Č3: Svatební košile.
Bibliografické údaje
Svatební košile.. In: Česká čítací kniha pro nižší třídy gymnasiální, díl 3–4. Ed.: František Ladislav ČELAKOVSKÝ. B. Tempský, Praha 1852, s. 283–288
Č3 obsah
Text
Už jedenáctá odbila,
A lampa ještě svítila.
A lampa ještě hořela,
Co nad klekadlem visela.
Na stěně nízké sedničky
Byl obraz boží rodičky,
Rodičky boží s děťátkem,
Jakoby růže s poupátkem.
A před tou mocnou světicí
Viděti pannu klečící.
Klečela – líce skloněné,
Ruce na prsa složené.
Z očí slzy jí padaly,
Želem se ňádra zdvihaly.
A když slzička upadla,
V ta bílá ňádra zapadla.
„Žel bohu! kde můj tatíček?
Už na něm roste trávníček.
Žel bohu! kde má matička?
Tam leží – podlé tatíčka.
Sestra do roka nežila,
Bratra mi koule zabila.
Měla jsem, smutná, milého –
Život bych dala pro něho!
Do ciziny se obrátil,
Potud se ještě nevrátil! –
Do ciziny se ubíral,
Těšil mě, slzy utíral:
„„Zasej, má milá, zasej len,
Zpomínej na mne každý den.
První rok přádla hledívej,
Druhý rok plátno polívej,
Třetí košile vyšívej.
Až ty košile došiješ,
Věneček z routy poviješ.““ –
Už jsem košile ušila,
Už jsem je v truhle složila,
Už moje routa v odkvětě, –
A milý ještě ve světě.
Ve světě šírém, širokém,
Co kámen v moři hlubokém.
Tři léta o něm ani sluch,
Živ-li a zdráv – zná milý bůh.
Maria, panno přemocná!
Budiž mi, budiž pomocná!
Navrať milého z ciziny,
Květ blaha mého jediný.
Milého z ciziny mi vrať –
Aneb života mého zkrať!
Po něm mé celé toužení,
Bez něho život nic není!
Maria, matko milosti!
Buď pomocnicí v žalosti!“
Pohnul se obraz na stěně,
I vzkřikla panna zděšeně.
Lampa, co temně hořela,
Prskla a shasla docela.
Možná, žeť větru tažení,
Možná i – zlé že znamení.
A slyš! na záspi krokův zvuk,
A na okénko: ťuk, ťuk, ťuk!
„„Spíš, má panenko, nebo bdíš?
Hoj, má panenko, tu jsem již!
Hoj, má panenko, co děláš?
A zdali pak mne ještě znáš,
Aneb jiného v srdci máš?““
„Ach, můj milý! ach, pro nebe!
Tu dobu myslím na tebe.
Na tě jsem vždycky myslila,
Za tě se právě modlila.“
„„Ho, nech modlení, skoč a pojď,
Skoč a pojď, a mne doprovoď.
Měsíček svítí na cestu:
Já přišel pro svou nevěstu!““
„Ach, pro boha! ach, co pravíš?
Kamž bychom šli – tak pozdě již?
Vítr burácí, pustá noc,
Počkej jen do dne – není moc.“
„„Ho, den je noc, a noc je den –
Ve dne mé oči tlačí sen.
Dřív než se zbudí kohouti,
Musím tě za svou pojmouti.
Jen neprodlívej, skoč a pojď,
Dnes ještě budeš moje choť.““ –
Byla noc, byla hluboká,
Měsíček svítil s vysoka.
A ticho, pusto v dědině,
Vítr burácel jedině.
A on tu napřed – skok a skok,
A ona za ním, co jí krok.
Psi houfem ve vsi zavyli,
Když ty pocestné zvětřili.
A vyli, vyli divnou věc:
Žetě na blízku umrlec.
„„Pěkná noc, jasná – v tu dobu
Vstávají mrtví ze hrobů.
A nežli zvíš, jsou tobě blíž –
Má milá, nic se nebojíš?““
„Což bych se bála? tys se mnou,
A oko Páně nade mnou. –
Pověz, můj milý, řekni předc,
Živ-li a zdráv je tvůj otec?
Tvůj otec a tvá milá máť?
A ráda-li mne bude znáť?“
„„Moc, má panenko, moc se ptáš;
Jen honem pojď – však uhlídáš.
Pospěš a pojď – čas nečeká,
A cesta naše daleká. –
Co máš, má milá, v pravici?““
„Nesu si knížky modlicí.“
„„Zahoď je pryč! to modlení
Je těžší nežli kamení.
Zahoď je pryč! ať lehce jdeš,
Jestli mi postačiti chceš.““
Knížky jí vzal a zahodil,
A byli skokem deset mil. –
A byla cesta výšinou,
Skalami, lesní pustinou.
A v rokytí a ve skalí
Divoké feny štěkaly,
A kulich hlásal pověsti:
Žetě na blízku neštěstí. –
A on vždy napřed – skok a skok,
A ona za ním co jí krok.
Po šípkoví a po skalí
Ty bílé nohy šlapaly.
A na hloží a křemení
Zůstalo krve znamení.
„„Pěkná noc, jasná – v tento čas
Mrtví s živými chodí zas.
A nežli mníš, jsou tobě blíž –
Má milá, nic se nebojíš?““
„Což bych se bála? tys se mnou,
A ruka Páně nade mnou.
Pověz, můj milý, řekni jen,
Jak je tvůj domek vystavěn?
Čistá sednička? veselá?
A zdali blízko kostela?“
„„Moc, má panenko, moc se ptáš!
Však ještě dnes to uhlídáš.
Jen honem pojď – čas utíká,
A dálka ještě veliká. –
Co máš, má milá, za pasem?““
„Růženec s sebou vzala jsem.“
„„Ho, ten růženec z klokočí
Jako had tebe otočí!
Souží tě, stáhne tobě dech –
Zahoď ho pryč! my máme spěch!““
Růženec popad, zahodil,
A byli skokem dvadcet mil. –
A byla cesta nížinou,
Přes vody, luka, bažinou.
A po bažině, po sluji
Modré světýlka laškují:
Dva řady, devět za sebou,
Jako když s tělem k hrobu jdou.
A žabí havěť v potoce
Pohřební píseň skřehoce. –
A on vždy napřed skok a skok,
A jí za ním už slabne krok.
Ostřice dívku ubohou
Břitvami řeže do nohou.
A to kapradí zelené
Je krví její zbarvené.
„„Pěkná noc, jasná – v tu dobu
Spěchají živí ku hrobu.
A nežli mníš, jsi hrobu blíž!
Má milá, nic se nebojíš?““
„I nebojím! vždyť jsi se mnou,
A vůle Páně nade mnou.
Jen ustaň málo v pospěchu,
Jen popřej málo oddechu.
Duch slabne, nohy klesají,
A k srdci nože bodají.“
„„Jen pospěš, pospěš, děvče mé!
Však už tam brzo budeme.
Hosté čekají, čeká kvas,
A jako střela letí čas. –
Co to máš na té tkaničce?
Na krku na té tkaničce?““
„To křížek po mé matičce.“
„„Hoho! to zlato proklaté
Má hrany ostré, špičaté!
Bodá tě a mne nejinak,
Zahoď ho, budeš jako pták!““
Křížek utrh a zahodil,
A byli skokem třidcet mil. –
Tu na planině široké
Stavení stojí vysoké.
Úzká a dlouhá okna jsou,
A věž se zvonkem nad střechou.
„„Hoj, má panenko, tu jsme již!
Nic, má panenko, nevidíš?““
„Ach, pro boha! tu kostel snad?“
„„To není kostel, to je hrad.““
„Ten hřbitov – a těch křížů řad?“
„„To nejsou kříže, to můj sad.
Hoj, má panenko, na mne hleď,
A skoč vesele přes tu zeď!““
„Ó nech mne už! ó nech mne tak!
Divý a hrozný je tvůj zrak,
Tvůj dech otravný jako jed,
A tvoje srdce tvrdý led.“
„„Nic se, má milá, nic neboj,
Veseloť u mne, všecko hoj.
Masa dost – ale bez krve,
Dnes jinak bude poprvé.
Co máš v uzlíku, má milá?““
„Košile, co jsem ušila.“
„„Netřeba jich víc nežli dvě,
Ta jedna tobě, druhá mně.““
Uzlík jí vzal a s chechotem
Přehodil na hrob za plotem.
„„Nic se ty neboj, na mne hleď,
A skoč za uzlem přes tu zeď.““ –
„A však jsi vždy byl přede mnou,
A já za tebou – cestou zlou.
Však jsi byl napřed po ten čas;
Skoč a ukaž mi cestu zas!“
Skokem přeskočil ohradu,
Nic nepomyslil na zradu.
Skočil do výšky sáhův pět –
Leč pannu venku nevidět.
Jenom po bílém obleku
Zablesklo se jest v útěku.
Stojí tu, stojí komora,
V komoře klapla závora.
Stavení skrovné, bez oken,
Měsíček listím šeřil jen.
Stavení pevné jako klec,
A v něm na prkně – umrlec.
Hoj! jak se venku zmáhá hluk,
Hrobových oblud mocný pluk.
Šumí kolem a klapají,
A takto píseň skuhrají:
„Tělu do hrobu přísluší,
Běda, kdos nedbal o duši!“
A tu na dvéře: buch, buch, buch!
Burácí z venku její druh:
„„Vstávej, umrlče, nahoru,
A odstrč tam tu závoru!““
A mrtvý oči otvírá,
A mrtvý oči protírá.
Sbírá se, hlavu nazvedá,
A půlkolem se ohlédá.
„Bože svatý! rač pomoci,
Nedejž mne ďáblu do moci!
Ty mrtvý lež a nevstávej,
Pán bůh ti pokoj věčný dej!“
A mrtvý hlavu položiv,
Zamhouřil oči jako dřív. –
A tu poznovu: buch, buch, buch!
Silněji tluče její druh:
„„Vstávej, umrlče, nahoru,
A otevři svou komoru!““
A na ten hřmot a na ten hlas
Mrtvý se zdvihá s prkna zas.
A rámě ztuhlé naměří
Tam kde závora u dveří.
„Spas duši, Kriste Ježíši!
Smiluj se v bídě nejvyšší!
Ty mrtvý, nevstávej a lež!
Pán bůh tě potěš a mne též!“
A mrtvý zas se položiv,
Natáhnul údy jako dřív. –
A znovu venku: buch, buch, buch,
Až mizí panně zrak i sluch.
„„Vstávej, umrlče! hola! hou!
A podej mi sem tu živou.““
Ach, běda, běda děvčeti!
Umrlý vstává po třetí,
A velké kalené oči
Na polomrtvou otočí.
„Maria panno! při mně stůj,
U syna svého oroduj!
Nehodně jsem tě prosila;
Ach, odpusť, co jsem zhřešila!
Maria, matko milosti!
Z té moci zlé mne vyprosti!“
A slyš! tu právě na blízce
Kokrhá kohout ve vísce.
A za ním, co ta dědina,
Všecka kohoutí družina.
Tu mrtvý, jak se postavil,
Pádem se na zem povalil.
A venku ticho, ani ruch:
Zmizel dav, i zlý její druh. –
Ráno když lidé na mši jdou,
V úžasu všichni postanou:
Hrob jeden dutý nahoře,
Panna v umrlčí komoře.
A na každičké mohyle
Útržek z nové košile.
Kousky sebrali, spálili,
Hrob dutý sosnou probili.
A dívku zbožnou z ciziny
Uvedli do své dědiny.
***
Dobře ses, panno, radila,
Že na boha jsi myslila
A druha zlého odbyla.
Bys byla jinak jednala,
Zle bysi byla skonala.
Tvé tělo bílé, zpanilé
Bylo by co ty košile.