edice Z > Máj - Karel Hynek Mácha

Úvod Přítomný, čtvrtý titul knižnice Kritická hybridní edice (KHE) přináší nové vědecké digitální a knižní čtenářské vydání básnické skladby Karla Hynka Máchy Máj. Digitální edice na DVD vydaná poprvé v roce 2019 byla publikována po takřka šedesáti letech od posledního kritického vydání Máje, připraveného Karlem Janským roku 1959 pro první svazek Spisů Karla Hynka Máchy v Knihovně klasiků (Janský 1959), které pozdější edice volily zpravidla za základ svého znění. Zde podané vydání, které původní digitální edici z roku 2019 nejen převádí na internet, ale také ji aktualizuje, se opírá o zcela nový průzkum všech známých rukopisných i tištěných pramenů. Mimo jiné je tak jeho podkladem zevrubná analýza jediného kompletního rukopisu Máje včetně ověření jeho někdy zpochybňované pravosti. Výchozím textem pro přítomnou edici Máchova Máje je první tištěné vydání (T1) z roku 1836, publikované jako jediné za básníkova života a za jeho činné účasti. Upřednostňujeme je před druhým úplným zněním textu dochovaným v rukopisu Máje (RM), který pokládáme nejpravděpodobněji za autorský opis z T1 (viz Charypar 2017). K našemu rozhodnutí upřednostnit coby výchozí text edice znění T1 přispěly podstatnou měrou některé dosud panující nejasnosti, jež se týkají účelu pořízení a funkce RM. Pro volbu T1 jako výchozího textu hovoří také další okolnosti. Jedná se o podobu díla, proti níž autor nevznesl žádné nám známé námitky, naopak ji sám po vydání aktivně propagoval, a tato podoba je tedy plně autorizovaná. Text T1 je také ve srovnání s RM jasně ustavený (v RM je interpretace textu na několika místech sporná), RM nebyl pravděpodobně primárně určen veřejnosti, dále je T1 v mnoha směrech pravopisně stabilnější a konečně v jeho prospěch celkem jednoznačně hovoří též dlouhá vydavatelská tradice. Naše edice zahrnuje digitální vědecké vydání přístupné online a knižně publikované čtenářské vydání Máje. Přítomná digitální vědecká edice obsahuje obrazovou podobu všech pramenů, jejich diplomatické přepisy, kritický aparát a vlastní vědeckou edici Máje. Celek je doplněn aktualizovaným soupisem dosavadních vydání Máje a další dokumentací. Knižní čtenářská edice je pak vyhrazena pravopisně modernizovanému edičnímu zpracování Máchovy básně. Přítomná edice vychází z několikaletého výzkumu uskutečněného v Oddělení literatury 19. století, Oddělení edičním a textologickém a Oddělení pro výzkum literární kultury Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., a prezentovaného zejména studiemi věnovanými cenzurním okolnostem vydávání Máchových textů před rokem 1848 (Píša 2018), vztahu RM k dalším známým pramenům (Charypar 2017) a způsobům vydávání Máje v době klíčových kritických edic Františka Krčmy a Karla Janského v letech 1919 až 1959 (Kosák – Flaišman 2018). Dosavadní i aktuálně vzniklé teorie týkající se textologie Máchovy básně podrobně shrnuje paralelně publikovaná monografie Prameny Máchova Máje. Fakta a hypotézy (Charypar 2018).

Přehled a popis pramenů, ediční poznámky Pramenům Máchova Máje, které v současnosti známe, lze z hlediska kritiky textu přisuzovat různou míru relevance. K zásadním pramenům patří zvláště T1, RM a pracovní tzv. Náčrt Máje. Při práci na básni Mácha zřejmě přihlížel i k roztroušeným veršům a dalším formulacím ve svém tzv. Zápisníku a v Deníku z roku 1835. Pramenem s Máchovou básní pouze souvisejícím je rukopis tzv. Výkladu Máje. Konečně můžeme hovořit o tištěných pramenech z roku 1836, u nichž existuje pouze teoretická možnost, že se Mácha na jejich vzniku podílel či měl vliv na jejich výslednou podobu. Takovými prameny jsou německý překlad Intermezza I v časopisu Unser Planet a přetisk dedikační básně k Máji v Chmelenského Věnci ze zpěvů vlastenských; tyto prameny v dalším komentáři vyčleňujeme jako hypotetické. Součástí přítomné edice nejsou Máchova vyjádření o básni, o práci na ní a jednáních s tiskařem, jež se nacházejí v dobové korespondenci. Tyto autorské zmínky, stejně jako ediční historii Máje zpracovávají výše zmíněné paralelní publikace členů vydavatelského týmu (Kosák – Flaišman 2018; Charypar 2018). Žádným způsobem se zde souhrnně nezabýváme uměleckou, vědeckou či obecně kulturní recepcí Máje ani Máchova díla vůbec. V tom směru čtenáře odkazujeme k bohaté existující literatuře (naposledy Prokop 2010). Dostupné údaje o chronologii vzniku básně shrnujeme na časové ose. Mimo databázi tištěných vydání Máje, uveřejněnou v přítomné digitální edici, rovněž nepodáváme souhrnnou máchovskou bibliografii.

(1) Máj (T1) První a za Máchova života jediné vydání básně vyšlo 23. dubna 1836 pod názvem Máj. Báseň od Karla Hynka Máchy. Bylo pořízeno básníkovým nákladem a podle údajů z básníkovy korespondence (Janský – Dvořák – Skřeček 1972: 317–323) i za jeho činné asistence. Tištěno bylo postupně v několika fázích v tiskárně Jana Spurného v Praze v celkovém počtu 600 exemplářů a v rozsahu 72 stran (poslední dvě strany jsou bez textu). Text T1 je vysazen na levý prapor za použití různých tiskových písem (především garmondu a petitu). Na úvodním titulním listu je báseň prezentována jako první svazek prvního dílu Spisů Karla Hynka Máchy, uvedených mottem „Dalekáť cesta má! / Marné volání!!“; žádná další část těchto spisů nebyla za básníkova života publikována a o jejich plánované podobě se jen fragmentárně dozvídáme z rukopisů. Uvedené motto v takřka shodné podobě nacházíme i v autografu fragmentu Valdic (R11), kde je součástí improvizovaného titulního listu s nadpisem „Spisy Karla Hynka Máchy. Svazek druhý“. Buď k Valdicím, nebo popřípadě k Cikánům se také vztahuje upoutávka na Máj, v níž se uvádí, že po prvním svazku prvního dílu Máchových Spisů „následovati bude co nejdříve svazek druhý, obsahující povídku z dějin vlastenských, o kterémžto se budoucně obšírnější zpráva podá“ (Květy 3, příloha č. 9 [k č. 17 Květů], 28. 4. 1836, s. 36). O svém záměru „na vydání příštího románu z dějin vlastenských“ se básník zmínil také v dopisu příteli Eduardu Hindlovi ze dne 8. 6. 1836 (Janský – Dvořák – Skřeček 1972: 326). Do výsledné podoby textu Máje zasáhla cenzura. Podle zjištění historika Petra Píši je v seznamu povolených knih (Mácha – s. 219), vydávaném knižním revizním úřadem ve Vídni, v únoru 1836 uveden záznam týkající se prvního svazku Máchových Spisů s cenzurním verdiktem „mut[atis] mut[andis] admittitur“. Jedná se tedy o povolení k tisku s nařízenými změnami (Píša 2018: 48–49). Konkrétní podobu cenzorských zásahů do textu básně bohužel neznáme, podle některých vnějších souvislostí se však jeví jako pravděpodobné, že se jednalo spíše o drobné mutace textu, např. na úrovni nahrazení slov nebo částí veršů (Charypar 2018: 92–98). Sám text Máje žádná identifikovatelná poškození, jež by potenciálně bylo možné přičítat cenzuře, nevykazuje. Dostupné informace o financování vydání a následně o prodejnosti Máje se nacházejí v Máchově korespondenci a věnovala se jim odborná literatura (srov. zejména Přibil 2009: 77; Fiala 1994). Za jeden arch šestnácterky (32 stran) si tiskař Spurný účtoval podle Máchy poměrně vysokou částku 9 zlatých stříbra. Sazba T1 včetně nepotištěných stran zabrala dva a čtvrt archu papíru. K tomu je nutno připočíst blíže neznámou částku, jež se odvíjela od výše nákladu a kvality použitého materiálu. Mácha pro vydání Máje kalkuloval s obnosem 44 zlatých stříbra, jejž hodlal získat půjčkou od přítele Eduarda Hindla a nejmenovaného pražského půjčovatele, snad Hynka Komma, jemuž je báseň i dedikována (psán též Khom; k jeho osobě srov. Krejčí 1971: 276–282). První vydání Máje bylo k dostání ve třech různých tiskových verzích za 14, 22 a 30 krejcarů stříbra; prodejcem byl sám básník. Na základě porovnání 21 dostupných výtisků uložených zejména v muzeích, knihovnách a v soukromých sbírkách můžeme jednotlivé tiskové verze od sebe odlišit takto: Laciná základní verze je vytištěna na běžném typu strojního tiskového papíru nízké kvality, slepá modrá obálka bez potisku je z měkkého balicího papíru. Tuto verzi ztotožňujeme s verzí prodávanou za 14 kr. Tiskový papír může být v jednotlivých výtiscích silně zahnědlý, patrné je tzv. mráčkování v důsledku nedostatečně rozemleté papíroviny. Zvláště ve spodních partiích listů se objevují stopy pomačkání papíru při výrobě, okraj papíru bývá roztřepený, někdy i křivý. Jednotlivé archy jsou uprostřed sešité nití za s. 16 a 48, poslední čtvrtarch (s. 65–72) pak za s. 68. Nápadným rysem je nejednotný rozměr stran, jenž u všech výtisků kolísá u spodní a vnější hrany pravidelně v návaznosti na způsob řezu listů z původních archů. Dochované výtisky se zřetelně člení do dvou typů podle toho, zda u nich byl proveden ořez; oba typy se tak navzájem výrazně liší velikostí nepotištěných okrajů. U typu A (bez ořezu) vytváří odlišná výška i šířka listů v rámci každého výtisku kolísání přibližně o 15 až 20 mm. Rozměr vnější hrany listu činí obvykle 129 až 134 mm nebo 142 až 146 mm, u spodní hrany je to pak 105 mm nebo 117 až 124 mm, přičemž nejširší listy mohou vyčnívat z obálky. U výtisků typu B s provedeným ořezem je obvyklá šířka stran 102 až 105 mm, vždy je však pravidelná a v rámci žádného konkrétního výtisku nekolísá. Naproti tomu výška strany kolísá mezi 126 až 129 mm v rámci každého jednotlivého výtisku. Zcela běžným jevem bylo převazování laciné verze T1, vynucené mj. nekvalitní měkkou obálkou. Žádný ze známých exemplářů této tiskové verze se nedochoval v původní obálce, a není tedy jasné, zda byl ořez u příslušné části nákladu proveden hromadně už v tiskárně Jana Spurného. V takovém případě by se patrně jednalo o samostatnou tiskovou verzi. Druhá tisková verze T1, kterou ztotožňujeme s verzí prodávanou za 22 kr., je vydána na strojním tiskovém papíru s podobnými parametry jako u předchozí verze, papír je však hladší (asi díky poklihování), pevnější a má vyšší gramáž. Výtisky jsou opatřeny pevnými kartonovými deskami tmavomodré či zelené barvy. Svázaný knižní blok je vlepen mezi dva samostatné listy tvořící přední a zadní předsádku (vakát). Zahnědnutí papíru je v dochovaných výtiscích velmi výrazné. Rozměr listu je přibližně 126 až 129 × 103 až 105 mm (délka strany lehce kolísá u spodního ořezu). Na zadním přídeští jednoho z dochovaných výtisků je v pravém dolním rohu umístěn podpis „Mácha“ o velikosti asi 7 × 1,5 mm, druhý známý výtisk je bez tohoto podpisu. Dostupný výtisk se nachází v Památníku národního písemnictví ve fondu K. H. Máchy (exemplář původně z majetku Vincence Jana Matiny), další je umístěn v soukromé sbírce. Třetí, s největší pravděpodobností tzv. luxusní verze, prodávaná za 30 kr., je jako jediná tištěna na velínu, papíru výrazně bělejším, silnějším a tužším než u předchozích dvou verzí. Obálku tvoří tuhé kartonové desky potažené zeleným papírem s pseudofolklorním motivem větvičky s lístky. Do této obálky je knižní blok vlepen podobně jako u výtisků předchozí verze s pevnými deskami. Ořízka je pozlacená, rozměr listu činí zcela pravidelně 126 × 105 mm. U spodní hrany zadního přídeští, polepeného lesklým narůžovělým papírem, je v obou známých exemplářích umístěn podpis „Mácha“. Exempláře dostupné v České republice se nacházejí v Národním muzeu v Praze pod signaturou 9 C 107 a v Jihočeské vědecké knihovně České Budějovice pod signaturou KC 2.134v1. Naše zjištění o jediné tiskové verzi básně na velínu se rozchází s údajem uvedeným v přehledu knižních novinek v Časopisu Českého museum, podle něhož se Máj prodává „za 14 kr., na velínu po 22 a 30 kr.“ (Nové knihy české 1836: 224). Nejasný, pokud jde o typ papíru, je básníkův údaj v dopisu Petru Miloslavu Veselskému z 8. dubna 1836 „Asi sto exemplářů dal jsem vytisknouti na velmi skvostném papíru“ (Janský – Dvořák – Skřeček 1972: 321) a poté i v dopisu Hindlovi z 25. dubna „obdržel jsem všecky exempláře na pěkném papíru, a sice exempláře po 30 kr. v stříbře a po 22 kr. v stříbře“ (ibid.: 322). Nelze proto s jistotou říci ani to, zda se údaj o stovce exemplářů týká obou dražších tiskových verzí dohromady, nebo pouze luxusní verze na velínu. Následně nemůžeme bezpečně určit ani počet výtisků laciné verze za 14 krejcarů, jichž však mohlo být nanejvýš pět set. Sazba všech tiskových verzí T1 je totožná. Drobné odlišnosti v kvalitě obtištění jednotlivých znaků nebo jejich částí spadají obvykle buď na vrub vady papíru, nebo zřejmě i rozdílného tlaku tiskařského lisu vzhledem k různé tloušťce papíru. Do znění textu zasahuje jediná změna. Ve výtiscích luxusní verze a v jednom z obou známých exemplářů verze za 22 kr. schází na straně 58 ve verši 696 „Hasnul požár – bledší – bledší,“ čárka na konci řádku (před následnou podřadicí spojkou až ve verši 697); v druhém exempláři této verze stejně jako ve všech nám známých výtiscích laciné verze za 14 kr. čárka je (podobně i v rukopisu Máje). V exemplářích bez čárky lze zároveň pozorovat nadstandardní rozteč mezi některými písmeny v předcházejícím slově bledší. Usuzujeme, že čárka patrně vypadla posunem v sazbě. V průběhu 20. století bylo T1 několikrát faksimilováno (viz Databáze Májů). U některých faksimile scházejí tirážové údaje a tato faksimile jsou vnější úpravou natolik blízká originálu T1, že je pro laika nesnadné odlišit je od původního vydání. Bezpečně lze tato faksimile určit na základě drobných znaků, jako jsou některé konkrétní chyby v přetisku textu, paginace dosazovaná jiným fontem písma nebo odlišný typ použitého papíru (Stejskal 1990: 5, 7 aj.). Zatím naposledy se přetisk T1 objevil v rámci trojedice Miloše Pohorského Máj, Máj… věčný Máj (Pohorský 2011). Máchův Máj publikujeme podle znění T1 – v rámci digitální vědecké edice – v obrazové podobě jako skenokopii knihy – jako diplomatický přepis textu – ve vědeckém vydání – v rámci knižní edice – jako čtenářské vydání. Skenokopie / K publikaci obrazové podoby T1 volíme záměrně nejlacinější tiskovou verzi knihy, u níž jsou nejpatrnější výše popsané materiální rysy papírového podkladu a tisku a která je současně nejhojněji zastoupenou verzí knihy co do počtu exemplářů. Sken T1 byl pořízen podle výtisku uloženého ve fondu Městské knihovny v Praze v oddělení vzácných tisků se signaturou H 248[b]. Jedná se o exemplář věrně zachovávající původní nepravidelné okraje listů a další běžné vady papíru, pouze slepá obálka nese stopy restaurování, provedeného však citlivě v duchu originálu. Další výtisk dochovaný v dobré kvalitě je uložen v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze ve fondu Karla Hynka Máchy (původně v majetku Karla Janského) a byl v obrazové podobě publikován v připomenuté edici Miloše Pohorského (Pohorský 2011), třetí se nachází v Národní knihovně České republiky pod signaturou 54 K 022999. Diplomatický přepis / Diplomatický přepis T1 zachovává v co největší míře původní grafické členění textu a všechny dobové pravopisné jevy včetně chyb. Srovnáním dostupných výtisků bylo zjištěno, že sazba všech tiskových verzí T1 je až na jedinou odlišnost totožná. Jak jsme už uvedli výše, jediným rozdílem v několika exemplářích obou dražších tiskových verzí je absence čárky na konci verše 696 na s. 58. Paginaci u stran, kde není v originálu uvedena, doplňujeme v hranatých závorkách. Mimoto v přepisu zavádíme číslování veršů, a to zvlášť u dedikační básně (D1–D41) a u vlastního textu Máje (1–824). Řádky neveršovaného Poznamenání nečíslujeme. Text je v T1 – a v souladu s tím i v našem diplomatickém přepisu – zaznamenán analogickým pravopisem. Je vysazen na levý prapor, pouze závěrečný odstavec třetího zpěvu na s. 56 (v. 671–674) a závěrečný odstavec čtvrtého zpěvu na s. 68 (v. 821–824) jsou s odsazením. Zvýraznění je řešeno proložením a kurzivou, členění na odstavce je graficky vyjádřeno vesměs čtyřřádkovou mezerou bez dalšího odlišení. V souladu s dobovou konvencí je na počátku jednotlivých veršů vždy velké písmeno. Při pokračující přímé řeči jsou uvozovky vždy na začátku každého verše příslušné promluvy, promluva druhého mluvčího v prvním zpěvu básně je odlišena zdvojením znaku uvozovek (»»[…]««). Všechny tyto vlastnosti původního textu zachováváme i v diplomatickém přepisu. Nerespektujeme pouze vyznačování počátků jednotlivých částí básně iniciálami, jak je praktikováno v T1, a užití odlišných typů písma (garmond a petit). Vědecké vydání / T1 obsahuje vedle vlastního textu Máje též paratexty, jež zachováváme pouze ve zmíněném diplomatickém přepisu. Ve vědecké edici tedy kompletně vypouštíme text z prvního titulního listu Spisů Karla Hynka Máchy (s. [1] prvního vydání), zahrnující též motto „Dalekáť cesta má! / Marné volání!!“, jež se s největší pravděpodobností váže k celku Máchových Spisů, a nikoli přímo k textu vydávané básně. Z druhého titulního listu pro Máj (s. [3]) přejímáme pouze název a podtitul básně. Vypouštíme též text na poslední straně (s. [70]), obsahující údaj o tiskaři. Z vytčených formálních charakteristik pramene sjednocujeme převládající čtyřřádkové předěly mezi odstavci na pravidelné čtyřřádkové. Rušíme iniciály na začátku oddílů. Názvy dramatických rolí (Zbor v dedikační básni, označení mluvčích v Intermezzu I) přepisujeme jednotně kurzivou a sjednocujeme i jejich odsazování. Text vysazený proloženě měníme na kurzivu. Dobově uzuální verzály na počátcích veršů i psaní uvozovek včetně jejich grafického řešení ponecháváme. Doplňujeme průběžné číslování veršů, které slouží pro lepší orientaci čtenáře. Z praktických důvodů též odstraňujeme dobovou pravopisnou soustavu. Modernizujeme tak text ve smyslu reforem uskutečněných postupně v průběhu čtyřicátých let 19. století a měníme grafémy g > j, j > í, w > v, au > ou, ey > ej. Výjimku představuje vlastní jméno Jarmila a adjektivum svatojánské, kde se znak J/j objevuje už v původním textu. Originální zápis slova angel umožňuje dnes dvojí přepis: (1) anjel (tak jej preferuje Jungmannův Slovník česko-německý) a (2) angel (tak přepisují tento tvar vydání Máje z let 1845 a 1862, tištěná už modernizovaným pravopisem). Starší úzus vyznačoval fonetické čtení g diakritikou, často se však nedodržoval. Nicméně například ve spisu Nerostopis čili Mineralogia Jana Svatopluka Presla, tištěném u Spurného obdobným fontem písma jako o rok dříve Máchův Máj, je diakritika nad fonetickým g jasně vyznačena (např. pasiğrafické, Presl 1837: IX). Zde proto volíme pro zápis možnost anjel. Vědecké vydání vzniklo na základě srovnání výchozího textu s dalšími dochovanými prameny, především s RM. Na základě kritiky textu byly odstraněny zjevné tiskové a pravopisné chyby T1. Systémově ponecháváme všechny jazykové jevy, jež odpovídají dobovému pravopisnému úzu, např. těsná připojení příklonek (jakby, jakoby s určitým tvarem slovesa, objetíby, vidíšli), kolísání konsonantické skupiny n/nn (kamený, neproměně, plamený, raní, sinný), dále psaní předpon s-, z- (svadlý, shasla, sbor, spůsob, strestal) včetně redukované podoby předpony vz- u některých slov (zbudil, zmahá, zbouřených, zkvétající). S výjimkou zřejmých chyb respektujeme rovněž původní podobu vokalické kvantity. Do interpunkce zasahujeme pouze na místech, kde je oprava nutná syntakticky. Ponecháváme ji však v původní podobě tam, kde nejsou vložené formulace (nejčastěji doplňky) důsledně oddělovány interpunkcí z obou stran nebo jsou z každé strany odděleny jiným interpunkčním znaménkem, neboť tyto jevy pokládáme za dobově frekventované. Ediční řešení předkládané v přítomné edici nemusí být vždy jediné možné, digitální vědecká edice proto v komentářích umístěných přímo v textu upozorňuje na potenciální odlišná řešení příslušných problematických jevů. Jedná se především o sedm v různé míře sporných případů hranic odstavců na přelomu stran, kde se obvykle vyskytuje rozhraní věty a rýmového úzu, přičemž text na navazující straně současně pokračuje beze změny ve veršovém rozměru. Předěl ve většině z těchto případů nezavádíme. Zcela nejasná jsou v tomto smyslu místa na přelomu stran 14/15 (v. 36/37) a 31/32 (v. 311/312) – zde výjimečně umisťujeme předěl s ohledem na většinový vydavatelský úzus v posledních desetiletích. U přelomu stran 34/35 (v. 367/368) se vyskytuje symetricky zdvojený rým (nezírá, čírá / opírá, umírá), který lze interpretovat jak jako dva samostatné rýmové páry, tak jako čtverný rým. Jako sporné případy, kde však významová koheze textu nenaznačuje předěl, vnímáme místa na přelomu stran 63/64 (v. 732/733), 64/65 (v. 752/753) a 65/66 (v. 772/773). Konečně na přelomu stran 37/38 (v. 415/416) by se při zavedení předělu vytvořil na straně 38 izolovaný rým zpěv, ani takový postup však nemůžeme s určitostí vyloučit, neboť v textu Máje lze identifikovat přinejmenším dva další podobně izolované rýmy odkazující k jinému odstavci (v. 393/396, 397; 523, 526/529). V komentářích mimo uvedené příklady sporných předělů dále upozorňujeme na vybrané relevantní opravy, jež byly v minulosti v edicích Máje provedeny či navrženy, zůstaly však mimo text přítomné edice. Námi preferovaná řešení se pak vždy následně promítají též do textu knižního čtenářského vydání. V následujícím výčtu uvádíme jednotlivě veškeré emendace provedené v textu vědeckého vydání: D2 Nešťastný, jenž v nouzi lká, m. Nešťastný genž… D11–D12 Čechové jsou národ statný, / Nepřemožen Český voj. m. … statný / Nepřemožen… 55 dvacátý m. dwacatý 130 krátký m. krátky (oprava v souladu s RM) 136 pláštěm m. plášťem (analogie k v. 703 pláště, oprava v souladu s RM) 343 »Toť, co se »nic« nazývá. m. »Toť co… 344–345 »A než se příští skončí den, / »V to pusté nic jsem uveden. – – –« m. … den. / »W to… (oprava v souladu s RM) 347–349 A lehounce si větry hrají / jezerní dálkou pode věží, / s nimi si vlnky šepotají m. A lehaunce si wlnky hragj… 372–373 A jeví hlasu šepot mdlý, / Že trapnýť jeho sen i zlý. m. … mdlý / Že… (oprava v souladu s RM) 403 Co slyšel, nikdy nezjevil, m. … slyšel nikdy… 464 »Co k pohřbu dá, každý mi zjev!« m. … dá každý… 488 Vyvstav m. Wystaw (analogie k v. 213 vyvstane, oprava v souladu s RM) 531 vynikne m. winikne 543 Na něm se dlouhý kůl, na kůlu kolo zdvíhá. m. … kůl na kůlu… (odstranění koruptely tisku, oprava v souladu s RM) 556–557 V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál / Slzící lidu zrak… m. … plál, / Slzjcj… (oprava v souladu s RM) 587–589 … tam – onen čas, / Kde k lásce zval hrdliččin hlas, / Nikdy se nepřiblíží. – m. … hlas / Nikdy… (oprava v souladu s RM) 647 dlouhý m. dlauhy 789 slzičky m. slzyčky Poznamenání »Jenž na stráži – co druzí spí« m. »Genž na stráži, co druzj spj« (podle v. 434) Čtenářské vydání / Text knižního čtenářského vydání Máje byl pořízen na základě výše komentované digitální vědecké edice T1. Po grafické a pravopisné stránce však text přizpůsobujeme potřebě dnešního čtenáře. Přihlížíme přitom k současným Pravidlům českého pravopisu (1993) a k Dodatku (1994). Podle RM, jenž pro nás není výchozím pramenem, měníme některá kolísání T1, jež jsme vyhodnotili jako nezáměrná, a to tehdy, když v RM ke kolísání nedochází nebo poměr kolísajících jevů jasně ukazuje konkrétním směrem. Při řešení jednotlivých otázek jsme rovněž přihlíželi k dosavadní vydavatelské tradici. Z hlediska grafiky textu rušíme psaní dobově uzuálních verzál na začátku veršů; tato úprava zasahuje ovšem i do pravopisu. Dnešnímu úzu dále přizpůsobujeme systém uvozovek, tj. nahrazujeme znak »TEXT« znakem „TEXT“, rušíme uvozovky na začátku každého jednotlivého verše u delších promluv a také zdvojení uvozovek odlišující postavy v dialogu. Odstraňujeme konečně i dobově uzuální tečky za názvy dramatických rolí v dedikační básni a v Intermezzu I a za názvy a číselnými označeními jednotlivých částí Máchovy básně. V co nejvyšší míře usilujeme o zachování fonetických kvalit původního textu (nejen v rýmových pozicích), ponecháváme tedy nezvyklé tvary a podoby jako dalné, chvíl, k ním, stán. Zpravidla neopravujeme vokalickou kvantitu, jen ve verši 658 prodlužujeme interjekci O na Ó kvůli odlišení od homonymní předložky a s ohledem na běžný vydavatelský úzus. Předpony s-/z- a předložky s/z neměníme v pozicích, kde by změna zasahovala výslovnost (se skály, s nebes výše, svadlý, s výše hory), a modernizujeme pouze původní předponu u tvarů zhasla, způsobem, ztrestal, sbor (místo shasla, spůsobem, strestal, zbor) a také předložku ve vazbě z oka (místo s oka). V kontrastu s většinovým vydavatelským územ ponecháváme původní podobu tvaru spod (ve významu vespod či zespodu) ve verši 777 „a rosné kapky spod se rděly,“, neboť tvar zpod může mít podle dnešních pravidel pouze funkci předložky a jeho užití ve funkci adverbia by do textu uvádělo gramatický defekt. Po úvaze jsme se rozhodli neměnit ani předponu z- na vz- ve slovech zbouřených, ne/zbudil, zkvétající, zmahá, zpomnění, abychom nenarušili hláskovou instrumentaci Máchova textu; dalším důvodem tohoto rozhodnutí byla i skutečnost, že dosavadní vydavatelé zacházeli s touto skupinou zpravidla nekonzistentně a bez bližšího zdůvodnění modernizovali pouze vybrané tvary. K pravopisu však celkově přistupujeme se snahou o systematickou aplikaci progresivního způsobu psaní. Podle dnešního úzu zacházíme se souhláskovou skupinou -nn- a tvary kamený, neproměně, plamený, raní (adj.), sinný přepisujeme jako kamenný, neproměnně, plamenný, ranní, siný. Normalizujeme také hranice grafických slov. Natěsno připojovanou příklonku by ve shodě s dnešním územ odsazujeme jako samostatné grafické slovo a měníme jakby, jakoby s určitým slovesným tvarem na jak by, jako by a rozdělujeme též objetíby na objetí by. Spojitě psanou podmiňovací příklonku li (vidíšli) oddělujeme od slovesa tiretem. Naopak jako jedno slovo přepisujeme tvary se samostatnou příklonkou že (jestli že, ledva že, sotva že, tak že) a podobně tiskneme dohromady i původní lexikální spřežky kol kolem, na vzdy, v brzku, ve vzdálí, v jedno, v kol / v kolo (= dokola), v tom, z hloubi, z hluboka, z venku a vyrovnáváme v tomto smyslu i kolísající psaní tvarů z dálky / zdaleka. Měníme i zkratku a. t. d. v Poznamenání na atd. Dnes nespisovné akuzativní spojení přes ní ve verši 72 mimo rýmovou pozici nahrazujeme gramaticky náležitým přes ni. Cizí slova psaná podle dobového německého úzu s verzálou a skupinou -th- Amaranth, Zenithu přepisujeme podle aktuální normy jako amarant, zenitu. Pokud jde o psaní velkých a malých písmen, uvádíme přídavná jména pražský, český v dedikaci a v dedikační básni podle dnešního úzu s minuskulí na začátku slova, ponecháváme však tvary Ty, Tobě, oslovující zřejmě osobu, jíž je text věnován. Velké písmeno zavádíme u scénické poznámky na konci Intermezza I „(Zmizí.)“ na místě původního „(zmizí.)“ nebo u výrazu Panny ve verši 789 „pahorkem Panny jsou slzičky zkvétající.“, kde pojmenování zřejmě odkazuje k lidovému názvu hvozdíku, tzv. slzičkám Panny Marie. S velkým písmenem také přepisujeme ve verši 484 „Jitřena brány otvírá,“ tvar Jitřena, jenž pravděpodobně pojmenovává antické božstvo. Značný problém představovala úprava rozkolísaného psaní velkých či malých písmen po vykřičníku a otazníku uvnitř veršů, kde nelze podle našeho názoru všude postupovat důsledně podle současných pravidel. Rozhodli jsme se ponechat obě znaménka vždy ve shodě s Máchovým psaním a navázat na ně majuskulí tam, kde je to možné. Velké písmeno tak píšeme ve všech případech mimo ty, kde by striktní zavedení větných předělů zjevně narušovalo původně splývavý rytmus textu, jako je tomu zejména v místech, kde se objevuje rétorická figura opakování či doznívání. Taková místa nacházíme v zásadě pouze na konci obou intermezz (485 „již je den! již je den!‘“, kde bezprostředně navazuje veršová varianta „‚Již je den; již je den!‘“; 724 „‚Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!‘ –“); v obou případech ponecháváme původní malé písmeno. Pokud jde o odstraňování uzuálních dobových verzál na začátcích veršů, nikdy nezavádíme malé písmeno po vykřičníku nebo otazníku. Výjimkou jsou jen případy, kdy na zvolací větu v přímé řeči integrálně navazuje příslušná věta uvozovací (D25–D26 „Bůh můj – král můj – vlasti moje! / poslední je Čecha vzdech.“; 374–376 „‚Duch můj – duch můj – a duše má!‘ / tak slova mu jednotlivá / ze sevřených ust plynou.“). Co nejdůsledněji podle dnešních pravidel modernizujeme interpunkci, v níž – také s ohledem na absenci dobové normy – provádíme zdaleka největší počet úprav. Na rozdíl od starších vydavatelů odstraňujeme dobově uzuální čárku všude před slučovacími spojkami a a i (ve dvou případech zdvojení spojky i naopak čárku zavádíme); ponecháváme však čárku před i ve funkci částice členící text. Standardně také rušíme čárku u nevětných přirovnání se srovnávací spojkou co a ponecháváme ji pouze tehdy, uvozuje-li vedlejší větu. Naopak doplněním pomlčky oddělujeme vsuvku zprava ve verši 490, započatou na konci verše předchozího („nad lesy ještě kol a kol – / lehká co mlha – bloudí sen.“, s oporou v RM). U vložených, nejčastěji doplňkových konstrukcí zachováváme původní interpunkci všude tam, kde odděluje vloženou formulaci z obou stran, a to i tehdy, když znaménka nejsou jednotná (například když se jedná o kombinaci čárky a pomlčky). Naopak u konstrukcí oddělených čárkou pouze z jedné strany vzhledem k současné praxi pravopisné úpravy interpunkce tuto čárku škrtáme. V jednotlivých případech rušíme čárku na předělu veršů 127–128 (v původním znění „… za vinu svou, / měj hanu světa…“) a čárku nenáležitě oddělující buď příslovečné určení místa od zbytku věty ve verších 701–702 (v původním znění „ve stověkých dubů stínu, / sbor u velkém kole sedí.“), nebo podmětnou a přísudkovou část věty ve verších 783–784 (v původním znění „… bělost její rozsáhlá, / po dole – po lesích – po horách v dál se táhla.“). V souladu s dalšími výskyty také rušíme čárku za zvolacím ach ve verši 818. Čárku však doplňujeme před vokativem (310 „Pryč, myšlenko!!‘“ a 321 „Pryč, myšlenko!‘“) a u několikanásobného či volného přívlastku (613 „u dlouhém, dálném běhu“; 236–237 „Hrůzou umírá vězně hlas, / obražený od temných stěn;“). V souladu s dnešní normou doplňujeme čárku u inverzních formulací, kde Mácha těsným připojením shodným v T1 i v RM zřejmě vyjádřil představu přímého sémantického sepětí (v původním znění 21 „tak bledě jasná jasně bledá,“; 33 „tam bříza k boru k bříze bor“). Podobný záměr lze patrně předpokládat rovněž tam, kde T1 i RM shodně beze spojky a bez interpunkce spojují souřadné větné členy; zde rovněž vkládáme čárku, a píšeme tedy „mrtvá hvězda, siný svit“ (145), „strašný jekot, hrůzný kvíl“ (149). Máchou užívaný středník zachováváme zásadně beze změny ve všech výskytech. Před pomlčku v pozici na konci věty doplňujeme ve dvou případech tečku (105, 309). Dvojtečku na konci verše 110, která v T1 nenáležitě zakončuje uvozovací formulaci vloženou do souvětí v přímé řeči („‚Viz,‘ plavec k ní / tichými slovy šepce praví: / ‚tam při jezeru vížka ční…‘“), rušíme a nahrazujeme ji čárkou. Svébytným problémem z hlediska přípravy čtenářské edice je mnohočetná formulační variantnost textu, jež v něm vytváří specifický systém akustických a sémantických ozvěn a jež vyvolává otázku po přípustné míře vyrovnávání odlišností. Do textu jsme se v tomto smyslu snažili zasahovat co nejméně, zejména ne tehdy, když nebylo možné vybrat jasné preferenční řešení. Beze změny jsme tak ponechali např. i kolísání jako „časů vztek“ (659) vs. „času vztek“ (798) nebo interpunkci pětkrát se opakujícího verše „večerní máj – byl (je) lásky čas“, v jehož závěru se ve dvou případech vyskytuje tečka a po ní začíná nová věta (2, 141), v jiných dvou případech je zde středník (758, 822) a v jednom případě čárka (672). Sjednocování tedy provádíme pouze tam, kde s velkou pravděpodobností nenarušuje původní autorský záměr a kde se domníváme, že rozdíl vznikl básníkovou nedůsledností. Nejvýraznější zásah představuje oprava akuzativního tvaru vztažného zájmena jenž na jejž ve verši 292 (tiskneme tedy verše 291 a 292 ve znění „Snad spaní je i život ten, / jejž žiji teď…“), neboť v obou dalších výskytech akuzativu tohoto zájmena (353, 776) Mácha zachovává gramaticky správný tvar jejž. S ohledem na variantní výskyty také měníme tečku na vykřičník v refrénovém verši dedikační básně D10 „dobré Čechů srdce máš!“ (místo „… máš.“) nebo doplňujeme chybějící pomlčku uprostřed verše 140 na znění „Je pozdní večer – první máj –“ (analogicky podle veršů 1, 671, 757, 821, avšak rozdílně od RM) a uprostřed verše 716 na znění „‚Vůdce zhynul! – Vůdce zhynul!‘ –“ (podle 713, 721), stejně jako na druhé pozici ve verši 385 „po tváři slzy – pot – a krev“ (podle 415 a s oporou v RM).

(2) Rukopis Máje (RM – R1) Rukopis Máje je jediným úplným autografem Máchovy básně. Byl nalezen po částech roku 1916 v Katusicích u Mladé Boleslavi v knihovně zámožného sedláka a později poslance českého zemského sněmu Jana Nepomuka Krouského (1814–1876) a dodnes je ve vlastnictví rodiny. Jedná se o kaligraficky upravený čistopis, jenž svým grafickým uspořádáním do značné míry odpovídá T1. Tvoří jej dva konvoluty papíru o rozměru strany 116 až 118 × 91 až 93 mm (s. 1–32) a 142 × 113 mm (s. 33–72). Papír prvního konvolutu, nařezaný z původních archů a následně rozstříhaný na jednotlivé lístky (pouze strany 23–26 tvoří dvojlist), obsahuje dvě průsvitky JWHATMAN o rozměru 173 × 26 mm, označující známou jihoanglickou papírnu James Whatman, jež je spjata s vynálezem velínového papíru. V případě RM se však s největší pravděpodobností jedná o nápodobu whatmanovského velínu, produkovanou v první polovině 19. století na mnoha místech Evropy, ve vysoké kvalitě např. i v Kunčicích nad Labem (Eineder 1960: 126). V pravém horním rohu první strany RM je umístěn přípis cizí rukou „Rukopis po K. H. Mácho[w]i / pozůstalý.“. Papír druhého konvolutu se vzhledově blíží prvnímu typu papíru. Byl patrně nařezán u výrobce či prodejce a sestává z větší části z dvojlistů (s. 35–62 a 67–70) a z menší části z jednotlivých listů. Neobsahuje průsvitku ani žádný další distinktivní znak (k chemickému rozboru papíru viz Paulusová 2016). Dosavadní poznání RM komplikovala mimo jiné jeho obtížná dostupnost; rukopis byl i proto zcela minimálně využíván badatelsky. Na podzim 1916 byl dvakrát faksimilován přičiněním Václava Flajšhanse, mimo jeho stručný doslov (Flajšhans 1916b) a krátký fejeton v novinách (Flajšhans 1916a) ovšem nebyl blíže komentován. Není tak např. jasné, na jakém základě byla provedena atribuce RM K. H. Máchovi. Stejně tak nebyla vyjasněna funkce RM ani účel jeho pořízení. Badatelé doposud s ohledem na úplnost a relativní čistotu textu RM obvykle předpokládali, že se jedná o autograf zhotovený básníkem pro potřeby tisku, nebo popřípadě že jde o čistopis kontrolovaný cenzurou (explicitně Pohorský 2011: iii), z něhož následně vycházel i tiskař. S cenzurou však RM zřetelně nesouvisí vzhledem ke skutečnosti, že nevykazuje povinné známky cenzurní evidence, jimiž jsou zejména prezenční značka knižního revizního úřadu v pravém horním rohu titulní strany, skládající se z data a protokolárního čísla, a imprimatur (u rukopisů schválených k tisku), obsahující cenzurní formuli a podpis referenta. Cenzurní ohledy též vyžadovaly, aby věnování byla opatřena podpisem osoby, jíž je dedikace určena, čímž se stvrzoval její formální souhlas; ani tento požadavek RM u dedikace Hynku Kommovi nesplňuje. Nadto RM neobsahuje žádné stopy po cenzurních zásazích, jež byly v Máchově textu nařízeny podle záznamu zveřejněného v únoru 1836 v tištěném úředním seznamu povolených tisků (Píša 2018). Jakoukoli spojitost RM s cenzurou konečně vyvrací také grafická podobnost mezi ním a T1, jež zahrnuje nejen shodné stranové rozložení všech jednotlivých částí básně (titulní list prvního svazku Spisů, s. [1]; titulní list Máje, s. [3]; dedikace, s. [5]–[6]; dedikační báseň, s. [7]–[10]; text Máje, s. [11]–68; Poznamenání k verši 434, s. [69]; údaj o tiskaři, s. [70]) včetně prázdného závěrečného listu (s. [71]–[72]), ale dokonce stranové zalomení sazby, jež se ve velké části textu shoduje s rozložením rukopisu na stránky, a obdobnou grafiku titulních listů a většiny dalších stran (podrobněji viz dále). V případě RM se tak fakticky jedná o tiskovou úpravu textu, jakou nelze předpokládat u cenzurního rukopisu, jenž měl teprve být posuzován pro případné schválení k tisku. Můžeme tedy zcela jistě tvrdit, že RM vznikl až v pocenzurní fázi. Naší hypotézou, již předkládáme níže v tomto komentáři, pak je, že se tak stalo nejspíše až po vydání T1. Na grafickou podobnost RM a T1 upozornil František Krčma (Krčma 1927: 69). Oldřich Králík z tohoto postřehu, takřka shodně formulovaného později též Janským, vyvozoval v nezveřejněné a patrně neukončené rukopisné studii Domnělý autograf Máje dalekosáhlé závěry (Králík 1956; publikováno poprvé zde v přílohách tohoto komentáře). Vyslovil zde dvě navzájem nesourodé hypotézy: (1) Rozborem vybraných grafických znaků v obou pramenech, zvláště úzu předělů mezi odstavci, dospěl k závěru, že pravidelnější, a tedy podle něho původnější uspořádání vykazuje RM. (2) Zápis textu na dva konvoluty papíru, tvořící strany 1–32 a 33–72, provedli zvláště vzhledem k různé četnosti škrtů a oprav dva různí pisatelé. V této linii Králík postupně došel k přesvědčení, že RM vznikl až v průběhu roku 1844. Opisovačem první části RM se tak podle něho stal blíže neznámý J. P. (tyto iniciály Králík vyčetl z rukopisu R5 Pouti krkonošské, jejž pokládal rovněž za podvrh), u druhé části (bez paleografického průzkumu) identifikoval jako opisovače básníkova bratra Michala Máchu. K tomu poznamenejme, že majuskule J a P (bez teček, lze je však číst i jako I a G) nacházející se na předposlední straně uvedeného a mimo Králíka nezpochybňovaného Máchova autografu R5 figurují v kontextu dalších nezapojených přípisků, a nelze tedy nikterak tvrdit, že jde o iniciály vlastního jména osoby. Zmíněné skutečnosti se staly důvodem pro námi iniciovaný zevrubný průzkum RM, jehož hlavním cílem bylo ověření Máchova autorství a získání jakýchkoli nových poznatků o textologické povaze tohoto pramene. Mimo podrobnou filologickou analýzu byl při tomto průzkumu proveden také rozbor písmoznalecký a chemický (zprávy z těchto analýz jsou v úplnosti publikovány v přílohách k tomuto komentáři). Cílem písmoznaleckého rozboru bylo jednak v návaznosti na podezření vyslovené O. Králíkem zjistit, zda byl RM psán jedním, nebo více pisateli, a jednak porovnat písmo RM s Máchovým. Výsledkem komplexního zkoumání, využívajícího tradičních metod analytických, komparačních a grafometrických, bylo podle znění písmoznalecké zprávy konstatování průkazné jednotnosti písma RM v celém jeho rozsahu, a to na základě různých hledisek zkoumání, jako je „absolutní velikost písma, vázanost, rozložení textu na stránce (např. tvar levého okraje, velmi vyrovnaný tvar a směr řádek), plošné rozložení tahů (výškové a šířkové poměry, sklon), tvar a umístění diakritických a interpunkčních znamének a kvalita provedení písma (síla tahů na základě přítlaků a zeslabení ve shodných pozicích, charakter zahájení a ukončení jednotlivých tvarů)“ (Musilová – Šilhová 2016: 10). Rozptyl tvarových variant jednotlivých písmen podle výsledků rozboru nevykazuje rozdíly mezi první a druhou částí RM. Jednoznačně tak lze tvrdit, že celý text RM vyhotovil jediný pisatel; výjimkou je pouze přípis na titulní straně, psaný prokazatelně odlišnou rukou. Písmo RM bylo porovnáno s dostupnými Máchovými autografy z doby vzniku Máje psanými latinkou. Konkrétně jde o Máchův tzv. Zápisník (Z) z let 1833 až 1835 (zde pouze partie psané polokurzivou), tzv. Výklad Máje (R14), fragment Deníku z roku 1835 (verze B – R57), fragment začátku povídky Cikáni (R21) patrně z podzimu 1835 a Máchovy dopisy Antonínu Šimákovi ze začátku dubna 1836 (R45) a Petru Miloslavu Veselskému z 8. 4. 1836 (R46). Originály se nacházejí ve fondu K. H. Máchy v Literárním archivu PNP, pouze dopis Šimákovi je uložen ve Státním okresním archivu v Litoměřicích (depozitář Lovosice). Rozbor zjistil shodu písma RM s písmem všech srovnávacích rukopisů (včetně R21, jehož autenticita bývala někdy pokládána za spornou), jak pokud jde o veškerá obecná kritéria, jako je absolutní velikost písma, výškové poměry jeho horního, středního a spodního pásma, šířka jednotlivých tvarů vůči mezerám mezi písmeny, tvar základny a levého okraje, sklon písma, způsob a distribuce vázanosti, umístění diakritických znamének a konkrétní aspekty kvality písmen, tak také pokud jde o speciální analýzu všech jednotlivých písmen ve formě majuskulí i minuskulí. Zpráva z písmoznaleckého rozboru proto konstatuje, že všechny zkoumané rukopisy včetně RM psal bezpochyby jediný pisatel, totiž Karel Hynek Mácha. Zvláštnímu komparativnímu rozboru bylo podrobeno písmo přípisu na první straně RM „Rukopis po K. H. Mácho[w]i / pozůstalý.“, jenž představuje potenciálně důležitou stopu pro určení provenience rukopisu. Možní kandidáti autorství byli hledáni v okruhu Krouského rodiny, dále Máchovy rodiny a blízkých přátel a konečně v okruhu Máchových editorů a autorů opisů jeho textů, pořizovaných převážně během přípravy vydání Máchových spisů ve čtyřicátých letech 19. století. Písmo přípisu bylo konkrétně porovnáno s písmem (v abecedním pořadí podle příjmení) Jana Habránka, Eduarda Hindla, Jana Nepomuka Krouského, Karla Krouského (syna), Václava Macha, Michala Máchy, Václava Bolemíra Nebeského, Františka Ladislava Riegera, Karla Sabiny, Ferdinanda Schulze a Karla Aloise Vinařického a dále několika autorů opisů Máchových textů, jejichž totožnost neznáme (úplný seznam srovnávacích textů je publikován v přílohách k tomuto komentáři). Zde analýza dospěla k negativnímu výsledku. Shodné znaky písma přípisu s písmy jednotlivých srovnávacích rukopisů jsou podle separátní písmoznalecké zprávy buď okrajové, nebo zcela neprůkazné a neposkytují potřebné důkazy ke ztotožnění kteréhokoli z pisatelů s pisatelem přípisu v RM (Musilová 2017). Chemická analýza zahrnula jednak stanovení vlákninového složení fragmentu papíru RM (vzorek posledního listu druhého konvolutu papíru), jednak měření molekulárních spekter psacího prostředku v různých místech RM. V prvním případě bylo mikroskopickým rozborem s pomocí vybarvovacích roztoků zjištěno, že papír druhého konvolutu RM byl s velkou pravděpodobností vyroben z hadroviny ze lněných vláken s příměsí bavlny (Paulusová 2016), tedy z materiálů v první polovině 19. století obvyklých u kvalitnějších typů papíru. Směrodatná zjištění přinesla spektrální analýza psacího prostředku, pro niž bylo s pomocí optických neinvazivních metod sejmuto a následně počítačově zpracováno několik desítek mikroskopických bodů v RM, vybíraných většinou v místech škrtů a oprav, kde lze potenciálně předpokládat více druhů psacího prostředku (soupis všech měřených míst je podán v přílohách k tomuto komentáři). Rozbor prokázal, že RM byl celý psán třemi různými typy inkoustu, ve všech případech běžnými v první polovině 19. století. Zápis vlastního textu básně včetně většiny oprav je přinejmenším až do strany 39 proveden jedním typem galotaninového inkoustu (jenž tak o několik stran přesahuje do druhého konvolutu papíru). Nejpozději od strany 43 pak nastupuje zřejmě odlišná várka galotaninového inkoustu s větší koncentrací tříslovin. Jím byl zapsán zbývající text a zároveň také na straně 27 uskutečněn škrt nadbytečného n ve slově vinnu. Třetí typ inkoustu s vysokým podílem klihu nacházíme ve vrstvě oprav od strany 15 až do konce RM. Jedná se tak zřejmě o opravy provedené ex post po zapsání celého textu. Tímto korekturním inkoustem, který zaručoval rychlejší zaschnutí psacího prostředku a zpevnění porušeného povrchu papíru, je mj. zapsáno též slovo zima v marginu v souvislosti s rozsáhlejší opravou ve verši 727 na straně 63. Podle výše zmíněné písmoznalecké zprávy je celý verbální text RM, a tedy i toto slovo, uskutečněn týmž pisatelem. Můžeme tak Máchovi přisoudit nejen hlavní text RM, ale s jistou dávkou pravděpodobnosti též všechny opravy provedené klihovým inkoustem. Nepřímým důkazem pro atribuci RM K. H. Máchovi je dále jeho podobnost s autografem R57, tedy s fragmentem mladší verze B Deníku z roku 1835, uloženým v Máchově fondu v Literárním archivu PNP. Lze tvrdit, že R57 byl zapsán touž technikou jako RM a patrně i na papír pocházející ze stejné sady jako první konvolut RM. Maximální vzájemnou podobnost obou autografů co do způsobu vypracování konstatovali už editoři kritického vydání Spisů Karla Hynka Máchy, podle nichž je R57 „krasopisný a pečlivě dodržuje celkovou úpravu; při psaní užíval autor řádkované podložky (24 řádků), okraje jsou přesně dodržovány jakoby v tisku, takže zlomek, který je zřejmě čistopisem nové redakce, připomíná svým vzhledem rukopis Máje…“ (Janský – Dvořák – Skřeček 1972: 481–482). K dalším společným znakům RM a R57 patří latinka (jinak u Máchy převládá spíše kurent, respektive se obě písma mísí), podobný rozměr strany (112 × 92 mm u R57), zápis textu zřejmě podle téže podložky (odpovídá rozměr i počet řádek) a výskyt graficky shodné průsvitky JWHATMAN (fragment průsvitky v R57 – dvě průsvitky v RM; odlišná varianta whatmanovské průsvitky se nachází na Máchově tzv. kresbě ležící dívky). Shoduje se též umístění této průsvitky na straně, a můžeme tak hovořit rovněž o totožném způsobu nastříhání papíru z původních archů. Podobně jako je RM bezpochyby čistopisným přepisem některého staršího znění Máje, je i R57 stylisticky revidovaným přepisem začátku rukopisu R56, tedy starší rukopisné verze A Deníku z roku 1835 (viz komentář níže). V závislosti na těchto skutečnostech usuzujeme, že se pravděpodobně shoduje též doba vzniku obou Máchových autografů. Podrobné srovnání grafického zápisu textu v RM a v T1 po jednotlivých stranách ukazuje, jak řečeno, zásadní shodu, jež je dle našeho názoru nepřirozená u rukopisu určeného pro potřebu tiskaře. Detailně se shoduje mj. i grafické rozvržení obou titulních listů a dedikace Kommovi (shodné formulace, distribuce textu do řádek, rozvržení mezer mezi řádky, tečky za jednotlivými formulacemi, u titulních listů oddělení totožných částí textu vodorovnou linkou, u dedikace nápadné rozdělení textu do dvou stran), dále způsob paginace včetně volby nepaginovaných stran (s výjimkou dedikační básně, jež je v RM paginována a v T1 nikoli) a obdobné je též grafické řešení nadpisů na začátku obou intermezz (s. 39 a 57). Původcem tohoto grafického uspořádání byl mnohem spíše tiskař než básník. Zřetelným znakem potenciálně pozdějšího zápisu RM ve srovnání s vydáním T1 se zdá být totožná a shodně graficky řešená formulace „Tiskem Jana Spurného.“ na straně 70, jež sice mohla snad být konzultována i s básníkem během sazby, sama však takřka jistě patří tiskaři. K významnějším rozdílům patří pouze posun textu o jeden řádek na straně 33, jenž je však na následující straně vyrovnán, a hlavně výraznější posuny textu v Intermezzu I a ve třetím zpěvu, jež nicméně nemění stranový rozsah jednotlivých částí Máchovy básně. Oldřich Králík si ve zmiňované studii povšiml zvláště dvou markantů, jež podle jeho názoru svědčí o pozdějším vzniku tiskové úpravy T1 ve srovnání s RM. Jedná se v obou případech o odstranění izolovaného verše na konci strany 33 a v třetím zpěvu na začátku strany 51, jímž typograf T1 podle Králíka narušil grafický systém RM, neboť byl nucen korigovat pravidelný úzus čtyřřádkových předělů mezi odstavci v rukopisu (Králík 1956). V prvním případě jde o zúžení předělu v T1 na straně 33 na tři řádky a na následující straně o jeho rozšíření na pět řádek. Toto ojedinělé rozšíření předělu na straně 34 lze podle našeho názoru vysvětlit tím, že v T1 byl kvůli odstranění izolovaného verše o jeden řádek výše posunut celý čtyřveršový odstavec v již hotové sazbě; řešení tiskaře tak nemá s územ RM žádnou souvislost. U druhého místa můžeme odlišně od Králíkova úsudku předpokládat, že Mácha při zápisu RM nepostřehl včas potřebu korekce předělu. Na straně 50, kde nezúžil předěl o potřebný jeden řádek, ho zřetelně dovedla dvacetičtyřřádková podložka k rozhodnutí zapsat poslední verš odstavce až na stranu 51, následně zavést čtyřřádkový předěl a pak teprve započít se zápisem nového odstavce; kvůli jedinému verši je tak celý zbytek třetího zpěvu posunut o pět řádek. Celé odchylné místo v RM, jež ruší graficky ideální řešení v T1, svědčí zřejmě o tom, že vzniklo Máchovou nepozorností při opisování z předlohy, shodující se zde s tištěným vydáním. Rozsáhlejší posun textu, zasahující celé Intermezzo I (s. 39–44), je zahájen umístěním nadpisu o něco níže v RM než v T1 a narůstá pak na následujících stranách, mj. v souvislosti s uváděním rolí promlouvajících entit. Lze se domnívat, že pisatel rukopisu zde měl obtíže při zápisu stejného množství textu jako v T1. Pozoruhodnou úlohu tu opět hraje řádkový rastr v pasáži jednoveršových replik na stranách 42–43. Zatímco grafické řešení T1 výlučně v této pasáži přistoupilo k odsazování textu o jeden a půl řádku, takže stranu zde tvoří pouze šestnáct řádek, drží se RM i zde stejné dvacetičtyřřádkové podložky. V RM ve srovnání s T1 nacházíme na straně 42 už několikaveršový skluz v zápisu, avšak zároveň zde výrazná rozkolísanost v grafice textu zřetelně prozrazuje váhání pisatele. Za poslední víceřádkovou replikou u role Jeden hlas tu zkrátil pisatel předěl o jednu řádku a navazující pasáž jednoveršových replik, počínající rolí Čekan s kolem, už zapsal zcela bez vynechávek. Na následující straně 43 to vypadá, jako by se pisatel RM snažil dohnat svoji předlohu. Ve srovnání s T1 zde zapsal o osm řádků textu více (rozdíl mezi šestnácti- a dvacetičtyřřádkovým rastrem), a nejenže tím dohnal skluz z předchozích stran, ale dokonce ho podložka donutila napsat na stranu 43 ještě dva řádky textu, jež má T1 až na další straně. Stranou 44 Intermezzo I v obou zněních končí. Stranové rozložení v rámci jednotlivých částí Máje tak zůstává všude shodné. Také textové srovnání T1 a RM, jež znázorňuje různočtení zpracované v digitální edici, ukazuje pravděpodobněji na zápis RM až v návaznosti na T1. Při filologickém rozboru RM je nutné od sebe oddělovat vrstvu oprav provedených v rámci RM (jejich specifikaci viz níže) od vrstvy odlišností mezi konečným zněním RM (po zohlednění všech zde provedených korektur) a T1. Strategie oprav v rámci RM totiž směřovala zcela jednoznačně k podobě T1, jak dokládá i statistika (63 zde přítomných oprav bylo provedeno ve shodě s T1 oproti pouhým 5 opravám provedeným opačným směrem; Charypar 2017: 546). Opravy prováděné v RM lze tak interpretovat jako postupně korigované chyby vzniklé nepozorností při opisu z T1. Pro tuto chronologii pramenů se zdají svědčit i některé odchylky mezi konečným zněním RM a T1. Nejmarkantnější z nich je vypuštění slova kraj v RM ve verši 657 „Přes ně v kraj daleký nesl se mrtvý zrak,“, kde opomenutí porušuje smysl i metrum verše. Pokud bychom RM pokládali za předlohu pro tisk, byli bychom nuceni uvažovat, že vynechané slovo bylo do sazby doplněno po intervenci básníka, respektive že byl jeho původcem tiskař, což je v obou případech dosti nepravděpodobné. Ostatní odchylky mezi T1 a RM zpravidla nedosahují úrovně lexikálních jednotek. Jedná se znovu ponejvíce o odlišnosti v interpunkci a v morfologii. Odhlédneme-li od přípustných variantních znění, kde odchylku nelze pokládat za příznakovou (užití odlišného interpunkčního znaménka se stejnou funkcí, různá kvantita samohlásky, morfologické změny nenarušující dobové gramatické uzance jako je/jest, skryta/skrytá apod.), je třeba především konstatovat vyšší míru pravopisné rozkolísanosti v RM ve srovnání s T1 včetně řady zjevných pochybení, odhalujících nepozornost při opisování z předlohy (175 davno, 191 zpomění, 275 zapoměl, 404 néž, 479 zatim, 510 ptaků, 692 rude, chyby v interpunkci); zřetelně méně často RM normalizuje tvary tištěné chybně v T1 (130 krátky, 136 plášťem, 488 vystav /v RM vyvstav/). Tato nepozornost je ostatně též zřejmá už z vrstvy výše komentovaných oprav v RM. Jako příznakové lze dále uvést kolísání tvarů spojky leč/léč, jež T1 pravidelně distribuuje ve shodě s metrickým důrazem verše, zatímco RM nikoli. Tyto skutečnosti spojené s RM zde klasifikujeme jako projevy Máchovy spíše nahodile úspěšné snahy o opravy korektorsky kvalitně ošetřeného znění T1, provázené nadto vznikem řady nových nedopatření během přepisování textu. Zdokonalení v RM nepřinášejí ani drobné variační změny, jež nahrazují jedno přípustné znění jiným. Jazyková komparace RM a T1, podobně jako už výše srovnání jejich grafického úzu, znovu dospívá ke konstatování bazální shody obou pramenů, jež se projevuje v desítkách nápadných jevů. Nacházíme i markantní chyby ponechané v obou zněních, jež nemohly být součástí tvůrčího záměru pisatele a jsou opět vysvětlitelné jen jeho nepozorností při zápisu mladšího znění (55 dvacatý, 531 vinikne, 647 dlouhy, 789 slzyčky – zde se v T1 jedná o ojedinělý pozůstatek tzv. bratrského pravopisu, zatímco v RM je zbytků psaní y po sykavkách několik). Shod, jež svědčí o netvůrčím, pouze mechanickém přejímání textu, lze však uvést mnohem více a je možno je vztahovat ke všem jazykovým rovinám. Na rovině interpunkce lze zaznamenat např. neoddělování vedlejší věty (D2, 343, 403, 464, 756), respektive neoddělení dvou hlavních vět (D11–D12), neoddělení vokativu interpunkčním znaménkem (310, 321), či naopak uvádění čárky před přirovnávacím co, jež neuvozuje vedlejší větu (252–253, 607–608), a mimoto i shodný úzus neoddělovat interpunkčním znaménkem těsně připojené inverzní či paralelní formulace (21 „bledě jasná jasně bledá“, 149 „strašný jekot hrůzný kvíl“ apod.). Nápadná je dále shodná kvantita vokálů u výrazů, kde ji už neúplné druhé vydání z roku 1845 důsledně upravuje (T1 i RM číle, čírá, člůn/ek, jméno, lílie, lůna, myšlenka, neslychané, přes ní, stán vs. T2 čile, čirá, člun/ek, jmeno, lilie, luna, myšlénka, neslýchané, přes ni, stan /ve verši 124 i proti rýmu na dán, pán/), nebo shodné zacházení se zdvojováním a zjednodušováním konsonantů -n-/-nn- ve slovech kamený (4×), neproměně, plamené (2×), raní, naproti tomu sinný (2×). Za specifické lze pokládat i psaní anjel vzhledem k tomu, že už v T2 a později též ve vydání u Kobera bylo tištěno v souladu s fonetickým čtením grafému g jako angel, a také vzdy (v RM i v T1 dvanáctkrát, dobově uzuální vždy ani jednou). Markantní je konečně shoda u značně rozkolísané distribuce malého či velkého písmena po vykřičníku či otazníku, kde přes velkou četnost příkladů nacházíme pouze jedinou odchylku mezi zněními T1 a RM ve verši 96 (T1 „Rychlý to člůnek! blíž a blíže!“ vs. RM „… člůnek! Blíž…“). Původ těchto shodných specifických jevů připisujeme přitom spíše T1 jako znění, jež bylo lépe textově ošetřeno a navíc též oficiálně publikováno. Při těsné vzájemné závislosti obou pramenů tak znovu docházíme k názoru, že RM byl patrně básníkem vyhotoven v závislosti na T1. Jiné než právě popsané uspořádání pokládáme za nepravděpodobné. Míra grafické i textové paralelnosti mezi RM a T1 podle našeho názoru značně znevěrohodňuje možnost, že by obě znění mohla vzniknout nezávisle na sobě, tj. na základě společné starší předlohy, a vylučuje také možnost, že by mezi nimi mohl časově figurovat ještě třetí, dnes neznámý pramen. Pokud jde o alternativu, že RM byl připraven jako podklad pro tisk T1, odporuje jí jednak dobový úzus tisknout podle cenzurou schváleného rukopisu, jímž RM není, a jednak skutečnost, že čistá podoba RM ani nenasvědčuje tomu, že by s ním fyzicky nakládal tiskař. Naopak pro pozdější vznik RM než T1, jak řečeno, svědčí grafická podobnost obou znění, zahrnující příznakové odchylky, jejichž analýza ukazuje tendenci RM kopírovat grafické řešení T1 (s omezením rejstříku možností rukopisu ve srovnání s tiskem, zvláště patrným u Intermezza I), a některé jevy v textu (zvláště zmíněná absence slova kraj ve verši 657 v RM či textově i graficky shodný údaj o tiskaři, jenž je v rukopisu příznakový). Ze zjevných důvodů nepokládáme RM ani za korekturu sazby T1, při níž by zřejmě opravy byly vnášeny do textu už vytištěného nebo měly podobu soupisu errat. RM konečně nepovažujeme ani za materiál sloužící k přípravě eventuálního druhého vydání (dotisku) Máje, a to zejména z důvodu jeho větší pravopisné a grafické rozkolísanosti v poměru k T1 a proto, že jazykové změny v RM vzdor své četnosti přinášejí jen zcela výjimečně tvůrčí zdokonalení textu. Za důležitou pro vyjasnění účelu RM pokládáme jeho výše popsanou typologickou podobnost s autografem R57, tedy s fragmentem Deníku z roku 1835 ve verzi B, jehož papír včetně nástřihu se shoduje s papírem prvního konvolutu RM a jehož text je zapsán v témže grafickém rozvržení. R57 přitom obsahuje i šifrovanou pasáž a zjevně nebyl určen k tisku. Jeho pořízení tedy nemělo jasnou pragmatickou příčinu; básník zhotovil tento rukopis zřejmě pro svou vlastní potřebu. Podobně to předpokládáme také v případě RM. Považujeme tedy RM nejpravděpodobněji za text poslední ruky, vzniklý zřejmě v době mezi vydáním Máje v dubnu a úmrtím K. H. Máchy v listopadu 1836. Nicméně vzhledem k tomu, že jeho pozici ve stemmatu nepovažujeme dosud za zcela vyjasněnou, a s ohledem na další důvody uvedené v úvodu tohoto edičního komentáře nepřijímáme RM jako základ přítomné edice básně. Jakožto klíčový rukopisný pramen publikujeme RM v digitální vědecké edici ve formě obrazové a ve formě diplomatického přepisu. Obrazová podoba RM, kterou zde zveřejňujeme, je elektronickou fotokopií originálu provedenou na zakázku firmou AiP Beroun, s. r. o. K fotokopii jsou připojeny detailní elektronické snímky vybraných problematických míst RM, pořízené na Katedře molekulární spektrometrie VŠCHT Praha s pomocí mikroskopu s plynulým dvaceti- až stonásobným zvětšením. Diplomatický přepis RM byl uskutečněn z uvedené fotokopie a s přihlédnutím k originálu. Interpretace textu tak mohla být provedena s podstatně vyšší měrou přesnosti, než jakou dosud umožňovala obě faksimile Václava Flajšhanse z roku 1916. Při transliteraci, usilující zachytit co nejvěrněji grafickou podobu rukopisu včetně všech identifikovatelných vrstev textu, byla však odhalena řada nových problematických jevů, souvisejících zejména s materiální podobou RM. Přepis znesnadňovaly různé techniky odstraňování nežádoucího textu. Mimo škrtání a přepisování se jedná zejména o mazání a škrábání, případně o kombinaci obojího, přičemž konkrétně užitou techniku nelze vždy spolehlivě určit. Na listu se stranami 41 a 42 došlo při eliminaci textu v rozsahu dvou slov škrábáním i k perforaci papíru. Různé typy škrtů zasahují text o velikosti od části znaku nebo interpunkčního znaménka až po část verše. Nově vložený text byl nejčastěji dopsán přes odstraněné místo anebo doplněn za škrtem. Část oprav byla evidentně provedena už v průběhu přepisování z předlohy (správný text doplněn hned za škrtem uvnitř verše apod.), některé však patrně vznikly až po jisté prodlevě, např. při kontrolním čtení (mj. doplňované pomlčky). U komplikovaných škrtů je výsledné znění ve dvou případech dopsáno ex post v marginu, v jednom případě se čarou vyznačuje změna pořadí slov. Opravy se místy kumulují. U některých odstraněných míst nebylo přes využití technických prostředků možné spolehlivě identifikovat původní znění textu; zvláště zde upozorňujeme na nově odhalené vymazání nejméně dvou dnes nečitelných slov ve druhé polovině verše 225 na straně 27 „Proč rukou jeho vyvržen“. K vybraným místům proto připojujeme v diplomatickém přepisu – a podobně též v transliteracích ostatních pramenů publikovaných zde v digitální edici – komentáře osvětlující podrobněji problematiku jednotlivých jevů. Ve shodě s územ KHE zachycujeme ve všech zde zveřejněných diplomatických přepisech skutečnost, že v daném místě existuje více vrstev zápisu textu, a další problematické jevy pomocí grafických značek. Škrtaný či jinak odstraněný text proto vyznačujeme jako TEXT, bezprostředně po škrtu i ex post doplněný text je zaznamenán modře, nejasné původní znění jako [TEXT] a text nezapojený do ostatního textu jako ↕TEXT↕. V přepisu zachycujeme rovněž text připsaný cizí rukou, jejž vnímáme jako součást dnes známé materiální podoby RM, odlišujeme jej však barevně (červenou barvou) od autorského textu. Jedná se konkrétně o přípis na první straně „Rukopis po K. H. Mácho[w]i / pozůstalý.“ Další cizí vpisky tužkou, jako paginaci doplňovanou patrně až v roce nálezu RM nebo později, či několik zřejmě náhodných čar náš přepis nezahrnuje. Sporné jevy charakterizujeme jednotlivě v komentářích připojených k přepisu. Druhý způsob transkripce je řešen v rámci samostatné vrstvy připojené k faksimilované podobě pramene (vedle RM též u dalších rukopisných materiálů). Na obrazových dokumentech jsou vymezeny příslušné oblasti, k nimž je pořízena transkripce. Proti prvnímu způsobu transkripce je do přepisu zahrnuta také tužkou (cizí rukou) doplněná paginace. Text přepisujeme diplomaticky včetně všech pravopisných chyb a neupravujeme ani zjevná grafická pochybení, jako je neuzuální vynechání tečky u paginace stran 19 a 34. Jako příznakový lze v RM vnímat několikrát se opakující kurentní znak pro s, který zde přepisujeme jako ʃ. Ojedinělý kurentní znak pro y ve slově Byl ve verši 1 na s. 13 však uvádíme v latince a v komentáři poukazujeme k odlišné písařské soustavě. Znak = vyznačující dělení slov ponecháváme v prozaickém textu Poznamenání, rušíme jej však v ojedinělém případě ve verši 745 na straně 64, kde bylo závěrečné slovo ko=něm rozděleno do dvou řádek zjevně z prostorových důvodů; na změnu upozorňujeme v komentáři. Dobově uzuální naznačení zdvojení znaku -n- pomocí písařské zkratky v podobě nadepsané vodorovné čáry ve verších 595 na straně 52 a 686 na straně 58 nevnímáme jako dodatečnou opravu textu a v obou uvedených případech místo přepisujeme automaticky se skupinou -nn-. Mimo přepis ponecháváme text propitý na protilehlou stranu u výrazných nadpisů (MÁG ze strany 3 na stranu 4, INTERMEZZO ze strany 57 na stranu 58) a stejně i nečitelný text obtištěný šikmo na straně 39 u nadpisu Intermezza I snad z jiné strany téhož rukopisu.

(3) Tzv. Náčrt Máje (NM, dříve též MS) Tzv. Náčrt Máje je nejvýznamnější rukopisnou památkou dokládající průběžný stav práce na Máchově básni. Jedná se o jeden oboustranně popsaný list o rozměru 211 × 168 mm. Averz obsahuje Máchovy výpisky z Časopisu Společnosti vlastenského museum v Čechách z roku 1830, ze svazku 3 (poznámky z článku a edice Františka Palackého Charakteristika pana Bohuslava ze Švamberka a paní Magdaleny Švamberské, rozené z Šellenberka /Ze starého rukopisu/ s. 267–275) a svazku 4 (přepis dolnolužické písně Golci te koně pojmachu v edici Františka Ladislava Čelakovského, s. 404), obsahem reverzu je text náčrtu Máje. Slovo Máj, zapsané větším písmem po straně textu, označuje zřejmě už název pozdější básně. Souhlasíme s Karlem Janským (Janský 1937, přetištěno 1941), že NM nebyl součástí Máchova Zápisníku (Z), kam jej dříve vřadil František Krčma coby chybějící list se stranami 93–94 (Krčma 1929: 251–253, 411). Za mylný však pokládáme závěr editorů Spisů Karla Hynka Máchy, že NM je pozůstatkem tradovaného tzv. Malého sešitu (Janský – Dvořák – Skřeček 1972: 380–382). Jejich domněnka se opírá pouze o neurčitou Máchovu zmínku ze strany 91 Z „Fortsetz[un]g aus dem kleinen Hefte.“ (tj. „Pokračování z malého sešitu.“), která je v Z připojena k seznamu právnických publikací, souvisejících snad s Máchovým studiem. Jako nepodloženou rovněž odmítáme domněnku Pavla Vašáka, který ztotožňuje Malý sešit s tzv. „villaniovským sešitem“, o němž získal zprávu od Gustava Villaniho, potomka někdejšího údajného držitele Máchovy rukopisné pozůstalosti, barona Karla Marii Drahotína Villaniho (Vašák 1978: 14–20). Ani existenci tohoto sešitu nelze doložit, zprávy o něm se dostaly do obecnějšího povědomí zřejmě buď vlivem série nedorozumění, nebo cílenou mystifikací ze strany Gustava Villaniho (Přibil 2018). NM tak pokládáme za samostatný Máchův autograf, který snad byl součástí nedochovaného většího konvolutu, jehož parametry dnes nelze blíže určit. Značné obtíže jsou spojeny s datací NM. Závěr vůbec posledního záznamu ve znění „Str. 104.“ odkazuje nepochybně k Z, kde jsou na straně 104 uvedeny některé další záznamy týkající se Máje (viz níže). Ani tyto záznamy nelze bezpečněji datovat, neboť poslední datace uvedená v Z „dne 16. dubna 1834“ se nachází už na straně 95. NM tak mohl vzniknout v období od druhé poloviny dubna 1834 po rok 1835; totéž platí o příslušných partiích Z. Všechny dosavadní pokusy o přesnější určení doby zápisu NM do roku 1833 (Krčma 1943), přelomu března a dubna 1834 (Krčma 1929: 411), druhé poloviny července 1834 (Panáček 1970: 53–64), října (?) 1834 po Máchově návratu z Itálie v inspiraci cestovními zážitky (Grebeníčková 1983, přetištěno 2010: 178–204), listopadu 1834 či doby pozdější (Janský 1937, 1941) nebo do roku 1835 (Králík 1954: 445; Grebeníčková 2010: 473) se zakládají na nepodložených nebo v některých případech i zřejmě mylných zdůvodněních (podrobněji Charypar 2018: 82n). Nadto nelze přesněji odhadnout ani délku doby vzniku NM, jež se mohla pohybovat od několika dnů až po několik měsíců. Při psaní Máje se K. H. Mácha k NM zřejmě průběžně vracel. Dokládá to nejzřetelněji čtyřverší „Byl pozdní večer…“, zapsané krasopisnou latinkou v horních řádcích uprostřed strany zřejmě jako časově první záznam v NM, který se poté s variacemi objevuje na exponovaných místech Máje – v úvodu, v závěrečném zpěvu a dále v koncovkách prvního, třetího a čtvrtého zpěvu. Pozoruhodně se tak už tento nejranější záznam v NM stal rámcem celé pozdější básně. Je přitom na místě vztahovat NM nejen k Máji, ale jako relativně samostatný text i k dalším dílům z Máchova přelomového tvůrčího období let 1833 až 1834. Na základě uvedených hypotéz lze NM nejpravděpodobněji datovat do druhé poloviny roku 1834. Velmi nesnadná je interpretace NM, psaného zčásti latinkou a zčásti kurentem a obsahujícího řadu obtížně čitelných škrtů a kontextově nezapojených textových jednotek. Vydavatel NM je nucen potýkat se s různými specifickými problémy plynoucími z alineární podoby textu, zapisovaného zřejmě v několika vrstvách, jako je částečně poznámkový charakter textu neumožňující přesné řazení jednotlivých záznamů a celková rozkolísanost zápisu. Je proto takřka nemožné dobrat se nezpochybnitelného výsledného tvaru textu. Tyto obtíže se zřetelně odrážejí v dosavadních edicích NM, které vesměs dospívají ke značně odlišným způsobům zachycení textu, ať už postupují lineárně s různým pořadím zápisu jednotlivých textových segmentů (Krčma 1923: 120–122; 1927: 72–75; 1929: 251–253; Janský 1948: 345–348; 1959: 351–353; Janský – Dvořák – Skřeček 1972: 28–30), nebo se nověji pokoušejí o věrnou reprodukci grafického řešení NM (Prokop 2006: 216; 2010:104). Platforma KHE nám umožňuje zveřejnit obojí podobu vydání NM. V digitální vědecké edici tak publikujeme nejen fotokopii NM, ale i různé formy diplomatického přepisu textu: (1) Fotokopie originálu, kterou zveřejňujeme, byla pořízena v Literárním archivu PNP v Praze. (2) Pro lepší názornost k ní připojujeme jednotlivé segmenty diplomaticky přepsaného textu ve formě vyskakovacích oken. Segmentování provádíme na základě vizuálního členění originálu do sloupců, vyznačených zarážek a/nebo přechodů mezi latinkou a kurentem. (3) V přítomné digitální vědecké edici publikujeme i hypoteticky řazený lineární přepis jednotlivých segmentů textu, doplněný komentáři k problematickým místům. Zveřejněné formy diplomatického přepisu jsou textově totožné. Škrtaný a přepisovaný text ohraničujeme značkami popsanými výše v poznámce k RM. Kurentní text odlišujeme od textu psaného latinkou použitím kurzivy. V latince ponecháváme příznakový kurentní znak ʃ. Grafické zarážky, členící text originálu, odstraňujeme.

(4) Úryvky z tzv. Zápisníku (Z) Tzv. Zápisník (též známý jako Kokořínský zápisník), na titulní straně básníkem nazvaný Díla Karla Hynka Máchy, je nejrozsáhlejším Máchovým autografem (127 popsaných stran o rozměru 252 × 200 mm) se záznamy z doby od ledna 1833 do roku 1835. Všechny záznamy v Z související (potenciálně) s NM nebo Májem zřejmě vznikaly paralelně s NM, tedy zcela jistě po 16. dubnu, nejspíše však až v druhé polovině roku 1834 (viz výše). Konkrétně můžeme v daných souvislostech uvést tyto záznamy: (1) Na straně 100 čteme záznam kurentem „Hlava s vlasy mrtvá“. Centrální motiv mrtvé hlavy je inspirován polskou romantickou básní Sobótka (1834) Seweryna Goszczyńského (Janský – Dvořák – Skřeček 1972: 445–446), lze ho však potenciálně vztáhnout i k NM a k motivu hlavy a lebky popraveného v Máji. (2) Záznam na straně 103 ve znění „Knížka s obrazy hradů…“ se motivem červů vztahuje patrně k NM, kde je tento motiv exponován, zatímco ve vydaném textu Máje absentuje. Záznam je doprovozen kresbou siluety hradu. (3) Zcela nepochybně jsou v souvislosti s Májem koncipovány tři záznamy na straně 104, jež se už textově kryjí s proponovanou básní. Hned první z nich v levé horní části strany je označen podtrženým slovem Máj. Latinkou psané dvojverší „Budoucí dny…“ se téměř doslovně shoduje s verši 288–289 Máje. Právě k tomuto místu Z se bezpochyby vztahuje závěrečný záznam v NM odkazující explicitně ke straně 104 (tedy k Z), avšak NM uvádí totéž dvojverší v podobě dosti se odchylující od finální básně. Lze tak předpokládat, že NM zde odkazuje k Z jako k lepšímu znění uvedeného místa. (4) Další záznam ze strany 104 („Noc…“) má zřetelnou souvislost s některými motivy Intermezza I. (5) Nejrozsáhlejší záznam k Máji v dolní části strany 104 zachycuje začátek druhého zpěvu (v. 144–151) ve formě dvou trochejských čtyřverší; tyto verše pak s minimálními změnami přešly do básně. Následující dva listy Z se stranami 105–108, jež mohly potenciálně obsahovat další prvky Máje, jsou nezvěstné už od dob prvních zkoumání Z (Šťastný 1906: 181). (6) Konečně lze k Máji vztahovat ještě záznam ze strany 115 „V rozlehlých pustinách spí blédé noci svit. –“, jenž zřejmě anticipuje verš 423 Máje „V rozlehlých rovinách spí bledé lůny svit,“. Údaje týkající se nejisté datace těchto záznamů uvádíme výše v komentáři k NM. Ostatní záznamy v uvedených partiích Z nemají s Májem patrnou souvislost. V digitální vědecké edici publikujeme ze Z skenokopie stran 100, 103, 104 a 115 a diplomatický přepis těch formulací, jež mají potenciální přímou vazbu k textu Máchovy básně nebo k NM. Skeny byly poskytnuty Literárním archivem PNP v Praze. Formulace podané v diplomatickém přepisu obsahují v originálu drobné škrty a ve verši „‚Kde dopadne konce svého?‘“ nejsou vlivem restaurátorského zásahu patrné úvodní uvozovky. Kurentní text odlišujeme v diplomatickém textu kurzivou, v latince však ponecháváme ojedinělý znak ʃ.

(5) Úryvek z Deníku z roku 1835 (verze A – R56, verze B – R57) Tzv. Deník z roku 1835 v obou dochovaných verzích spojuje s Májem jediná textová filiace, část záznamu ze 17. září 1835, jež zřetelně předznamenává některá ze známých oxymór ve třetím a čtvrtém zpěvu (v. 662–669, 801–808). Starší je verze A (R56), psaná kurentem, zatímco mladší verze B (R57), provedená převážně krasopisnou latinkou, je zřejmě jejím stylisticky a věcně revidovaným přepisem (Janský – Dvořák – Skřeček 1972: 482); zde verzi B vztahujeme v řadě ohledů k RM (viz výše) a předpokládáme u ní i přibližně shodný čas vzniku, jejž lze vymezit dobou mezi sazbou Máje a Máchovým úmrtím. Příslušná pasáž je v obou verzích deníku podtržena zřejmě autorem, což může potenciálně naznačovat i využití tohoto textu v Máji. Příměry v deníku jsou přitom analytičtější než v pozdější básni, a mohou tudíž sloužit i jako klíč k interpretaci (R56 → T1: „někdejší hlas ohněm slitého zvonu“ → „slitého zvonu hlas“; „zaletlé světlo vyhaslé hvězdy“ → „vyhaslé světlo“, „umřelé hvězdy svit“; „nevyřknutá myšlenka umírajícího“ → „zemřelých myšlenka poslední“). Liší se ovšem kontext, v němž jsou tyto příměry zasazeny – zatímco v Máji jde o předsmrtnou reflexi uprchlého dětství, v deníku se jedná o Máchovu úvahu při vzpomínce na hrob neznámého mladíka, jehož jméno básník neuchoval v paměti. Z Máchova deníku zveřejňujeme v přítomné digitální vědecké edici pouze skeny stran se záznamem ze 17. září 1835, a to jak ve verzi A (R56, str. 1), tak i B (R57), a dále diplomatický přepis té části záznamu, jež se bezprostředně vztahuje k Máji. Oba skeny pocházejí z majetku Literárního archivu PNP v Praze. Kurentní text ve verzi A vyznačujeme kurzivou, podtržení textu zachováváme.

(6) Tzv. Výklad Máje (VM – R14) Tzv. Výklad Máje není součástí vlastního textu Máje, má však povahu autorského komentáře k básni. Jedná se o podélný list o rozměrech 111 × 179 mm, popsaný pouze po jedné straně. Značka ٪ pod textem naznačuje možné pokračování, text však působí uceleným dojmem. Spolu s Miroslavem Červenkou klademe důraz na roli VM jako závažné autorské interpretace Máje: „… autor [ve VM] vyzvedá podstatný ideově tematický prvek poměru mezi člověkem a přírodou a stylové principy jednak kontrastu, jednak podřízeného postavení děje vzhledem k ústředním momentům lyrickým. To vše se týká samého jádra básně“ (Červenka – Soukopová 2002: 321; stručněji už Janský 1959: 348–349). Funkce VM však není zcela jasná. Zde jej nepovažujeme za materiál sloužící k oklamání cenzora posuzujícího Máchovu báseň, jak bývá často interpretován (Krčma 1927: 84–85; 1936: 40; Janský 1953: 263; Vašák – Havel 1981: 14; Pohorský 2011: II aj.), neboť dobová cenzura posuzovala pouze samotný text zamýšlený k publikaci a nepřihlížela k doprovodným komentářům. Text VM navíc pouze nadřazuje poetický princip básně nad samotný děj a tematizuje umístění dějiště, a neobsahuje tedy nic, čím by mohl cenzora odvrátit od negativního posudku. Vztahujeme však VM k rané recepci Máje. Vede nás k tomu filiace mezi ním a textem recenzního bloku Uebersicht der neuesten böhmischen belletristischen Literatur, uveřejněného anonymně v lipském časopisu Unser Planet ve dnech 19. až 21. července 1836. V pokračování v čísle 173 z 20. července nalézáme toto vyjádření k autoru Máje: „Die Tendenz seines vorerwähnten Gedichtes Máj ist, die stille und hehre Liebe, die sich in der Natur kund gibt, im Gegensatze zu der wilden sinnlichen Liebe des Menschen darzustellen, und zu zeigen, daß jene zu neuem Leben, diese zur Vernichtung führt.“ (Unser Planet 1836: 691; v českém překladu Rudolfa Havla: „Záměrem jeho zmíněné básně Máj je představit tichou a vznešenou lásku, která se jeví v přírodě, v protikladu k divoké smyslné lásce člověka a ukázat, že ona vede k novému životu, tato ke zkáze.“ [Vašák – Havel 1981: 45]). Tato formulace odpovídá téměř doslovně textu VM: „… postavena jest doba májová přírody proti rozdílným dobám života lidského. Tak u příkladu v čísle prvním tichá, vážná atd. láska v přírodě proti divoké, vášnivé, nezřízené lásce člověka…“ Autor lipské recenze, který pravděpodobně pocházel z pražského okruhu Máchových sympatizantů, mohl tedy být básníkem instruován; opačný postup, tj. že by Mácha přizpůsobil vlastní výklad své básně znění německé recenze, se nám jeví jako krajně nepravděpodobný. Básník obsáhlý posudek, zahrnující i překlad Intermezza I, s povděkem kvitoval, jak je alespoň zřejmé z jeho dopisu z 9. října adresovaného Eduardu Hindlovi: „… pište mi brzo – nesmírnou recenzí na můj Máj […] – ať jest nejméně tak dlouhá, jako se vynachází jedna též na můj Máj v časopisu nazvaném De Unser Planet…“ (Janský – Dvořák – Skřeček 1972: 330). Lipská recenze může též být skrytou reakcí na přísnou kritiku Máje od Jana Slavomíra Tomíčka, otištěnou 31. května v České včele. Lze připustit, že Tomíčkova recenze má některé styčné body i s VM: zatímco Tomíček odsuzuje „hlavní ideu“ Máje na základě otrocky přetlumočeného děje, staví VM „oučel hlavní“ mimo děj; podobně i „sententia moralis“ zmíněná v závěru VM snad může být nesouhlasnou reakcí na Tomíčkovo vymezení myšlenky básně v tom, „že minulý i nastávající život, onen jednatel duševní, náleží v obor snů, spaní, ničeho“ (Tomíček 1836: 182). Pokud je naše hypotéza správná, vyplývá z ní, že VM vznikl v červnu nebo v první polovině července 1836 (Charypar 2018: 61–64). VM publikujeme v digitální vědecké edici v podobě skenu, poskytnutého Literárním archivem PNP v Praze, a v diplomatickém přepisu, který vyznačuje i škrtaný a přepisovaný text a v jednom místě přehození pořádku slov. Předpokládanou značku ٪, umístěnou naspodu textu, v diplomatickém přepisu vypouštíme.

Hypotetické prameny

(7) Německý překlad Intermezza I v Unser Planet Německý překlad Intermezza I v časopisu Unser Planet je součástí výše zmíněné anonymní recenze; objevil se v jejím závěrečném pokračování v čísle 174 z 21. července 1836 (Unser Planet 1836: 693–694). Zvláště po formální stránce se text překladu vícekrát odchyluje od originálu. Obtíže se zachováním smyslu textu a rozložení rýmů vedly překladatele ke vkládání nových slovních jednotek a k extenzím metra. Překlad Intermezza I tak obsahuje 68 veršů oproti 64 veršům originálu. Například první promluva Jednoho hlasu (verše 442–444) je překladem prodloužena o dva verše na celkových pět, za veršem 480 (promluva Času) dokonce přibývá zcela nová jednoveršová replika Hvězd (Die Sterne. / „Gruftlampen gibt dann unser Strahl;“, ibid.: 694) aj. Překlad Intermezza I v rámci recenze v Unser Planet vnímáme jako tištěný pramen pocházející z Máchovy doby. Šanci, že by na něm sám básník měl svůj podíl, však pokládáme z výše uvedených důvodů za minimální. Text překladu Intermezza I v Unser Planet nebyl od doby prvního otisku za Máchova života znovu publikován. Jednotlivé části recenze uveřejnil v českém překladu porůznu Pavel Vašák, její celek (bez textu Intermezza I) vyšel nově v původním německém znění i v českém překladu jedinkrát (Vašák – Dvořáček – Jähnichen 2006). Zde v rámci digitální vědecké edice zveřejňujeme jednak kompletní podobu recenze jako skenokopii, jež byla pořízena v Lippische Landesbibliothek v Detmoldu z exempláře se signaturou Z 1830, a jednak úplný diplomatický přepis překladu Intermezza I. V přepisu textu nečiníme žádné úpravy.

(8) Přetisk dedikační básně ve Věnci ze zpěvů vlastenských Přetisk dedikační básně k Máji se objevil pod názvem Píseň v druhém ročníku Věnce ze zpěvů vlastenských uvitého a obětovaného dívkám vlastenským, zpěvníku redigovaného Josefem Krasoslavem Chmelenským (Chmelenský 1836a). Máchův text je zde přisazen k notovému partu; autorem zhudebnění je Herman Skřivan. Příslušný list (s. 49–50) je v zápatí datován v červenci 1836, sešit s texty z července a srpna včetně Máchovy písně byl pak cenzurou schválen k tisku v průběhu října (Věnec – s. 24). Sešit s Máchovou písní tak byl vydán ještě za básníkova života, nelze však vyloučit, že píseň byla distribuována až jako součást kompletního svazku. Závěrečné Návěští ročníku je přitom datováno 5. prosince 1836, tedy zhruba jeden měsíc po Máchově smrti. V listopadu byla přitom v Časopisu Českého museum vydána negativní Chmelenského recenze Máje, kde už kritik či redaktor v poznámce pod čarou želí předčasného skonu „tak nadějného spisovatele českého“ (Chmelenský 1836b: 382). Zřejmě kvůli zachování písňové formy a kvůli notaci odstraňuje text ve Věnci nadbytečný lichý verš v refrénu poslední sloky a mění závěr Máchovy básně na toto znění: „Věrný Čech jsi, vlastenec, / Tobě kvítí na věnec.“ Žánr písně si též ve srovnání s originálem vynutil některá opakování textu, mimo ně ale v přetisku nacházíme i několik úprav slovního znění (D26 je → jest; D28 Ty syn → Tys syn). Část poměrně četných odchylek v interpunkci a v diakritice spadá zřejmě na vrub nekvalitního tisku, užitá sada písma navíc patrně neobsahovala znaky pro písmeno ť. Přetisk dedikační básně ve Věnci zde registrujeme jako dobový tištěný pramen vážící se k Máji, Máchovu účast při jeho přípravě však nepředpokládáme. Přetisk básně zde publikujeme v rámci digitální vědecké edice jako skenokopii, pořízenou v Národní knihovně České republiky z výtisku se signaturou 59 C 000538, a jako úplný diplomatický přepis textu. V souladu se zněním originálu zachováváme v přepisu písňové opakování textu. Normalizujeme pouze hranice slov a vypouštíme pomlčky mezi slabikami, jež se v původním otisku objevují z grafických důvodů kvůli notaci.

O časovém průběhu vzniku Máje (podrobněji viz časovou osu) máme poměrně nejvíce zpráv v porovnání s ostatními Máchovými texty. Formulace blížící se svým zněním Máji lze sledovat v celém Máchově starším díle, zejména však v textech od roku 1833 dále. Vlastní záměr napsat syntetickou báseň s názvem Máj lze nicméně datovat až v souvislosti s NM a záznamy v Z, tedy nejspíše od druhé poloviny roku 1834. Hlavní část prací na básni klademe zhruba do doby od jara do podzimu následujícího roku; žádný průběžný text z této fáze se bohužel nedochoval. Ke dni 17. září 1835 jsou v Máchově deníku datovány záznamy formulačně využité ve třetím a čtvrtém zpěvu. Z Máchovy korespondence se dozvídáme, že nejspíše v lednu 1836 byly hotové první tři zpěvy (Janský – Dvořák – Skřeček 1972: 315), básník však pravděpodobně v téže době dokončil i obě intermezza, neboť tato s nimi tvoří integrální celek. Jako poslední vznikal zřejmě čtvrtý zpěv a vzhledem k logice procesu publikace též dedikační báseň. V únoru 1836 proběhlo cenzurní řízení, jež Máj schválilo k tisku, vynutilo si však na básníkovi textové úpravy blíže neznámého rozsahu a charakteru. Sázelo se od 30. března, s vlastním tiskem se ale pravděpodobně započalo až poté, co básník sehnal potřebné prostředky k uhrazení nákladů. Báseň distribuovaná a prodávaná samotným autorem šla dobře na odbyt, je však přesto spíše nepravděpodobné, že by se za jeho života vyprodal celý náklad 600 vydaných výtisků. Ještě po Máchově smrti byl jako distributor edice uváděn pražský nakladatel Martin Neureutter. O možné přípravě druhého vydání (dotisku) Máje nemáme bližších zpráv.

Oldřich Králík: Domnělý autograf Máje V rámci příloh k tomuto komentáři zpřístupňujeme dosud nepublikovanou stať Oldřicha Králíka Domnělý autograf Máje. Jediným nám známým pramenem, z něhož zde vycházíme, je autorský strojopis uložený v Literárním archivu PNP v depozitáři v Litoměřicích (fond Králík, Oldřich – rukopisy vlastní [Mácha], nezpracováno). Přestože text obsahuje formální zakončení s lokací a datací „V Olomouci 28. 2. 1956“, jde zjevně o nehotové dílo. Rukopis o rozsahu 28 stran formátu A4 je psán po jedné straně strojem a na konci obsahuje autorovy přípisky perem. Text publikujeme v edičně upraveném zpracování. Edice si vyžádala zejména podrobnou jazykovou revizi a sjednocení grafické podoby textu, obsahujícího též četné chyby, překlepy a opravy. Normalizujeme ovšem psaní mezer mezi slovy i značně nejednotné psaní uvozovek a pomlček. V textu zavádíme kurzivu pro názvy a pro výrazy přejaté z textu Máchova Máje (v tištěné i rukopisné podobě), jež nemají charakter citátů užitých v rámci věty a objevují se např. ve výčtech. Závorky v textu sjednocujeme na kulaté. Za řadovými číslicemi doplňujeme tečku. Některé číslice rozepisujeme slovy. Podobně rozepisujeme v hranatých závorkách i zkratky s výjimkou dnes běžně užívaných. Po stránce pravopisu text modernizujeme. Předložku s(e) ve výrazech jako s hlediska, se svého hlediska, s obou stran, s této strany měníme na z(e). Zkratky a j., na př., t. j. stahujeme do jednoho grafického slova. Jako jedno slovo přepisujeme i výraz při čemž. Zachováváme však autorem důsledně uplatňované tvary musit, výkřičník. Modernizujeme rovněž způsob psaní cizích slov. V četných případech měníme s na z, jako např. ve tvarech dimensích, expertisa, charakterisovat, isolovaný, konservování, kuriosit, musejní, nivelisace, organisátor, pausa, poesie, precisněji, realisuje, revise, risiko, usus. Prodlužujeme podle dnešní normy vokálovou kvantitu ve výrazech disciplin, Italie, konkretně, kriteria, prozy, schema, usus; tvary methoda, thematicky úžíme na metoda, tematicky. Interpunkci normalizujeme podle dnešního úzu. Při přepisu respektujeme Králíkovy opravy. Odstraňujeme dále překlepy a další zjevné nedostatky a doplňujeme chybějící slova či jejich části. Text doplněný při emendacích, stejně jako při rozepisování zkratek, vkládáme do hranatých závorek [text]. Citace ověřujeme podle Králíkem naznačených pramenů a v komentářích doplňujeme bibliografické údaje a v případech odchylek i přesné znění citátů. Za text připojujeme seznam citovaných pramenů. Text dále nekomentujeme a výrazy citované z rukopisu Máchova Máje, jež Králík uvádí na základě svého čtení obou Flajšhansových verzí faksimile RM, ponecháváme v původní podobě.

Databáze Májů Databáze tištěných vydání Máje usiluje poskytnout uživateli co nejkompletnější přehled úplných knižních (tištěných) publikací Máchovy skladby od jejího prvního vydání v roce 1836 po rok 2022. Vedle početně dominujících českých vydání Máje databáze obsahuje také všechny nám známé překlady do cizích jazyků. Uzávěrka sběru dat pro nejnovější aktualizaci byla provedena v prosinci 2022. Vydání Máje coby nejčastěji publikované knihy krásné české literatury byla v samostatných soupisech registrována v minulosti opakovaně. K prvním pokusům patří soupisy Václava Flajšhanse v poznámce k jeho vydání Máje z roku 1905 (Flajšhans 1905: XIII–XXVII) a Františka Sekaniny v knize Z literárního díla Karla Hynka Máchy (Sekanina 1910: 16–20). O podchycení jednotlivých vydání Máje usiloval dále František Krčma, který sestavil seznam vydání Máje za léta 1836–1925 (Krčma 1925) a později k němu připojil dodatek za roky 1925–1931 (Krčma 1932). V jubilejním roce 1936 byl zveřejněn v pořadí pátý soupis, a to při příležitosti výstavy Národního muzea v Praze v katalogu Karel Hynek Mácha: Život a dílo ([Malý] 1936). O další soupis se zasloužila pracovnice Městské lidové knihovny v Praze Julie Kuncová, jejíž rešerše mapovala vydávání Máje v letech 1836–1956 (Kuncová 1956). Na její úsilí bezprostředně navázal významný sběratel vydání Máje Josef Stejskal, jenž nejprve ve Zprávách Spolku českých bibliofilů v Praze v roce 1977 (Stejskal 1977) pořídil soupis vydání za roky 1957–1976. Koncem osmdesátých let přikročil Josef Stejskal k sestavení soupisu, který se mohl vedle údajů shromážděných jeho předchůdci opřít zejména o vlastní sbírku vydání Májů, ale též o další veřejné i soukromé fondy. V roce 1990 pak vyšel jeho soupis, který registroval vydání do roku 1988 (celkem obsahuje 239 českých vydání), samostatně zaznamenal překlady Máje do cizích jazyků (32 jednotek), evidoval dvě audionahrávky a ve zkratce pojednal o „ztroskotaných“ vydáních Máje (brožura přináší i bohaté rejstříky). Autor soupisu v úvodním slově (Stejskal 1990: I–III) shrnul základní statistické údaje vyplývající z jeho výzkumu (mj. se pokusil upřesnit celkové číslo vydaných exemplářů vydání Máje) a upozornil na potíže, které ho při sestavování soupisu provázely (např. pokud jde o problematiku definování samostatného vydání proti variantě vydání, dotisku apod.). Na soupis Josefa Stejskala bezprostředně navázal Miroslav Koloc, jehož Anotovaný soupis vydání. 23. 4. 1836 – 16. 11. 2010 byl zveřejněn ve formátech word a pdf na CD přiloženém k autorově knize Ustavičné senzace poutníka Karla Hynka Máchy (Koloc 2010). Ve svém soupisu M. Koloc připojil k vydáním, jež zachytil Josef Stejskal, ukázkový obrazový materiál, systematicky zmapoval a rovněž obrazovým materiálem doplnil šedesát čtyři vydání od roku 1992 do roku 2010 a registroval i pět nově zjištěných vydání ze staršího období. Za Stejskalův soupis vydání českých (základní, prostě číslovaná řada) i překladových (řada P) tak připojil řadu N (tj. „nové“), registrující nová vydání v češtině a překlady společně, a řadu J (tj. „jiné“), zahrnující v návaznosti na Stejskalův záznam dvou gramofonových nahrávek akustické realizace Máje či jeho text na zvukovém nebo digitálním nosiči (celkem dvanáct záznamů). Pro přítomné databázové zpracování byl využit soupis vydaný M. Kolocem v roce 2010. K němu autor tohoto soupisu připojil a pro databázové zpracování poskytl údaje o 20 vydáních z let 2010–2016. Z nejnovějších počinů upozorněme ještě na bibliografii překladů Máje do cizích jazyků, zpracovanou Stanislavem Rubášem a Ondřejem Cikánem (Rubáš – Cikán 2020: 150–155). Přítomná databáze vychází ze Stejskalova-Kolocova soupisu, usiluje však o jeho co možná kompletní revizi a o několik nově zjištěných vydání jej rozšiřuje. Při doplňování databáze byla registrována všechna tištěná vydání obsahující úplný text čtyř zpěvů Máje (bez ohledu na text intermezz). Snahou sestavovatelů bylo od každého z doložených vydání Máje získat pro ověření alespoň jeden výtisk, a to se záměrem zaprvé zkontrolovat správnost zaznamenaných údajů, zadruhé co nejvíce systematizovat strukturu informací a popřípadě jednotlivé záznamy doplnit zejména o údaje týkající se komentářů. Pro ověření jednotlivých vydání jsme využili běžně dostupných fondů knihoven a archivů u nás i v zahraničí, ale též soukromých sbírek (zvláště Václava Šmejkala, dnes uložené v Oblastním muzeu v Litoměřicích, a Pavla Vašáka). Databáze nakonec obsahuje 414 vydání Máje. Na rozdíl od výchozích soupisů naše databáze rezignuje na zachycení realizací Máje na jiném médiu (zvukové nahrávky, film, e-knihy apod. – u Koloce řada J) a soustřeďuje se výhradně k tištěným realizacím. Při revizi došlo ke konfrontaci s velmi podobným okruhem problémů, které museli řešit naši předchůdci, když jsme se například potýkali s nedostupností exemplářů jednotlivých vydání (zvláště u malotirážních či bibliofilských vydání či unikátů), značné nejasnosti jsou spojeny s tzv. obálkovými vydáními, nakladatelskými převazbami či dotisky (kdy není jisté, zda se již jedná o nové vydání – databáze tyto otázky řeší individuálně), komplikace vyvolává antedatování některých vydání apod. V případech, kdy nebyl doložen výtisk, jsme byli nuceni převzít údaje o vydání ze Stejskalova-Kolocova soupisu. V anotaci registrujeme také všechny Stejskalovy či Kolocovy údaje o charakteristice či vizuální podobě exemplářů nad rámec našeho registračního úzu, přestože mají mnohdy význam spíše jen pro sběratele či antikváře. Záznamům v databázi nově přidělujeme unikátní číslo od vydání prvního z roku 1836 až po poslední doložené vydání (Z001–Z336), samostatně jsou zaznamenány údaje o vydáních básně v cizích jazycích (P001–P072). Záznamy z Kolocovy části původního soupisu (řada N), jež shrnují dohromady česká vydání s překlady, rozčleňujeme v souladu se Stejskalovým územ mezi řady Z a P. V případě vícejazyčných vydání (např. zrcadlový otisk českého znění a německého překladu) záznamy zmnožujeme tak, aby ke každé z jazykových verzí textu existoval samostatný záznam. Řazení soupisu je chronologické, avšak pro pořadí vydání v rámci jednotlivých roků respektujeme původní Stejskalovo, resp. Kolocovo pořadí (neboť přesnější určení data vydání často není možné). Záznam je tvořen titulem knihy (např. Máj či Mág), následuje v kulaté závorce podtitul (např. Báseň), v případě zařazení do širšího knižního celku pokračuje za In: jméno autora zdrojové publikace (nejčastěji K. H. Mácha; jiné jméno se objevuje v případě zařazení do publikace odlišného autora či otisku Máje spolu s texty dalších autorů), za ním pak v kulaté závorce podtitul zdrojové publikace; dále se za zkratkou Ed. uvádí jméno editora/ů, v případě komentovaných vydání za zkratkou Ed. a kom. následují i autoři doprovodných komentářů, a za nimi jméno/a autora/ů výtvarné podoby (tj. konkrétně autora/ů výtvarného doprovodu, umělecké vazby, frontispisu či typografické úpravy). V případě překladů je za zkratkou Překl. uveden autor převodu do cizího jazyka. Další část údaje tvoří název/názvy nakladatelství, název případné ediční řady s číselným určením svazku, místo vydání a datace (podaná nejčastěji na základě tirážových údajů prostým vročením, méně často též uvedením dalších časových údajů; pokud je datace uvedena v hranaté závorce, je dodána či určena na základě údajů mimo knihu). Jestliže není nakladatel znám, je v databázi uvedeno [nakladatel neuveden], v případě, že není známo místo vydání, uvádí se [místo vydání neuvedeno]. Závěrečnou část záznamu vyplňují údaje o stránkovém rozsahu (uvádí se počet všech číslovaných i nečíslovaných potištěných stran a v případě zařazení Máje do knižního celku, jenž obsahuje i jiné texty, je uveden také stránkový rozsah básně). Na závěr jsou zaznamenány údaje o rozměrech (uvedené v centimetrech v podobě výška × šířka; vzhledem ke stavu dochovanosti konkrétních doložených výtisků /např. časté převazby v knihovnách a archivech/ uvádíme rozměry jednotlivých vydání zaokrouhleně na 0,5 cm). Tučně jsou v záznamu zvýrazněny položky Nakladatel a Rok vydání. Významnou část záznamů doprovází fotografická příloha, která si klade za cíl přiblížit uživateli vizuální podobu daného vydání. Obrazové ukázky jsou voleny (při zohlednění dostupnosti) tak, aby byly zachyceny pokud možno základní grafické a výtvarné rysy publikace (zpravidla přední deska, obálka, titulní list, ukázka ilustrací). Po rozkliknutí se vypisuje anotace, která zachycuje původní podobu označení tiskaře/tiskárny a místa vytištění a dále údaje o ceně a počtu vydaných výtisků, jsou-li dostupné. V anotaci jsou rozepsána jména autorů a názvy všech komentářových textů obsažených ve vydání se stránkovými údaji. Zde se též upozorňuje popřípadě na to, kterou z částí Máje (motto, dedikace, dedikační báseň, jednotlivá intermezza, Poznamenání) vydavatelé vypustili, a doplňují se případné další komentáře ze soupisu Josefa Stejskala a Miroslava Koloce. V kulaté závorce se v anotaci uvádějí odkazy k soupisům J. Kuncové z roku 1956 (Ku), J. Stejskala z roku 1990 (St) a M. Koloce z roku 2010 (Ko). U vydání, u nichž jsme neměli k dispozici kontrolní exemplář, informujeme o jejich nedostupnosti. V zápatí anotace připojujeme klíčová slova vyčleňující vydání komentovaná, ilustrovaná, neúplná, překlady, vydání faksimilovaná a edice doplněné audiopřílohou (viz též dále). Nástroje třídění databáze Májů Záznamy v databázi se primárně řadí podle pořadí vydání vzestupně, a to samostatně nejprve základní řada vydání v českém jazyce (Z001–Z336), po níž následuje oddělený seznam vydání v překladech do cizích jazyků (P001–P072). Pro práci se záznamy následně může uživatel použít systém filtrů či fulltextového vyhledávání. Pro filtrování lze kombinovat údaje o osobě, tj. autoru zdrojové publikace, editorovi, překladateli či výtvarníku, dále je možné filtrovat pomocí polí nakladatel, datace, místo vydání a názvu zdrojové publikace či edice, popřípadě dotaz upřesnit zvolením některých klíčových slov. Popis položek třídícího formuláře Osoby Položka formuláře uvádí jména osob, které se na publikaci zúčastnily jako: – 1./ autor zdrojové publikace, tj. autor knižního celku, který obsahuje vydání Máchova Máje. Lze se takto přímo dostat k vydáním Máje v rámci knih jiných autorů či spolu s texty jiného autora (např. Erbenovou Kyticí). Nejčastěji se však jedná o knihy, jež jsou souborným vydáním či výborem z Máchových prací. – 2./ editor Máje, respektive také autor všech typů doprovodných textů, a to jak úvodních poznámek, předmluv či doslovů apod., tak také edičních poznámek a dalších složek aparátu. V rejstříku se neobjevuje jméno K. H. Máchy, jehož tzv. Výklad Máje byl často součástí některých vydání (informaci o jeho případném zařazení a umístění nalezne čtenář v anotaci). – 3./ překladatel. – 4./ výtvarník, tj. autor, který se podílel na vizuální podobě knihy (pokud je uveden, popř. pokud se ho podařilo dohledat). Slučují se zde jména autorů ilustrací (včetně autorů podobizen K. H. Máchy, ale i Máchy samého, pokud byly jako výtvarný doprovod využity jeho kresby), dále autorů typografické úpravy či autorů uměleckých vazeb. Nakladatel Pole obsahuje názvy nakládajícího subjektu v protokolované, případně nejčastěji užívané podobě. Způsob záznamu tedy nefixuje název nakladatelství či jména nakladatele v podobě, jak jsou uvedena v konkrétním vydání. (Původní podobu názvu nakladatele nalezne uživatel v anotaci.) Rok vydání Standardní podobu datace určuje vročení v tirážových údajích knihy. V ojedinělých případech ovšem může být datace uvedena přesněji. V takové situaci uvádíme vedle roku také měsíc, popřípadě i den vydání. Jestliže je letopočet v údaji uváděn v hranatých závorkách, pak jde o vročení podle zjištěných skutečností, které neodpovídá údaji uvedenému v tisku (na vytištěný údaj či jeho absenci upozorňujeme v anotaci). Místo vydání Dle běžného úzu jako místo vydání zaznamenáváme sídlo nakladatele, nikoliv místo, kde byla kniha vytištěna. Podobu geografického názvu uvádíme ve shodě s dnešní podobou dané lokace, což se týká zejména jednotlivých dnešních městských částí Prahy, které byly samostatnými obcemi. Diplomatické znění (podobu tiráže) uvádíme v anotaci. Jestliže měl původní nakladatel registrováno své sídlo na více místech, pak jsou uvedena všechna (nejčastěji dvě). Podobně jsou zaznamenány všechny názvy geografických lokací v případě koedic. U zahraničních vydání uvádíme existující místní názvy v češtině (Záhřeb místo Zagreb apod.) a za nimi v závorce zemi podle dnes běžného označení, např.: Budapešť (Maďarsko). Název zdrojové publikace či edice V této rubrice může uživatel vyhledat publikace (souborná vydání či výbory z díla K. H. Máchy, publikace zahrnující díla více autorů apod.) obsahující vydání Máje. Rubrika zahrnuje též názvy antologií, sborníků a časopisů, v nichž byl Máj jako celek přetištěn, a popřípadě i názvy knižních řad. Klíčová slova Uživatel může pro třídění záznamů v databázi použít rovněž systém klíčových slov: – Komentované: Vyfiltruje všechna vydání, jejichž součástí je jakýkoliv typ doprovodného textu jiného autora než Máchy, nejčastěji se jedná o předmluvu, doslov, biografický medailon, ediční poznámku, souhrnné vysvětlivky apod. Jako komentář však neregistrujeme edice starších textů máchovské literatury či úryvků z nich ani přetisky Máchových textů mimo Máj (např. tzv. Výkladu Máje). – Ilustrované: Zahrnuje vydání Máje, jejichž nedílnou součástí je výtvarný doprovod; za ilustrované vydání není považována kniha s pouhým výtvarně řešeným frontispisem či pouze doplněná grafickou výzdobou (např. vinětami). – Neúplné: Vyfiltruje skupinu vydání, která nepřinášejí úplný veršovaný text skladby; velkou množinu zde tvoří vydání bez dedikační básně. Jako neúplná však neregistrujeme vydání bez motta, dedikace či Poznamenání. – Překlad: Vygeneruje všechna vydání obsahující překlad textu Máje do cizího jazyka. – Faksimile: Vygeneruje všechna vydání, která představují publikaci některé z podob Máje (jeho rukopisu, prvního vydání) prostřednictvím fotoreprodukce. – Audiopříloha: Vyfiltruje vydání doplněná mikrodeskou či CD s nahrávkami přednesů či dalších záznamů. Časová osa Na časové ose podáváme soupis základních biografických informací o Karlu Hynku Máchovi (od roku 1810), o publikacích jeho textů vydaných za jeho života a o prvotním ohlasu Máchova díla do prvního souborného vydání jeho spisů v roce 1861. Osa je v přítomné digitální edici ve srovnání s knižní edicí rozšířena o údaje od tohoto roku po současnost. Zde uvádíme zvláště nejvýznamnější máchovské edice (prvořadě se zaměřením na Máj), odborné publikace a akce spojené s výročími. – Výběr z personálií vychází z dostupné sekundární literatury, především z knihy Karla Janského Karel Hynek Mácha. Život uchvatitele krásy (Janský 1953), přehled historie vzniku textu se však zakládá z velké části na aktuálních výzkumech (Charypar 2017 a 2018; Píša 2018), podobně též bibliografické údaje jsou čerpány především z Databáze Májů (viz výše). Údaje zahrnuté na ose doplňují reprodukce obrazového materiálu uloženého v LA PNP ve fondu K. H. Máchy, reprodukce knižních obálek a vstupních stran pocházejí ze soukromého majetku a z fondu Knihovny Ústavu pro českou literaturu AV ČR.

M. Ch., J. F., M. K.

Bibliografie k edičnímu komentáři T1 Karel Hynek Mácha: Máj. Báseň, in týž: Spisy Karla Hynka Máchy. Díl první. Svazek první (Praha: vlastní náklad) 1836 T2 viz Sabina – Mácha 1845 Červenka – Soukopová 2002 Karel Hynek Mácha: Básně, edd. Miroslav Červenka – Marta Soukopová (Praha: NLN) Eineder 1960 Georg Eineder: The Ancient Paper-Mills of the Former Austro-Hungarian Empire and Their Watermarks (Hilversum: Paper Publications Society) Fiala 1994 Jiří Fiala: „Máchův Máj ‚na oučet vlastní‘“, Tvar 5, č. 1, 13. 1., s. 5 Flajšhans 1905 Karel Hynek Mácha: Máj. Báseň, ed. Václav Flajšhans (Praha: Edvard Leschinger) Flajšhans 1916a Václav Flajšhans: „Rukopis ‚Máje‘ (Nalezen v pozůstalosti českého sedláka)“, Venkov 11, č. 252, 21. 10., s. 2 Flajšhans 1916b Václav Flajšhans: „Na paměť 80. výročí úmrtí…“, in Spisy Karla Hynka Máchy. Neotypický facsimil původního rukopisu básně „Máj“ od Karla Hynka Máchy (Praha: F. Šimáček), s. [75]–[78] Grebeníčková 1983 Růžena Grebeníčková: „Jak vznikal Máj“, SPFFBU 32, řada D, s. 7–27 Grebeníčková 2010 Růžena Grebeníčková: Máchovské studie, ed. Michael Špirit (Praha: Academia) Charypar 2017 Michal Charypar: „Otázky rukopisu Máchova Máje. K chystané kritické edici básně“, Česká literatura 65, č. 4, s. 540–564 Charypar 2018 Michal Charypar: Prameny Máchova Máje. Fakta a hypotézy (Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR – Akropolis) Chmelenský 1836a Karel Hynek Mácha: „Píseň od Karla Máchy. Hudba od Hermana Skřivana“, in Josef Krasoslav Chmelenský (ed.): Věnec ze zpěvů vlastenských uvitý a obětovaný dívkám vlastenským 2 (Praha: Knížecí arcibiskupská knihtiskárna), s. 49–50 Chmelenský 1836b Josef Krasoslav Chmelenský: „Literatura česká r. 1836“, Časopis Českého museum 10, č. 3–4, s. 370–385 Janský 1937 Karel Janský: „Kdy vznikal Máchův ,Máj‘?“, Listy filologické 64, č. 3, s. 288–290 Janský 1941 Karel Janský: „Kdy vznikal Máj?“, in Karel Janský – Vojtěch Jirát: Tajemství Křivokladu a jiné máchovské studie (Praha: Václav Petr), s. 15–19 Janský 1948 Karel Hynek Mácha: Dílo 1. Básně – Dramatické zlomky, ed. Karel Janský (Praha: Fr. Borový) Janský 1952 Karel Janský: „K otázce vzniku druhého zpěvu Máje“, in Alois Bejblík – Karel Janský: „Dva myšlenkové problémy K. H. Máchy“, Slovesná věda 5, č. 1–2, s. 38–40 Janský 1953 Karel Janský: Karel Hynek Mácha. Život uchvatitele krásy (Praha: Melantrich) Janský 1959 Karel Hynek Mácha: Spisy 1. Básně a dramatické zlomky, ed. Karel Janský (Praha: SNKLHU) Janský – Dvořák – Skřeček 1972 Karel Hynek Mácha: Spisy 3. Literární zápisníky – Deníky – Dopisy, edd. Karel Janský – Karel Dvořák – Rudolf Skřeček (Praha: Odeon) Koloc 2010 Miroslav Koloc: „Karel Hynek Mácha. Máj. Anotovaný soupis vydání 23. 4. 1836 – 16. 11. 2010“, in týž: Ustavičné senzace poutníka Karla Hynka Máchy (Praha: Triáda) [elektronický soubor na CD, edd. Miroslav Koloc – Robert Krumphanzl] Kosák – Flaišman 2018 Michal Kosák – Jiří Flaišman: „Třetí ediční stadium vydávání Máje K. H. Máchy“, Česká literatura 66, č. 2, s. 182–213 Králík 1954 Oldřich Králík: „Tvůrčí proces u K. H. Máchy a P. Bezruče“, Slezský sborník 52, č. 4, s. 433–453 Králík 1956 Oldřich Králík: Domnělý autograf Máje, 28 s. [rukopis, Literární archiv PNP, fond O. Králík; publikováno zde v digitální edici] Krčma 1923 Karel Hynek Mácha: Literární zápisník Karla Hynka Máchy z let 1833–1835, ed. František Krčma (Praha: Erna Janská) Krčma 1925 František Krčma: Bibliografie spisů Máchových 1. O českých vydáních Máchova Máje (Praha: Spolek českých bibliofilů) Krčma 1927 Karel Hynek Mácha: Máj. Báseň, ed. František Krčma (Praha: Erna Janská) Krčma 1929 Karel Hynek Mácha: Dílo 3. Deníky. Zápisníky. Korespondence, ed. František Krčma (Praha: Fr. Borový) Krčma 1932 František Krčma: Bibliografie spisů Máchových 3. Spisy sebrané. Spisy (mimo Máj a Cikány). Výbory vyšlé samostatně. Soupis Májů vyšlých v letech 1925–1931 (Praha: s. n.) Krčma 1936 František Krčma: „O Alšově Máji a o básni úvodní dedikované Hynku Kommovi“, Magazín Družstevní práce 4, 1936–1937, č. 2, září, s. 39–41 Krčma 1943 František Krčma: „Poznámky k prvnímu náčrtu ‚Máje‘“, Český časopis filologický 1, 1942–1943, č. 4, duben, s. 149–153 Krejčí 1971 Karel Krejčí: „Dvojí tajemství malostranského domu“, in Karel Krejčí (ed.): Podivuhodné příběhy ze staré Prahy (Praha: Odeon), s. 273–293 Kuncová 1956 Julie Kuncová: „Máj“ K. H. Máchy 1836–1956. Soupis všech vydání „Máje“. Soupis knižní literatury o K. H. Máchovi z let 1932–1956 (Praha: Národní knihovna) Malý 1936 Jaromír Malý: „Sto Májů“, in Miloslav Novotný (ed.): Karel Hynek Mácha. Život a dílo. Katalog výstavy v Národním museu (Praha: Národní muzeum), s. 39–53, bez podp. Menzel 1832 Wolfgang Menzel: Reise nach Oesterreich im Sommer 1831 (Stuttgart – Tübingen: J. G. Cotta) Musilová 2017 Václava Musilová: „Odborné vyjádření z oboru kriminalistika, specializace expertiza ručního písma“, 5 s. [Zpráva o písmu přípisu na titulní straně RM, publikováno zde v digitální edici] Musilová – Šilhová 2016 Václava Musilová – Daniela Šilhová: „Znalecký posudek z oboru kriminalistika, specializace expertiza ručního písma“, 31 s. [Zpráva o písmu RM, publikováno zde v digitální edici] Nové knihy české 1836 „Nové knihy české“, Časopis Českého museum 10, sv. 2, s. 224–227 Panáček 1970 Josef Panáček: Karel Hynek Mácha v kraji svého Máje (Liberec: Severočeské nakladatelství) Paulusová 2016 Hana Paulusová: „Stanovení vlákninového složení papíru“, 4 s. [Zpráva o vlákninovém složení druhého konvolutu papíru RM, publikováno zde v digitální edici] Píša 2018 Petr Píša: „‚Jsme spolu tak zadobré, že mi slíbil, abych se nestaral, že tomu pomůžeme a že projde.‘ Cenzura díla Karla Hynka Máchy“, Česká literatura 66, č. 1, s. 34–69 Pohorský 2011 Máj, Máj… věčný Máj, ed. Miloš Pohorský (Praha: Obec spisovatelů) Presl 1837 Jan Svatopluk Presl: Nerostopis čili Mineralogia. Rukovět soustavná k poučení vlastnímu (Praha: Jan Spurný) Prokop 2006 Dušan Prokop: „Několik poznámek a úvah o vzniku Máchova Máje“, Česká literatura 54, č. 2–3, s. 204–217 Prokop 2010 Dušan Prokop: Kniha o Máchově Máji (Praha: Academia) Přibil 2009 Marek Přibil: „Mácha a peníze. K identitě básníkova mecenáše“, in Tomáš Breň – Pavel Janáček (edd.): „O slušnou odměnu bude pečováno…“. Ekonomické souvislosti spisovatelské profese v české kultuře 19. a 20. století (Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.), s. 73–81 Přibil 2018 Marek Přibil: „Domnělý tzv. villaniovský zápisník“ [pracovní text] Rubáš – Cikán 2020 Stanislav Rubáš – Ondřej Cikán: „Bibliographie“, in Karel Hynek Mácha: Mai / Máj (Vídeň a Praha: Kētos), s. 150–159 Sabina – Mácha 1845 Karel Hynek Mácha: Spisy Karla Hynka Máchy 1. Básně 1, edd. Karel Sabina – Michal Mácha (Praha: vlastní náklad) Sekanina 1910 Karel Hynek Mácha: Z literárního díla Karla Hynka Máchy, ed. František Sekanina (Praha: Alois Hynek), b. d. Stejskal 1977 Josef Stejskal: „Soupis Májů Karla Hynka Máchy od roku 1956“, Zprávy Spolku českých bibliofilů 27, č. 4, s. 108–112 Stejskal 1990 Josef Stejskal: Soupis vydání básně Máj Karla Hynka Máchy. Ke 155. výročí básníkova úmrtí (5. 11. 1836 – 5. 11. 1991) (Plzeň: Knihovna města Plzeň – Moudrá sova) Šťastný 1906 Karel Hynek Mácha: Sebrané spisy Karla H. Máchy, ed. Jaroslav Šťastný (Praha: B. Kočí) Tomíček 1836 Jan Slavomír Tomíček: „Československá literatura“, Česká včela 3, č. 22, 31. 5., s. 181–182 Unser Planet 1836 „Uebersicht der neuesten böhmischen belletristischen Literatur“, Unser Planet 7, č. 172, 19. 7., s. 685–686; č. 173, 20. 7., s. 689–691; č. 174, 21. 7., s. 693–694 Vašák 1978 Pavel Vašák: „Textologie a máchovské systémy“, Česká literatura 26, č. 1, s. 10–20 Vašák – Dvořáček – Jähnichen 2006 Karel Hynek Mácha: Máj – Mai, edd. Pavel Vašák – Petr Dvořáček – Manfred Jähnichen (Praha: Akropolis) Vašák – Havel 1981 Pavel Vašák – Rudolf Havel (edd.): Literární pouť Karla Hynka Máchy. Ohlas Máchova díla v letech 1836–1858 (Praha: Odeon)

Přílohy k edičnímu komentáři 1. Chemická zpráva – papír RM 2. Soupis měřených bodů v RM 3. Písmoznalecká zpráva – RM 4. Písmoznalecká zpráva – přípis v RM 5. Srovnávací písma k přípisu RM 6. Oldřich Králík – Domnělý autograf Máje

Obsah:

Úvod
Přehled a popis pramenů, ediční poznámky
(1) Máj (T1)
(2) Rukopis Máje (RM – R1)
(3) Tzv. Náčrt Máje (NM, dříve též MS)
(4) Úryvky z tzv. Zápisníku (Z)
(5) Úryvek z Deníku z roku 1835 (verze A – R56, verze B – R57)
(6) Tzv. Výklad Máje (VM – R14)
Hypotetické prameny
(7) Německý překlad Intermezza I v Unser Planet
(8) Přetisk dedikační básně ve Věnci ze zpěvů vlastenských
Oldřich Králík: Domnělý autograf Máje
Databáze Májů
Časová osa
Bibliografie k edičnímu komentáři

Přílohy