Již jedenáctá odbila, A lampa ještě svítila. A lampa ještě hořela, Co nad klekadlem visela. Na stěně nízké sedničky Byl obraz boží rodičky. Rodičky boží s děťátkem, Jakoby růže s poupátkem. A před tou mocnou světicí Viděti pannu klečící. Klečela, líce skloněné, Ruce na prsa složené. Z očí jí slze padaly, Želem se ňádra zdvíhaly, A když slzička upadla, V ty bílé ňádra zapadla. „Žel Bohu! kde můj tatíček? Již na něm roste trávníček! Žel Bohu! kde má matička? Tam leží – podle tatíčka! Sestra do roka nežila, Bratra mi koule zabila. Měla jsem, smutná, milého – Život bych dala pro něho! Do ciziny se obrátil, Potud se ještě nevrátil! – Do ciziny se ubíral, Těšil mě, slzy utíral: ‚Zasej, má milá, zasej len, Zpomínej na mne každý den. První rok přádla hledívej, Druhý rok plátno polívej, Třetí košile vyšívej. Až ty košile došiješ, Věneček z routy poviješ.‘ – Již jsem košile ušila, Již jsem je v truhle složila, Již moje routa v odkvětě, A milý ještě ve světě. Ve světě šírém, širokém, Co kámen v moři hlubokém. Tři léta o něm ani sluch, Živ-li a zdráv – zná milý Bůh. Maria, panno přemocná! Budiž mi, budiž pomocná. Navrať milého z ciziny, Květ blaha mého jediný. Milého z ciziny mi vrať – Aneb života mého zkrať. Po něm mé celé toužení, Bez něho život nic není! Maria, matko milosti! Buď pomocnicí v žalosti!“ – Pohnul se obraz na stěně, A vzkřikla panna zděšeně. Lampa, co temně hořela, Prskla – a zhasla docela. Možná žeť větru tažení! Možná i – zlé že znamení! A slyš! na záspí kroků zvuk, A na okénko: ťuk, ťuk, ťuk! ‚Spíš, má panenko, nebo bdíš? Hoj, má panenko, tu jsem již! Hoj, má panenko, co děláš? A zda-li pak mne ještě znáš, Aneb jiného v srdci máš?‘ „Ach můj milý! ach pro nebe! Tu dobu myslím na tebe. Na tě jsem vždycky myslila, Za tě se právě modlila!“ ‚Ho, nech modlení, skoč a pojď, Skoč a pojď a mne doprovoď. Měsíček svítí na cestu: Já přišel pro svou nevěstu!‘ „Ach pro Boha! ach, co pravíš? Kamž bychom šli – tak pozdě již? Vitr burácí, pustá noc, Počkej jen, do dne není moc.“ ‚Ho, den je noc, a noc je den – Ve dne mé oči tlačí sen. Dřív než se zbudí kohouti, Musím tě za svou pojmouti. Jen neprodlívej, skoč a pojď, Dnes ještě budeš moje choť!‘ – Byla noc, byla hluboká, Měsíček svítil s vysoka. A ticho, pusto v dědině, Vítr burácel jedině. A on tu napřed – skok a skok, A ona za ním, co jí krok. Psi houfem ve vsi zavyli, Když ty pocestné zvětřili. A vyli, vyli divnou věc: Že-tě na blízku umrlec. ‚Pěkná noc, jasná – v tu dobu Vstávají mrtví ze hrobu. A nežli zvíš, jsou tobě blíž – Má milá, nic se nebojíš?‘ „Což bych se bála? tys se mnou, A oko Páně nade mnou. – Pověz můj milý, řekni přec, Živ-li a zdráv je tvůj otec? Tvůj otec a tvá milá máť? A ráda-li mě bude znát?“ ‚Moc, má panenko, moc se ptáš! Jen honem pojď – však uhlídáš. Pospěš a pojď – čas nečeká, A cesta naše daleká. – Co máš, má milá, v pravici?‘ „Nesu si knížky modlicí.“ ‚Zahoď je pryč! to modlení Je těžší nežli kamení! Zahoď je pryč, ať lehce jdeš, Jestli mi postačiti chceš.‘ Knížky jí vzal a zahodil, A byli skokem deset mil. – A byla cesta zvýšinou, Skalami, lesní pustinou. A v rokyti a ve skalí Divoké feny štěkaly. A kulich hlásal pověstí: Že-tě na blízku neštěstí. – A on vždy napřed – skok a skok, A ona za ním, co jí krok. Po šípkoví a po skalí Ty bílé nohy šlapaly. A na hloží a křemení Zůstalo krve znamení. ‚Pěkná noc, jasná – v tento čas Mrtví s živými chodí zas. A nežli mníš, jsou tobě blíž – Má milá, nic se nebojíš?‘ „Což bych se bála? tys se mnou, A ruka Páně nade mnou. Pověz můj milý, řekni jen, Jak je tvůj domek vystaven? Čistá sednička? veselá? A zdali blízko kostela?“ ‚Moc, má panenko, moc se ptáš, Však ještě dnes to uhlídáš. Jen honem pojď – čas utíká, A dálka ještě veliká. – Co máš, má milá, za pasem?‘ „Růženec s sebou vzala jsem.“ ‚Ho, ten růženec z klokočí Jako had tebe otočí! Zouží tě, stáhne tobě dech – Zahoď ho pryč! my máme spěch!‘ Růženec popad, zahodil, A byli skokem dvadcet mil. – A byla cesta úžinou, Přes vody, luka, bažinou. A po bažině, po sluji Modré světýlka laškují! Dva řady, devět za sebou, Jako když s tělem k hrobu jdou. A žabí havěť v potoce Pohřební píseň skřehoce. – A on vždy napřed – skok a skok, A jí za ním již slabne krok. Ostřice dívku ubohou Břitvami řeže do nohou. A to kapradí zelené Je krví její zbarvené. ‚Pěkná noc, jasná – v tu dobu Spěchají živí ku hrobu. A nežli mníš, jsi hrobu blíž; Má milá, nic se nebojíš?‘ „I nebojím! kdyť jsi se mnou, A vůle Páně nade mnou. Jen ustaň málo v pospěchu, Jen popřej málo oddechu. Duch slábne, nohy klesají, A k srdci nože bodají.“ ‚Jen pospěš, pospěš, děvče mé! Však již tam brzy budeme. Hosté čekají, čeká kvas, A jako střela letí čas. – Co to máš na té tkaničce, Na krku na té tkaničce?‘ „To křížek po mé matičce.“ ‚Hoho! to zlato proklaté Má hrany ostře špičaté! Bodá tě, a mne nejinak, Zahoď ho – budeš jako pták!‘ Křížek utrh a zahodil, A byli skokem třidcet mil. Tu na planině široké Stavení stojí vysoké. Úzké a dlouhé okna jsou, A věž se zvonkem nad střechou. ‚Hoj, má panenko, tu jsme již! Nic, má panenko, nevidíš?‘ „Ach pro Boha! tu kostel snad?“ ‚To není kostel, to je hrad.‘ „Ten hřbitov – a těch křížů řad?“ ‚To nejsou kříže, to můj sad. Hoj, má panenko, na mne hleď, A skoč vesele přes tu zeď!‘ „O nech mne již! o nech mne tak! Divý a hrozný je tvůj zrak. Tvůj dech otravný jako jed, A tvoje srdce tvrdý led.“ ‚Nic se, má milá, nic neboj, Veselost u mne, všeho hoj. Masa dost – ale bez krve, Dnes jinak bude po prvé. Co máš v uzlíku, má milá?‘ „Košile, co jsem ušila.“ ‚Netřeba jich víc, nežli dvě, Ta jedna tobě, druhá mně.‘ Uzlík jí vzal, a s chechtotem Přehodil na hrob za plotem. ‚Nic se ty neboj, na mne hleď, A skoč za uzlem přes tu zeď.‘ „A však vždy byl jsi přede mnou, A já za tebou cestou zlou. Však jsi byl napřed po ten čas, Skoč, a ukaž mi cestu zas!“ Skokem přeskočil ohradu, Nic nepomyslil na zradu. Skočil do výšky sáhů pět – Leč pannu venku nevidět. Jenom po bílém obleku Zablesklo se jest v útěku. Stojí tu, stojí komora, V komoře klapla závora. Stavení skrovné, bez oken, Měsíc lístami šeřil jen. Stavení pevné jako klec, A v něm na prkně – umrlec. Hoj! jak se venku zmahá hluk, Hrobových oblud mocný pluk. Šumí kolem a klapají, A takto píseň skuhrají: ‚Tělu do hrobu přisluší, Běda, kdos nedbal o duši!‘ A tu na dvéře: buch, buch, buch! Burácí z venku její druh: ‚Vstávej, umrlče, nahoru, A odstrč tam tu závoru!‘ A mrtvý oči otvírá, A mrtvý oči protírá. Zbírá se, hlavu nazvedá, A půlkolem se ohlédá. „Bože svatý, rač pomoci, Nedejž mně ďáblu do moci! Ty mrtvý lež a nevstávej, Pán Bůh ti pokoj věčný dej!“ A mrtvý hlavu položiv, Zamhouřil oči jako dřív. – A tu poznovu: buch, buch, buch! Silněji tluče její druh: ‚Vstávej, umrlče, nahoru, A otevři svou komoru!‘ A na ten hřmot a na ten hlas Mrtvý se zdvíhá s prkna zas, A rámě ztuhlé naměří Tam, kde závora u dveří. „Spas duši, Kriste Ježíši! Smiluj se v bídě nejvyšší! Ty mrtvý nevstávej a lež! Pán Bůh tě potěš, a mne též!“ A mrtvý zas se položiv, Natáhnul oudy jako dřív. – A znova venku: buch, buch, buch! Až mizí panně zrak i sluch. ‚Vstávej, umrlče! hola! hou! A podej mi sem tu živou.‘ Ach, běda, běda děvčeti! Umrlý vstává potřetí. A velké kalené oči Na polomrtvou otočí. „Maria panno! při mne stůj, U syna svého oroduj! Nehodně jsem tě prosila: Ach odpusť, co jsem zhřešila! Maria, matko milosti! Z té moci zlé mne vyprosti!“ A slyš! – tu právě na blízce Kokrhá kohout ve vísce. A za ním co ta dědina, Všecka kohoutí družina. Tu mrtvý, jak se postavil, Pádem se na zem povalil. A venku ticho – ani ruch: Zmizel dav, i zlý její druh. – Ráno, když lidé na mši jdou, V úžasu státi zůstanou: Hrob jeden dutý nahoře, Panna v umrlčí komoře. A na každičké mohyle Útržek z nové košile. – Kousky sebrali, spálili, Hrob dutý sosnou probili. A dívku zbožnou z ciziny Uvedli do své dědiny. Dobře ses, panno, radila, Že na Boha jsi myslila, A druha zlého odbyla. Bys byla jinak jednala, Zle bysi byla skonala. Tvé tělo bílé, spanilé Byloby co ty košile.