Wjtr si dutau lebkau hrál, Gakby se mrtwý z hlaubi smál. Sem tam polétal dlauhý wlas, Gegž bjlé lebce nechal čas[,] A rosné kapky spod se rděly, Gakoby lebky zraky duté, Wečernj krásau máge hnuté, Se w žaluplných slzách skwěly. Tak sTeděl gsem, až wzešlá lůny zář I mau ↨[*]↨ i lebky té bledšj činila twář, A – gako přjkrowu – bělost gegj rozsáhlá Po dole – po lesjch – po horách w dál se táhla. Časem se zdaleka žežhulčino wolánj Geště w dol rozléhá, časem giž sowa stůně; Z wůkolnjch dworů znj psů wýtj i štěkánj. W kol suchoparem ge kořenj ljbá wůně, Pahorkem panny gsau slzyčky zkw[ě]étagjcj,. Tagemné swětlo gest w gezera dálném lůně; A mušky swjtiwé – co hwězdy létagjcj – Kol kola blysknawé u hře si kola wedau.
66.