64.
Mého to koně krok. – K městu gsem nocj gel; A přišed k pahorku, na němž byl tichý stán Dáwno giž obdržel přestrašný lesů pán, Poprwé Wiléma bledau gsem lebku zřel. Půlnočnj kraginau, kam oko gen doʃáhlo, Po dole, po horách, lesy, gezerem, polem, Co přjkrow daleký sněhu se bělmo táhlo, Co přjkrow rozstřený – nad lebkau i nad kolem. W hlubokých mrákotách bledý se měsjc plaužil, Časem zněl sowy pláč, ba wětru smutné chwěnj, A wětrem na kole kostliwce rachocenj, Že strach i ňádra má i mého koně aužil. A tam, kde města stjn, w cwál poletěl gʃem s koněm, I po koʃtliwci gsem hned druhý den se tázal; Starý mi hoʃpodský ku pahorku ukázal, A giž gsemdřjwegsem dřjwe psal – smutnau dal [*]zpráwu o něm. Pak opět žjtj běh w šjrý mě wedl swět, Mnohý mě bauřný wjr w hluboký smutek zchwátil; Léč smutná zpráwa ta wzdy wábila mě zpět, Až s mladým garem gʃem ku pahorku se wrátil.