67.
Časem siněkterási některá zasedši w lébku bledau[,] W brzku zas odletj co slza padagjcj. I w smutném zraku mém dwě wřelé slzy stály, Co giskry w gezeru, po mé si twáři hrály; Neb můg též krásný wěk, dětinstwj mého wěk Daleko odnesl diwoký času wztek[*]. Dalekoť geho sen, umrlý gako stjn, Obraz co bjlých měst u wody stopen kljn, Takť gako zemřelých myšlenka poʃlednj, Tak gako gméno gich, pradáwných bogů hluk, Dáwná sewernj zář, wyhaslé swětlo s nj, Zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zwuk, Zašlého wěku děg, umřelé hwězdy swit, Zašlé bludice pauť, mrtwé milenky cit, Zapomenutý hrob, wěčnosti skleslý byt, Wyhasla ohně kauř, slitého zwonu hlas, Mrtwé labutě zpěw, ztracený lidstwa rág, To dětinský můg wěk. Nyněgšj ale čas Ginošʃtwj mého – gest, co tato báseň, mág.