děcko juž za ručky chytla, R1, Č1
041 Ø Aa
041 robota děcko juž za ručky chytla, R2-A…B3
041 Ø G
041 robota děcko juž za ručky chytla, D1…P
042 nezdárný kovkopů, kovářů synek R1, Č1
042 Ø Aa
042 nezdárný kovkopů, kovářů synek R2-A…B3
042 Ø G
042 nezdárný kovkopů, kovářů synek D1…J
042 nezdárný horníků, kovářů synek D7…D8
042 nezdárný kovkopů, kovářů synek M
042 nezdárný horníků, kovářů synek D9…F2
042 nezdárný horník, kovářů synek P
043 z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bošky, R1, Č1
043 Ø Aa
043 z Ostravy prchl jsem, Vítkovic, z Bošky, R2a-A
043 z Ostravy prchl jsem, Vítkovic, z Bašky, R2b-A…C2
043 z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky, B3
043 Ø G
043 z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky, D1…D8
043 z Ostravy prchl jsem, Vítkovic, z Bašky, M
043 z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky, D9…P
044 z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů, R1
044 z Frydlandu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů, Č1
044 Ø Aa
044 z Frydlandu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů, R2a-A
044 z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů, R2-A…B3
044 Ø G
044 z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů, D1…H
044 z Frýdlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů, D4, D5
044 z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů, D6…D8
044 z Frýdlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů, M
044 z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů, D9…P
045 kladivo, motyku v kopalnu hodil, R1, Č1
045 Ø Aa
045 kladivo, motyku v kopalnu hodil, R2-A…B3
045 Ø G
045 kladivo, motyku v kopalnu hodil, D1…H
045 kladivo, motyku v kopalnu hodil, D4, D5
045 kladivo, motyku v kopalnu hodil, D6…P
046 matku a sestru jsem na poli nechal, R1, Č1
046 Ø Aa
046 matku a sestru jsem na poli nechal, R2-A…B3
046 Ø G
046 matku a sestru jsem na poli nechal, D1…P
047 dědovy housle jsem z hřebíku strhl, R1
047 dědovy housle jsem s hřebíku strhl, Č1
047 Ø Aa
047 dědovy housle jsem s hřebíku strhl, R2-A…B3
047 Ø G
047 dědovy housle jsem s hřebíku strhl, D1…D3
047 dědovy husle jsem s hřebíku strhl, H
047 dědovy housle jsem s hřebíku strhl, D4…J
047 dědovy husle jsem s hřebíku strhl, D7…D8
047 dědovy housle jsem s hřebíku strhl M
047 dědovy husle jsem s hřebíku strhl, D9, D10
047 dědovy housle jsem s hřebíku strhl, N
047 dědovy husle jsem s hřebíku strhl, D11…P
048 já na ně zahrál. Snad jednou z nich zněly/ R1
048 já na ně zahrál./ Č1
048 Ø/ Aa
048 já na ně zahrál./ R2-A…A-R
048 já na ně zahrál.// B1…B3
048 Ø/ G
048 já na ně zahrál.// D1…J
048 já na ně zahral.// D7…D8
048 já na ně zahrál.// M
048 na ně jsem zahral.// D9, D10
048 na ně jsem zahrál.// N
048 na ně jsem zahral.// D11…P
049 ∅ R1
049 Snad jednou z nich zněly Č1
049 Ø Aa
049 Snad jednou z nich zněly R2-A…B3
049 Ø G
049 Snad jednou z nich zněly D1…P
050 veselé tony, tož mládí a láska. R1, Č1
050 ∅ Aa
050 veselé tóny, tož mládí a láska. R2-A…B3
050 Ø G
050 veselé tóny, tož mládí a láska. D1…H
050 veselé tony, tož mládí a láska. D4…J
050 veselé tóny, tož mládí a láska. D7…P
051 Nevím, už nevím. – Je tomu dávno. R1, Č1
051 Ø Aa
051 Nevím, už nevím. – Je tomu dávno. R2-A…B3
051 Ø G
051 Nevím, už nevím. – Je tomu dávno. D1…P
052 Tři struny praskly./ R1
052 Tři struny praskly.// Č1
052 Ø/ Aa
052 Tři struny praskly.// R2-A…C2
052 Tři struny praskly./ B3
052 Ø/ G
052 Tři struny praskly./ D1…P
053 Cizího kněze jsem vyhodil z chrámu, R1, Č1
053 Ø Aa
053 Cizího kněze jsem vyhodil z chrámu, R2-A…B3
053 Ø G
053 Polského kněze jsem vyhodil z chrámu, D1…D8
053 Cizího kněze jsem vyhodil z chrámu, M
053 Polského kněze jsem vyhodil z chrámu, D9…P
054 rektora z cizácké udeřil školy, R1, Č1
054 Ø Aa
054 rektora z cizácké udeřil školy, R2-A…B3
054 Ø G
054 rektora z německé udeřil školy, D1…D8
054 rektora z cizácké udeřil školy, M
054 rektora z německé udeřil školy, D9…P
055 Ø R1…R2a-A
055 les, co mi pobrali, vypálil v noci, R2b-A
055 les, co mi pobrali, zapálil v noci, R2c-A…B3
055 Ø G
055 les, co mi pobrali, zapálil v noci, D1…P
056 Ø R1…R2a-A
056 panského ušáka na poli skolil, R2b-A…B3
056 Ø G
056 panského ušáka na poli skolil, D1…P
057 smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly. R1, Č1
057 Ø Aa
057 smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly. R2-A…B3
057 Ø G
057 smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly. D1…P
058 Mohylu zašlému národu kopu, R1
058 ∅ Č1…P
059 pod Lysou kosům a veverkám hral jsem, R1
059 Pod Lysou kosům a veverkám hrál jsem, Č1
059 Ø Aa
059 Pod Lysou kosům a veverkám hrál jsem, R2-A…B3
059 Ø G
059 Pod Lysou kosům a veverkám hrál jsem, D1…J
059 Pod Lysou kosům a veverkám hral jsem, D7…D8
059 Pod Lysou kosům a veverkám hrál jsem, M
059 Pod Lysou kosům a veverkám hral jsem, D9…P
060 pod rudým jeřábem na větvi vrabcům. R1, Č1
060 Ø Aa
060 pod rudým jeřábem na větvi vrabcům. R2-A…B3
060 Ø G
060 pod rudým jeřábem na větvi vrabcům. D1…P
061 Z dědiny k dědině chodil jsem horkem, R1, Č1
061 Ø Aa
061 Z dědiny k dědině chodil jsem horkem, R2-A…B3
061 Ø G
061 Z dědiny k dědině chodil jsem horkem, D1…P
062 horkem a zimou a sněhem a deštěm. R1, Č1
062 Ø Aa
062 horkem a zimou a sněhem a deštěm. R2-A…B3
062 Ø G
062 horkem a zimou a sněhem a deštěm. D1…P
063 Za ploty hral jsem a pod okny hral jsem, R1
063 Za ploty hrál jsem a pod okny hrál jsem, Č1
063 Ø Aa
063 Za ploty hrál jsem a pod okny hrál jsem, R2-A…B3
063 Ø G
063 Za ploty hrál jsem a pod okny hrál jsem, D1…J
063 Za ploty hral jsem a pod okny hral jsem, D7…D8
063 Za ploty hrál jsem a pod okny hrál jsem, M
063 Za ploty hral jsem a pod okny hral jsem, D9…P
064 jedinou strunu jen mají mé skřipky, R1
064 jedinou strunu mají mé skřipky, Č1
064 Ø Aa
064 jedinou strunu mají mé skřipky, R2-A…B3
064 Ø G
064 jedinou strunu mají mé skřipky, D1…P
065 těžký dech sedmdesáti tisíců, R1, Č1
065 Ø Aa
065 těžký dech sedmdesáti tisíců, R2-A…B3
065 Ø G
065 těžký dech sedmdesáti tisíců, D1…P
066 co hasli pod Lysou, při Bohumíně, R1, Č1
066 Ø Aa
066 co hasli pod Lysou, při Bohumíně, R2-A…B3
066 Ø G
066 co hasli pod Lysou, při Bohumíně, D1…P
067 v borových urvaných hájích co hasli, R1, Č1
067 Ø Aa
067 v borových urvaných hájích co hasli, R2-A…B3
067 Ø G
067 v borových urvaných hájích co hasli, D1…P
068 v urvaných Beskydech pomalu hasnou, R1, Č1
068 Ø Aa
068 v urvaných Beskydech pomalu hasnou, R2-A
068 v urvaných Bezkydách pomalu hasnou, A, A-Ra
068 v urvaných Bezkydech pomalu hasnou, A-Rb…B3
068 Ø G
068 v urvaných Bezkydech pomalu hasnou, D1…D3
068 v urvaných Beskydech pomalu hasnou, H
068 v urvaných Beskydách pomalu hasnou, D4…D8
068 v urvaných Bezkydách pomalu hasnou, M
068 v urvaných Beskydách pomalu hasnou, D9…P
069 v Šumbarku shasli a v Lutyni shasli, R1, Č1
069 Ø Aa
069 v Šumbarku shasli a v Lutyni shasli, R2-A…C2
069 v Šumbarku shasli a v Lutyni zhasli, B3
069 Ø G
069 v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli, D1…D8
069 v Šumbarku shasli a v Lutyni shasli, M
069 v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli, D9…P
070 v Datyních hasnou a v Dětmarovicích, R1, Č1
070 Ø Aa
070 v Datyních hasnou a v Dětmarovicích, R2-A…B3
070 Ø G
070 v Datyních hasnou a v Dětmarovicích, D1…P
071 v Porembě shasli a v Dombrové hasnou./ R1, Č1
071 Ø/ Aa
071 v Porembě shasli a v Dombrové hasnou./ R2-A…B2-R
071 v Porembě shasli a v Dombrové hasnou.// C2
071 v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou./ B3
071 Ø/ G
071 v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou./ D1…P
072 Strhněte stany a zahaste ohně!/ R1, Č1
072 Ø Aa
072 Strhněte stany a zahaste ohně! R2-A…B3
072 Ø G
072 Strhněte stany a zahaste ohně! D1…P
073 Hnulo se sedmdesáte tisíců R1
073 Hnulo se sedmdesáte tisíců, Č1
073 Ø Aa
073 Hnulo se sedmdesáte tisíců, R2-A…B3
073 Ø G
073 Hnulo se sedmdesáte tisíců, D1…P
074 na Olze před lety rozbit byl tábor, R1, Č1
074 Ø Aa
074 na Olze před lety rozbit byl tábor, R2-A…B3
074 Ø G
074 na Olze před lety rozbit byl tábor, D1…P
075 daleko uhli jsme za Lucynu, R1, Č1
075 Ø Aa
075 daleko uhli jsme za Lucynu, R2-A…B3
075 Ø G
075 daleko uhli jsme za Lucinu, D1…P
076 přejdem na Moravskou, za Ostravici, R1, Č1
076 Ø Aa
076 přejdem na Moravskou, za Ostravici, R2-A…A-Ra
076 přejdem na Moravu, za Ostravici, A-Rb…B3
076 Ø G
076 přejdem na Moravu, za Ostravici, D1…D8
076 přejdem na Moravu, za Ostravicí, M
076 přejdem na Moravu, za Ostravici, D9…P
077 mlčící národ a vyhaslý kmen./ R1
077 mlčící národ a vyhaslý kmen.// Č1
077 Ø/ Aa
077 mlčící národ a vyhaslý kmen.// R2-A…A-R
077 mlčící národ a vyhaslý kmen./ B1, C1
077 mlčící národ a vyhaslý kmen.// B2, B2-R
077 mlčící národ a vyhaslý kmen./ C2
077 mlčící národ a vyhaslý kmen.// B3
077 Ø/ G
077 mlčící národ a vyhaslý kmen.// D1…D8
077 mlčící národ a vyhaslý kmen./ M
077 mlčící národ a vyhaslý kmen.// D9…P
078 Před nimi tančí jak David před archou,/ R1, Č1
078 Ø Aa
078 Před nimi tančí jak David před archou, R2-A…B3
078 Ø G
078 Před nimi tančí jak David před archou, D1…D8
078 Před nimi tančí jak před archou David, M
078 Před nimi tančí jak David před archou, D9…P
079 potrhlý chřestýš při píšťaly zvuku, R1
079 jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku, Č1
079 Ø Aa
079 jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku, R2-A…B3
079 Ø G
079 jak trhlý chřestýš při píšťaly zvuku, D1…P
080 komický rhapsód těch sedmdesáti tisíců, R1
080 komický rapsód těch sedmdesáti tisíců, Č1
080 Ø Aa
080 komický rapsód těch sedmdesáti tisíců, R2-A…B3
080 Ø G
080 komický rapsód těch sedmdesáti tisíců, D1…D3
080 komický rapsod těch sedmdesáti tisíců, H…D8
080 komický rapsód těch sedmdesáti tisíců, M
080 komický rapsod těch sedmdesáti tisíců, D9…P
081 don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí, R1, Č1
081 Ø Aa
081 don Quijote z Bezkyd, má z jalovce kopí R2-A
081 don Quijote z Bezkyd, má z jalovce kopí, A…B3
081 Ø G
081 don Quijote z Bezkyd, má z jalovce kopí, D1…D3
081 don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí, H…D8
081 don Quijot z Bezkyd, má z jalovce kopí, M
081 don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí, D9…P
082 brnění z mechu a ze šišek helmu, R1, Č1
082 Ø Aa
082 brnění z mechu a ze šišek helmu, R2-A…B3
082 Ø G
082 brnění z mechu a ze šišek helmu, D1…P
083 za štít hřib z Lysé a z kapradin hledí, R1
083 z Lysé hřib za štít a z kapradin hledí, Č1
083 Ø Aa
083 z Lvsé hřib za štít a z kapradin hledí, R2-A
083 z Lysé hřib za štít a ze šišek helmu, A, A-Ra
083 z Lysé hřib za štít a z kapradin hledí, A-Rb…B3
083 Ø G
083 z Lysé hřib za štít a z kapradin hledí, D1…H
083 z Lysé hřib za štít a z kapradí hledí, D4…D7
083 s Lysé hřib za štít a z kapradí hledí, K
083 z Lysé hřib za štít a z kapradí hledí, L, D8
083 z Lysé hřib za štít a z kapradin hledí, M
083 s Lysé hřib za štít a z kapradí hledí, D9, D10
083 z Lysé hřib za štít a z kapradin hledí, N
083 s Lysé hřib za štít a z kapradí hledí, D11…P
084 chytit chce úporné rameno sudby, R1, Č1
084 Ø Aa
084 chytit chce úporné rameno sudby, R2-A…B3
084 Ø G
084 chytit chce úporné rameno sudby, D1…P
085 černý meč rytíře v krunýři zlatém,/ R1
085 černý meč rytíře v krunýři zlatém:/ Č1
085 ∅/ Aa
085 černý meč rytíře v krunýři zlatém:// R2-A…B3
085 Ø/ G
085 černý meč rytíře v krunýři zlatém:// D1…P
086 já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč, R1, Č1
086 Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč, Aa…B3
086 Ø G
086 Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč, D1…J
086 Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč, D7…D8
086 Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč, M
086 Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč, D9…P
087 toulavý šumař a bláznivý gajdoš, R1…B3
087 Ø G
087 toulavý šumař a bláznivý gajdoš, D1…P
088 šílený rebel a napilý zpěvák, R1…B3
088 Ø G
088 šílený rebel a napilý zpěvák, D1…P
089 zlověstný sýček na těšínské věži, – R1
089 zlověstný sýček na těšínské věži, Č1…B3
089 Ø G
089 zlověstný sýček na těšínské věži, D1…P
090 hraju a zpívám, co kladiva duní R1…C2
090 hraju a zpívám co kladiva duní B3
090 Ø G
090 hraju a zpívám co kladiva duní D1…D6
090 hraju a zpívám, co kladiva duní J…D8
090 hraju a zpívám, co kladiva duní, M
090 hraju a zpívám, co kladiva duní D9…P
091 z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami. R1
091 z Vítkovic, z Frydlandu, pod Lipinami. Č1
091 z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami. Aa
091 z Vítkovic, z Frydlandu, pod Lipinami. R2a-A
091 z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami. R2b-A…B3
091 Ø G
091 z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami, D1
091 z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami. D2…D8
091 z Vítkovic, z Frýdlantu, pod Lipinami. M
091 z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami. D9…P
092 Kolem jdou bohatci cizé mi víry, R1
092 Kolem jdou bohatci cizí mi víry, Č1…B1
092 Kolem jsou bohatci cizí mi víry, C1
092 Kolem jdou bohatci cizí mi víry, B2, B2-R
092 Kolem jsou bohatci cizí mi víry, C2
092 Kolem jdou bohatci cizí mi víry, B3
092 Ø G
092 Kolem jdou bohatci cizí mi víry, D1…P
093 (Bezruči Petře – jak je máš rád!) R1
093 (Bezruči Petře, jak je máš rád!), Č1…B1
093 (Bezruči Petře, jak je máš rád!) C1
093 (Bezruči Petře, jak je máš rád!), B2, B2-R
093 (Bezruči Petře, jak je máš rád!) C2
093 (Bezruči Petře, jak je máš rád!), B3
093 Ø G
093 (Bezruči Petře, jak je máš rád!) D1…D8
093 (Bezruči Petře, jak je máš rád.) M
093 (Bezruči Petře, jak je máš rád!) D9…P
094 mužové slavných a vznešených názvů, R1…B3
094 Ø G
094 mužové slavných a vznešených názvů, D1…P
095 skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy, R1
095 skvělí jak bozi a hrdí jako hvězdy, Č1…R2a-A
095 skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy, R2b-A
095 skvěli jak bozi a hrdí jak hvězdy, A, A-Ra
095 skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy, A-Rb…B3
095 Ø G
095 skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy, D1…P
096 (Bezruči Petře – kdo ubil tvou ves?)/ R1
096 (Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),/ Č1
096 (Bezruči Petře, kdo ubil svou ves?).// Aa
096 (Bezruči Petře, kdo ubil svou ves?).// R2-A
096 (Bezruči Petře, kdo ubil svou ves?),/ A, A-R
096 (Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),/ B1…B3
096 ∅/ G
096 (Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?),/ D1…F1
096 (Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?)/ E5…P
097 kolem jdou v hedvábí, v atlasu dámy, R1
097 kolem jdou v hedbáví, v atlasu dámy, Č1
097 ∅ Aa
097 kolem jdou v hedbáví, v atlasu dámy, R2-A…B1
097 kolem jdou v hedbáví, atlasu dámy, C1
097 kolem jdou v hedbáví, v atlasu dámy, B2, B2-R
097 kolem jdou v hedbáví, atlasu dámy, C2
097 kolem jdou v hedvábí, v atlasu dámy, B3
097 ∅ G
097 kolem jdou v hedvábí, v atlasu dámy, D1…D8
097 kolem jdou v hedvábí, atlasu dámy, M
097 kolem jdou v hedvábí, v atlase dámy, D9, D10
097 kolem jdou v hedvábí, v atlasu dámy, N
097 kolem jdou v hedvábí, v atlase dámy, D11…P
098 kolem jdou mužové vážní a mocní, R1
098 kolem jdou mužové, vážní a mocní, Č1
098 ∅ Aa
098 kolem jdou mužové, vážní i mocní, R2-A…B2-R
098 kolem jdou mužové, vážní i mocní, C2
098 kolem jdou mužové, vážní i mocní, B3
098 Ø G
098 kolem jdou mužové, vážní i mocní, D1…H
098 kolem jdou mužové vážní i mocní, D4…D8
098 kolem jdou mužové, vážní a mocní, M
098 kolem jdou mužové vážní i mocní, D9…P
099 mocní na Dunaji, ve zlatém městě, R1
099 na Dunaji mocní, ve zlatém městě, Č1
099 ∅ Aa
099 na Dunaji mocní, ve zlatém městě, R2-A…B3
099 Ø G
099 na Dunaji mocní, ve zlatém městě, D1…J
099 mocní na Dunaji, ve zlatém městě, D7…D8
099 na Dunaji mocní, ve zlatém městě, M
099 mocní na Dunaji, ve Zlatém městě, D9…P
100 kolem jdou básníci z vltavských břehů, R1
100 kolem jdou básníci z vltavských břehů Č1
100 ∅ Aa
100 kolem jdou básníci z vltavských břehů R2-A…B3
100 Ø G
100 kolem jdou básníci z vltavských břehů, D1…D8
100 kolem jdou básníci z vltavských břehů M
100 kolem jdou básníci z vltavských břehů, D9…P
101 co milují ženy, jak kázala Paříž, R1, Č1
101 ∅ Aa
101 co milují ženy, jak kázala Paříž, R2-A…B3
101 Ø G
101 co milují ženy, jak kázala Paříž, D1…P
102 pod smyčcem zoufalá chvěje se struna, R1, Č1
102 ∅ Aa
102 pod smyčcem zoufalá chvěje se struna, R2-A…B3
102 Ø G
102 pod smyčcem zoufalá chvěje se struna, D1…P
103 těžký dech sedm desáti tisíců, R1
103 těžký dech sedmdesáti tisíců, Č1
103 ∅ Aa
103 těžký dech sedmdesáti tisíců, R2-A…B3
103 Ø G
103 těžký dech sedmdesáti tisíců, D1…P
104 kamení zpívám a balvanům hraji, R1
104 kamení zpívám a balvanům hraju, Č1
104 ∅ Aa
104 kamením zpívám a balvanům hraju, R2-A…A-Ra
104 kamenům zpívám a balvanům hraju, A-Rb…B3
104 Ø G
104 kamenům zpívám a balvanům hraju, D1…P
105 hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar? R1, Č1
105 ∅ Aa
105 hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar? R2-A…B3
105 Ø G
105 hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar? D1…P
III.// R1, Č1
∅/ Aa
III.// R2-A, A-R
III/ B1
III./ C1
III/ B2, B2-R
Ø/ C2
III/ B3
Ø/ G
III// D1…D3
III.// H
III// D4…K
III.// L, D8
Ø/ M
III.// D9, D10
III// N
III.// D11…E2
III// E3…P
106 Já prvý jsem z toho od Těšína lidu, R1, Č1
106 ∅ Aa
106 Já prvý jsem z toho od Těšína lidu, R2-A…P
107 bard prvý z Beskyd co promluvil. R1
107 bard prvý z Beskyd, co promluvil. Č1
107 ∅ Aa
107 bard prvý z Bezkyd, co promluvil. R2-A…B3
107 bard prvý z Beskyd, co promluvil. G
107 bard prvý z Bezkyd, co promluvil. D1…D3
107 bard prvý z Beskyd, co promluvil. H…D8
107 bard prvý z Bezkyd, co promluvil. M
107 bard prvý z Beskyd, co promluvil. D9…P
108 Jdou za cizím pluhem, jsou rabové dolů, R1
108 Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů, Č1
108 ∅ Aa
108 Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů, R2-A…B3
108 Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů G
108 Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů, D1…F1
108 Jdou za cizím pluhem, jsou rabové dolů, E5
108 Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů, F2
108 Jdou za cizím pluhem, jsou rabové dolů, P
109 mléko a voda jim utíká z žil. R1, Č1
109 ∅ Aa
109 mléko a voda jim utíká z žil. R2-A…P
110 Má každý z nich na nebi jednoho boha, R1, Č1
110 ∅ Aa
110 Má každý z nich na nebi jednoho boha, R2-A…D1
110 Má každý z nich na nebi jednoho boha. D2
110 Má každý z nich na nebi jednoho boha, D3…D9
110 Má každý z nich na nebi jednoho Boha, D10…P
111 druhého většího na zemi. R1, Č1
111 ∅ Aa
111 druhého většího na zemi. R2-A…P
112 Daň tomu, co hore je, v kostele platí, R1, Č1
112 ∅ Aa
112 Daň tomu, co hore je, v kostele platí, R2-A…B1
112 Daň tomu, co hore je, v kostele platí C1
112 Daň tomu, co hore je, v kostele platí, B2, B2-R
112 Daň tomu, co hore je, v kostele platí C2
112 Daň tomu, co hore je, v kostele platí, B3, G
112 Dań tomu, co hore je, v kostele platí, D1
112 Daň tomu, co hore je, v kostele platí, D2…J
112 Daň tomu co hore je, v kostele platí, D7…D8
112 Daň tomu, co hore je, v kostele platí M
112 Daň tomu, co hore je, v kostele platí, D9…P
113 druhému krví a dlaněmi. R1, Č1
113 ∅ Aa
113 druhému krví a dlaněmi. R2-A…P
114 Ten, ten co je nahoře, život jen nedá. R1
114 Ten, ten co je na hoře, k žití dá chleba… Č1
114 ∅ Aa
114 Ten, ten co je na hoře, k žití dá chleba... R2-A…A-Ra
114 Ten, ten co je nahoře, k žití dá chleba, A-Rb…J
114 Ten, ten co je nahoře, k žití dá chleba, M
114 Ten, který je nahoře, k žití dá chleba, D9…P
115 Vodu dal rybě a motýlu květ. R1, Č1
115 ∅ Aa
115 vodu dal rybě a motýlu květ. R2-A…A-Ra
115 motýlu květ dal a srnce dal háj; A-Rb…J
115 motýlům květ dal a srnce dal háj; D7…D8
115 motýlu květ dal a srnce dal háj: M
115 motýlům květ dal a srnce dal háj; D9…D12
115 motýlu květ dal a srnce dal háj; D13…P
116 Ty, ty co jsi vyrostl v beskydských horách, R1, Č1
116 ∅ Aa
116 Ty, ty co jsi vyrostl v Bezkydských horách, R2-A…A-Ra
116 ty, ty co jsi vyrostl v bezkydských horách, A-Rb…B3
116 ty, ty co jsi vyrostl v bezkydských horách G
116 ty, ty co jsi vyrostl v bezkydských horách, D1…D3
116 ty, ty co jsi vyrostl v beskydských horách, H…D6
116 ty, ty, co jsi vyrostl v beskydských horách, J…D8
116 ty, ty co jsi vyrostl v bezkydských horách, M
116 tobě, coʼs vyrostl v beskydských horách, D9, D10
116 tobě, cos vyrostl v beskydských horách, N
116 tobě, coʼs vyrostl v beskydských horách, D11, D12
116 tobě, co’s vyrostl v beskydských horách, D13…P
117 tobě dal pod Lysou ten boží svět. R1, Č1
117 ∅ Aa
117 tobě dal pod Lysou ten boží svět. R2-A…A-Ra
117 tobě dal pod Lysou ten širý kraj. A-Rb…P
118 On dal ti ty hory, a dal ti ty lesy, R1
118 On dal ti ty hory a dal ti ty lesy, Č1
118 ∅ Aa
118 On dal ti ty hory a dal ti ty lesy, R2-A…P
119 vůni již z hájů van rozstele; R1
119 vůni, již z hájů van rozstele; Č1
119 ∅ Aa
119 vůni, již z hájů van rozstele; R2-A, A-R
119 vůni již z hájů van rozstele; B1…B3
119 vůni, již z hájů van rozstele; G, D1
119 vůni již z hájů van rozstele; D2…H
119 vůni, již z hájů van rozstele; D4…D8
119 vůni již z hájů van rozstele, M
119 vůni, již z hájů van rozstele; D9…P
120 ten druhý ti vzal všecko jediným rázem, R1, Č1
120 ∅ Aa
120 ten druhý ti vzal všecko jediným rázem, R2-A…P
121 běž a plač k tomu tam v kostele.// R1
121 běž a plač k tomu tam v kostele./ Č1
121 ∅/ Aa
121 běž a plač k tomu tam v kostele./ R2-A…B3
121 běž a plač k tomu tam v kostele.// A…B3
121 běž a plač k tomu tam v kostele!/ G
121 běž a plač k tomu tam v kostele.// D1…P
122 Můj synečku z Beskyd, ctíš boha i vrchnost. R1
122 Můj synečku z Beskyd, ctíš boha i vrchnost, Č1
122 ∅ Aa
122 Můj synečku z Beskyd, ctíš boha i vrchnost, R2-A
122 Můj synečku z Bezkyd, ctíš boha i vrchnost, A…D3
122 Můj synečku z Beskyd, ctíš boha i vrchnost, H…D8
122 Můj synečku z Bezkyd, ctíš boha i vrchnost, M
122 Můj synečku z Beskyd, ctíš boha i vrchnost, D9…N
122 Můj synečku z Beskyd, ctíš Boha i vrchnost, D11…P
123 Dobré to ponese ovoce. R1
123 dobré to ponese ovoce. Č1
123 ∅ Aa
123 dobré to ponese ovoce. R2-A…P
124 Z tvých lesů tě vyhání andělé strážní, R1, Č1
124 ∅ Aa
124 Z tvých lesů tě vyhání andělé strážní, – R2-A
124 Z tvých lesů tě vyhání andělé strážní, A…C1
124 Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní, B2, B2-R
124 Z tvých lesů tě vyhání andělé strážní, C2
124 Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní, B3
124 Z tvých lesů tě vyhání andělé strážní G
124 Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní, D1…D8
124 Z tvých lesů tě vyhání andělé strážní, M
124 Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní, D9…P
125 před nimi kloníš se hluboce. R1
125 před nimiž kloníš se hluboce. Č1
125 ∅ Aa
125 před nimiž kloníš se hluboce. R2a-A
125 ty se jim kloníš tak hluboce! R2b-A…B3
125 ty se jim klaníš tak hluboce! G
125 ty se jim kloníš tak hluboce! D1…D8
125 ty se jim kloníš tak hluboce. M
125 ty se jim kloníš tak hluboce! D9…P
126 Ty zloději z Krásné! Tak jehličí hrabat, R1
126 „Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo? Č1
126 ∅ Aa
126 „Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo? R2-A…B3
126 „Ty zloději z Krásné? Je tvoje to dřevo? H
126 „Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo? D4…D8
126 Ty zloději z Krásné. Je tvoje to dřevo? M
126 „Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo? D9…P
127 kozy pást, pošlapat záhony! R1
127 Padni a zem polib v pokoře! Č1
127 ∅ Aa
127 Padni a zem polib v pokoře! R2-A…P
128 Tož ven z panských lesů a hore do Frýdku. R1
128 ven z panských lesů a hore do Frydku!“ Č1
128 ∅ Aa
128 ven z panských lesů a hore do Frydku!“ R2-A…A-R
128 A ven z panských lesů a hore do Frydku!“ B1…B2-R
128 A ven z panských lesů a hore do Frýdku!“ C2
128 A ven z panských lesů a hore do Frydku!“ B3
128 A ven z panských lesů a hore do Frýdku!“ G
128 A ven z panských lesů a hore do Frydku!“ D1…D8
128 A ven z panských lesů a hore do Frýdku! M
128 A ven z panských lesů a hore do Frydku!“ D9…P
129 Stejného srdce gróf, zákony. R1
129 Co tomu říkáš Ty nahoře? Č1
129 ∅ Aa
129 Co tomu říkáš Ty nahoře? R2-A…B3
129 Co tomu říkáš, Ty nahoře? J…D8
129 Co tomu říkáš Ty nahoře? M
129 Co tomu říkáš, Ty nahoře? D9…P
130 A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost, R1, Č1
130 ∅ Aa
130 A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost, R2-A…P
131 ty strážné anděly uráží. R1, Č1
131 ∅ Aa
131 ty strážné anděly uráží. R2-A…P
132 Zahoď ji, lépe se povede tobě, R1, Č1
132 ∅ Aa
132 Zahoď ji, lépe se povede tobě, R2-A…P
133 tvůj synek te[n] to uváží.// R1a
133 tvůj synek teprv to uváží.// R1b, Č1
133 ∅/ Aa
133 tvůj synek teprv to uváží.// R2-A…C2
133 tvůj synek teprv to uváží./ B3…D8
133 tvůj synek teprv to uváží.// M
133 tvůj synek teprv to uváží./ D9…P
134 Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem. R1
134 Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem, Č1
134 ∅ Aa
134 Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem, R2-A…D1
134 Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem; D2…D8
134 Tak děje se, Pán chce. Noc táhne nad mým lidem, M
134 Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem; D9…N
134 Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem: D11…P
135 Zahynem, nežli se rozední. R1
135 zahynem, nežli se rozední. Č1
135 ∅ Aa
135 zahynem, nežli se rozední. R2-A…B3
135 zahynem, než-li se rozední. G
135 zahynem, nežli se rozední. D1…D8
135 zahynem nežli se rozedni. M
135 zahynem, nežli se rozední. D9…P
136 V té noci já modlil se k démonu Pomsty, R1, Č1
136 ∅ Aa
136 V té noci já modlil se k démonu Pomsty, R2-A…H
136 V té noci já modlil se k demonu Pomsty, D4…D6
136 V té noci já modlil se k démonu Pomsty, J…P
137 prvý bard z Beskyd a poslední. R1, Č1
137 ∅ Aa
137 prvý bard z Bezkyd a poslední. R2-A…D3
137 prvý bard z Beskyd a poslední. H…D8
137 prvý bard z Bezkyd a poslední. M
137 prvý bard z Beskyd a poslední. D9…P
Já. In: BEZRUČ, Petr: Slezské číslo. Pátý a šestý oddíl. J. Bejr, V. Hock, V. Hudousek, Přerov, 1931, s. [18–24]
Já. In: BEZRUČ, Petr: Písně 1899–1900. Ed: KRÁLÍK, Oldřich. Československý spisovatel, Praha, 1953, s. 102–109
Já. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně; Stužkonoska modrá. Ed: ŠTOREK, Břetislav. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (Národní knihovna, sv. 62), Praha, 1960, s. 100–104
Já. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně podle rukopisů. Ed: KRÁLÍK, Oldřich, FICEK, Viktor. Památník Petra Bezruče, Opava, 1963, s. 74–79
Já. In: BEZRUČ, Petr: Básně. Ed: ČERVENKA, Miroslav, ŠTOREK, Břetislav. Československý spisovatel, Praha, 1964, s. 106–110
Já. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně Petra Bezruče. Historický vývoj textu. Ed: FICEK, Viktor, KRÁLÍK, Oldřich, PALLAS, Ladislav. Profil, Ostrava, 1967, s. 116–120
Já. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Ed: ČERVENKA, Miroslav, ŠTOREK, Břetislav. Odeon, Praha, 1967, s. 101–103, 106–107
Já. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1974, s. 100–104
Já. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1977, s. 100–104
Já. In: BEZRUČ, Petr: Jen jedenkrát. Zásilky Času 1899–1914. Ed: ČERVENKA, Miroslav. Československý spisovatel, Praha, 1980, s. 61–63
Já. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1985, s. 100–105
Já. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Československý spisovatel, Praha, 1989, s. 100–105
Já. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Ed: PFEFFEROVÁ, Zdenka, PFEFFEROVÁ, Ditta, PFEFFER, Vladimír. AVE CENTRUM, Opava, 1999, s. 75–77
Já. In: BEZRUČ, Petr: Slezské písně. Doplněk, Brno, 2003, s. 107–112
Já. In: BEZRUČ, Petr: Slezské číslo. Ed: PFEFFEROVÁ, Zdenka, PFEFFEROVÁ, Ditta, PFEFFER, Vladimír. BOBR, Opava, 2003, s. 61–63