[Vědecká edice] Máj. Báseň od Karla Hynka Máchy.
Mnohováženému pánu a panu Hynkovi Kommovi, usedlému měšťanu Pražskému, vlastenci horlivému, na důkaz uctivosti obětuje spisovatel.
D1Čechové jsou národ dobrý! D2Nešťastný, jenž v nouzi lká, D3Nechť se k Čechovi obrátí, D4Ten mu rychlou pomoc dá; D5Byť i Čecha nepřítelem, D6Nešetří Čech jeho vin. D7Čechové jsou národ dobrý, D8A Ty Čechů věrný syn! Zbor. D9Věrný syn i bratr náš, D10Dobré Čechů srdce máš. D11Čechové jsou národ statný, D12Nepřemožen Český voj. D13Nechť se s vítězstvím rozloučí, D14Proti němuž Český boj. D15Čech kde stojí, krutá bitva D16Tamť, i mnohý slavný čin. D17Čechové jsou národ statný, D18A Ty Čechů věrný syn! Zbor. D19Věrný syn i bratr náš, D20Statné Čechů srdce máš! D21Čechové jsou národ věrný, D22Věrnost jejich první čest; D23Vlasti své i svému králi D24Čech i v smrti věrný jest. D25Bůh můj – král můj – vlasti moje! D26Poslední je Čecha vzdech. D27Čechové jsou národ věrný, D28A Ty syn jich – věrný Čech! Zbor. D29Věrný Čech i bratr náš, D30Věrné Čechů srdce máš! D31Věrný syn jsi Čechů kmene, D32Věrný bratr bratřím svým; D33Jazyk Český je i Tobě D34Otců drahým dědictvím. D35České hory – České doly – D36České luhy – Český háj – D37Šírá vlasť – ta Česká země D38Nejmilejšíť Tobě ráj. Zbor. D39Věrný Čech jsi – vlastenec, D40Protož vděčný u věnec D41Květ Ti vije Čecha máj!
1. 1Byl pozdní večer – první máj – 2Večerní máj – byl lásky čas. 3Hrdliččin zval ku lásce hlas, 4Kde borový zaváněl háj. 5O lásce šeptal tichý mech; 6Květoucí strom lhal lásky žel, 7Svou lásku slavík růži pěl, 8Růžinu jevil vonný vzdech. 9Jezero hladké v křovích stinných 10Zvučelo temně tajný bol, 11Břeh je objímal kol a kol; 12A slunce jasná světů jiných 13Bloudila blankytnými pásky, 14Planoucí tam co slzy lásky. 15I světy jich v oblohu skvoucí 16Co ve chrám věčné lásky vzešly; 17Až se – milostí k sobě vroucí 18Změnivše se v jiskry hasnoucí – 19Bloudící co milenci sešly. 20Ouplné lůny krásná tvář – 21Tak bledě jasná jasně bledá, 22Jak milence milenka hledá – 23Ve růžovou vzplanula zář; 24Na vodách obrazy své zřela, 25A sama k sobě láskou mřela. 26Dál blyštil bledý dvorů stín, 27Jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž, 28Jak v objetíby níž a níž 29Se vinuly v soumraku klín, 30Až posléz šerem v jedno splynou. 31S nimi se stromy k stromům vinou. – 32Nejzáze stíní šero hor, 33Tam bříza k boru k bříze bor 34Se kloní. Vlna za vlnou 35Potokem spěchá. Vře plnou – 36V čas lásky – láskou každý tvor. 37Za růžového večera 38Pod dubem sličná děva sedí, 39Se skály v břehu jezera 40Daleko přes jezero hledí. 41To se jí modro k nohoum vine, 42Dále zeleně zakvítá, 43Vzdy zeleněji prosvítá, 44Až v dálce v bledé jasno splyne. 45Po šírošíré hladině 46Umdlelý dívka zrak upírá; 47Po šírošíré hladině 48Nic mimo promyk hvězd nezírá. 49Dívčina krásná, anjel padlý, 50Co Amaranth na jaro svadlý, 51V ubledlých lících krásy spějí. 52Hodina, jenž jí všecko vzala, 53Ta v usta, zraky, čelo její 54Půvabný žal i smutek psala. – 55Tak zašel dnes dvacátý den, 56V krajinu tichou kráčí sen. 57Poslední požár kvapně hasne, 58I nebe, jenž se růžojasné 59Nad modrými horami míhá. 60»On nejde! – již se nevrátí! – 61»Svedenou žel tu zachvátí!« 62Hluboký vzdech jí ňádra zdvíhá, 63Bolestný srdcem bije cit, 64A u tajemné vod stonání 65Mísí se dívky pláč a lkání. 66V slzích se zhlíží hvězdný svit, 67Jenž po lících co jiskry plynou. 68Vřelé ty jiskry tváře chladné 69Co padající hvězdy hynou; 70Kam zapadnou, tam květ uvadne. 71Viz, mihla se u skály kraje; 72Daleko přes ní nahnuté 73Větýrek bílým šatem vlaje. 74Oko má v dálku napnuté. – 75Teď slzy rychle utírá, 76Rukou si zraky zastírá 77Upírajíc je v dálné kraje, 78Kde jezero se v hory kloní, 79Po vlnách jiskra jiskru honí, 80Po vodě hvězda s hvězdou hraje. 81Jak holoubátko sněhobílé 82Pod černým mračnem přelétá, 83Lílie vodní zakvétá 84Nad temné modro; tak se číle – 85Kde jezero se v hory níží – 86Po temných vlnách cosi blíží, 87Rychle se blíží. Malá chvíle, 88A již co čápa vážný let, 89Ne již holoubě či lílie květ, 90Bílá se plachta větrem houpá. 91Štíhlé se veslo v modru koupá, 92A dlouhé pruhy kolem tvoří. 93Těm zlaté růže, jenž při doubí 94Tam na horách po nebi hoří, 95Růžovým zlatem čela broubí. 96»Rychlý to člůnek! blíž a blíže! 97»To on, to on! Ty péra, kvítí, 98»Klobouk, oko, jenž pod ním svítí, 99»Ten plášť!« Již člůn pod skalou víže. 100Vzhůru po skále lehký krok 101Uzounkou stezkou plavce vede. 102Dívce se zardí tváře bledé; 103Za dub je skryta. – Vstříc mu běží, 104Zaplesá – běží – dlouhý skok – 105Již plavci, již na prsou leží – 106»Ha! běda mi!« V tom lůny zář 107Jí známou osvítila tvář; 108Hrůzou se krev jí v žilách staví. 109»Kde Vilém můj?« »»Viz,«« plavec k ní 110Tichými slovy šepce praví: 111»»Tam při jezeru vížka ční 112»»Nad stromů noc; její bílý stín 113»»Hlubokoť stopen v jezera klín; 114»»Však hlouběji ještě u vodu vryt 115»»Je z mala okénka lampy svit; 116»»Tam Vilém myšlenkou se baví, 117»»Že příští den jej žití zbaví. 118»»On hanu svou, on tvoji vinu 119»»Se dozvěděl; on svůdce tvého 120»»Vraždě zavraždil otce svého. 121»»Msta v patách kráčí jeho činu. – 122»»Hanebně zemře. – Poklid mu dán, 123»»Až tváře, jenž co růže květou, 124»»Zbledlé nad kolem obdrží stán, 125»»Až štíhlé oudy v kolo vpletou. 126»»Tak skoná strašný lesů pán! – 127»»Za hanu jeho, za vinu svou, 128»»Měj hanu světa, měj kletbu mou!«« 129Obrátí se. – Utichl hlas – 130Po skále slezl za krátký čas, 131Při skále člůn svůj najde. 132Ten rychle letí, co čápa let, 133Menší a menší, až co lílie květ 134Mezi horami po vodě zajde. 135Tiché jsou vlny, temný vod klín, 136Vše lazurným se pláštěm krylo; 137Nad vodou se bílých skví šatů stín, 138A krajina kolem šepce: »Jarmilo!« 139V hlubinách vody: »Jarmilo! Jarmilo!!« 140Je pozdní večer první máj – 141Večerní máj – je lásky čas. 142Zve k lásky hrám hrdliččin hlas: 143»Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!«
2. 144Klesla hvězda s nebes výše, 145Mrtvá hvězda sinný svit; 146Padá v neskončené říše, 147Padá věčně v věčný byt. 148Její pláč zní z hrobu všeho, 149Strašný jekot hrůzný kvíl. 150»Kdy dopadne konce svého?« 151Nikdy – nikde – žádný cíl. 152Kol bílé věže větry hrají, 153Při níž si vlnky šepotají. 154Na bílé zdě stříbrnou zář 155Rozlila bledá lůny tvář; 156Však hluboko u věži je temno pouhé; 157Neb jasna měsíce světlá moc 158Uzounkým oknem u sklepení dlouhé 159Proletši se změní v pološerou noc. 160Sloup sloupu kolem rameno si podává 161Temnotou noční. Z venku větru vání 162Přelétá zvražděných vězňů co lkání, 163Vlasami vězně pohrává. 164Ten na kamený složen stůl 165Hlavu o ruce opírá; 166Polou sedě a kleče půl 167V hloub myšlenek se zabírá. 168Po měsíce tváři jak mračna jdou, 169Zahalil vězeň v ně duši svou; 170Myšlenka myšlenkou umírá. 171»Hluboká noc! ty rouškou svou 172»Teď přikrýváš dědinu mou, 173»A ona truchlí pro mě! – 174»Že truchlí? – pro mě? – pouhý sen! 175»Ta dávno neví o mně. 176»Sotva že zítra jasný den 177»Nad její lesy vstane, 178»Já hanebně jsem odpraven, 179»A ona – jak v můj první den – 180»Vesele, jasně vzplane.« 181Umlknul; po sklepení jen, 182Jenž nad sloupy se zdvíhá, 183Dál, dál se hlas rozlíhá; 184Až – jakby hrůzou přimrazen – 185Na konci síně dlouhé 186Usne v temnotě pouhé. 187Hluboké ticho té temnosti 188Zpět vábí časy pominulé, 189A vězeň ve snách dny mladosti 190Zas žije dávno uplynulé. 191To zpomnění mladistvých let 192Mladistvé sny vábilo zpět; 193A vězně oko slzy lilo, 194Srdce se v citech potopilo; – 195Marná to touha v zašlý svět. 196Kde za jezerem hora horu 197V západní stíhá kraje, 198Tam – zdá se mu – si v temném boru 199Posledně dnes co dítko hraje. 200Od svého otce v svět vyhnán 201V loupežnickém tam roste zboru. 202Později vůdcem spolku zván 203Dovede činy neslychané, 204Všude jest jméno jeho znané, 205Každémuť: »Strašný lesů pán!« 206Až posléz láska k růži svadlé 207Nejvejš roznítí pomstu jeho, 208A poznav svůdce dívky padlé 209Zavraždí otce neznaného. 210Protož jest u vězení dán; 211A kolem má být odpraven 212Již zítra strašný lesů pán, 213Jak první z hor vyvstane den. 214Teď na kamený složen stůl 215Hlavu o ruce opírá, 216Polou sedě a kleče půl 217V hloub myšlenek se zabírá; 218Po měsíce tváři jak mračna jdou, 219Zahalil vězeň v ně duši svou, 220Myšlenka myšlenkou umírá. 221»Sok – otec můj! vrah – jeho syn, 222»On svůdce dívky mojí! – 223»Neznámý mně. – Strašný můj čin 224»Pronesl pomstu dvojí. 225»Proč rukou jeho vyvržen 226»Stal jsem se hrůzou lesů? 227»Čí vinu příští pomstí den? 228»Čí vinou kletbu nesu? 229»Ne vinou svou! – V života sen 230»Byl jsem já snad jen vyváben, 231»Bych strestal jeho vinu? 232»A jestli že jsem vůlí svou 233»Nejednal tak, proč smrtí zlou 234»Časně i věčně hynu? – 235»Časně i věčně? – věčně – čas –« 236Hrůzou umírá vězně hlas 237Obražený od temných stěn; 238Hluboké noci němý stín 239Daleké kobky zajme klín, 240A paměť vězně nový sen. 241»Ach – ona, ona! Anjel můj! 242»Proč klesla dřív, než jsem ji znal? 243»Proč otec můj? – Proč svůdce tvůj? 244»Má kletba –« Léč hluboký žal 245Umoří slova. Kvapně vstal; 246Nocí řinčí řetězů hřmot, 247A z mala okna vězně zrak 248Zalétá ven za hluky vod. – 249Ouplný měsíc přikryl mrak, 250Než nade temný horní stín 251Vychází hvězdy v noci klín; 252I po jezeru hvězdný svit, 253Co ztracené světlo se míhá. 254Zrak vězně tyto jiskry stíhá, 255A v srdce bolný vodí cit. 256»Jak krásnáť noc! Jak krásný svět! 257»Jak světlo – stín se střídá! 258»Ach zítra již můj mrtvý hled 259»Nic více neuhlídá! 260»A jako venku šedý mrak 261»Dál – dál se rozestírá: 262»Tak –« Sklesl vězeň, sklesl zrak, 263Řetězů řinčí hřmot, a pak 264U tichu vše umírá. 265Již od hor k horám mraku stín – 266Ohromna ptáka peruť dlouhá – 267Daleké noci přikryl klín, 268A šírou dálkou tma je pouhá. 269Slyš! za horami sladký hlas 270Pronikl nocí temnou, 271Lesní to trouba v noční čas 272Uvádí hudbu jemnou. 273Vše uspal tento sladký zvuk, 274I noční dálka dřímá. 275Vězeň zapomněl vlastních muk, 276Tak hudba ucho jímá. 277»Jak milý život sladký hlas 278»V krajinu noční vdechne; 279»Než zítřejší – ach – mine čas, 280»Tu ucho mé ach nikdy zas 281»Těch zvuků nedoslechne!« 282Zpět sklesne vězeň – řetěz hluk 283Kobkou se rozestírá; – – 284Hluboké ticho. – V hloubi muk 285Se opět srdce svírá, 286A dálné trouby sladký zvuk 287Co jemný pláč umírá. – – – 288»Budoucí čas?! – Zítřejší den?! – 289»Co přes něj dál, pouhý to sen, 290»Či spaní je bez snění? 291»Snad spaní je i život ten, 292»Jenž žiji teď; a příští den 293»Jen v jiný sen je změní? 294»Či po čem tady toužil jsem, 295»A co neměla šírá zem, 296»Zítřejší den mi zjeví? 297»Kdo ví? – Ach žádný neví.« – 298A opět mlčí. Tichá noc 299Kol kolem vše přikrývá. 300Shasla měsíce světlá moc, 301I hvězdný svit, a kol a kol 302Je pouhé temno, šírý dol 303Co hrob daleký zívá. 304Umlkl vítr, vody hluk, 305Usnul i líbý trouby zvuk, 306A u vězení síni dlouhé 307Je mrtvé ticho, temno pouhé. 308»Hluboká noc – temná je noc! – 309»Temnější mně nastává – – – 310»Pryč myšlenko!!« – A citu moc 311Myšlenku překonává. 312Hluboké ticho. – Z mokrých stěn 313Kapka za kapkou splyne, 314A jejich pádu dutý hlas 315Dalekou kobkou rozložen, 316Jakoby noční měřil čas, 317Zní – hyne – zní a hyne – 318Zní – hyne – zní a hyne zas. 319»Jak dlouhá noc – jak dlouhá noc – 320»Však delší mně nastává. – – – 321»Pryč myšlenko!« – A hrůzy moc 322Myšlenku překonává. – 323Hluboké ticho. – Kapky hlas 324Svým pádem opět měří čas. 325»Temnější noc! – – – Zde v noční klín 326»Ba lůny zář, ba hvězdný kmit 327»Se vloudí – – tam – jen pustý stín, 328»Tam žádný – žádný – žádný svit, 329»Pouhá jen tma přebývá. 330»Tam všecko jedno, žádný díl – 331»Vše bez konce – tam není chvíl, 332»Nemine noc, nevstane den, 333»Tam času neubývá. – 334»Tam žádný – žádný – žádný cíl – 335»Bez konce dál – bez konce jen 336»Se na mne věčnost dívá. 337»Tam prázdno pouhé – nade mnou, 338»A kolem mne i pode mnou 339»Pouhé tam prázdno zívá. – 340»Bez konce ticho – žádný hlas – 341»Bez konce místo – noc – i čas – – – 342»To smrtelný je mysle sen, 343»Toť, co se »nic« nazývá. 344»A než se příští skončí den, 345»V to pusté nic jsem uveden. – – –« 346Vězeň i hlas omdlívá. 347A lehounce si větry hrají 348Jezerní dálkou pode věží, 349S nimi si vlnky šepotají, 350Vězně uspávati se zdají, 351Jenž v hlubokých mrákotách leží. 352Strážného zbudil strašný hřmot, 353Jejž řetězů činí padání; 354Se světlem vstoupil. – Lehký chod 355Nezbudil vězně z strašných zdání. 356Od sloupu k sloupu lampy svit 357Dlouhou zalétá síní, 358Vzdy bledší – bledší její kmit, 359Až vzadu zmizí její moc, 360A pustopustá temná noc 361Ostatní díl zastíní. 362Leč nepohnutý vězně zrak – 363Jakby jej ještě halil mrak – 364Zdá se, že nic nezírá; 365Ač strážce lampy rudá zář 366Ubledlou mu polila tvář, 367A tma již prchla čírá. 368On na kamený složen stůl 369Hlavu o ruce opírá, 370Polou sedě a kleče půl 371Znovu v mdlobách umírá; 372A jeví hlasu šepot mdlý, 373Že trapnýť jeho sen i zlý. 374»Duch můj – duch můj – a duše má!« 375Tak slova mu jednotlivá 376Ze sevřených ust plynou. 377Než však dostihne ucho hlas, 378Tu slova strašná ničím zas – 379Jakž byla vyšla – hynou. 380Přistoupí strážce, a lampy zář 381Před samou vězně vstoupí tvář. 382Obličej vězně – strašný zjev – 383Oko spočívá nehnuté 384Jak v neskončenost napnuté, 385Po tváři slzy – pot a krev; 386V ustech spí šepot – tichý zpěv. 387Tu k ustům vězně ucho své 388Přiklonil strážce bázlivé; 389A jakby lehký větřík vál, 390Vězeň svou pověst šepce dál. 391A strážný vzdy se níž a níž 392Ku vězni kloní – blíž a blíž, 393Až ucho s usty vězně spojí. 394Ten šepce tíše – tíš a tíš, 395Až zmlkne – jakby pevně spal. 396Leč strážný nepohnutě stojí, 397Po tváři se mu slzy rojí, 398Ve srdci jeho strašný žal. – 399Dlouho tak stojí přimrazen, 400Až sebrav sílu kvapně vstal, 401A rychlým krokem spěchá ven. 402On sice – dokuď ještě žil – 403Co slyšel, nikdy nezjevil, 404Než na vzdy bledé jeho líce 405Neusmály se nikdy více. 406Za strážným opět temný stín 407Zahalil dlouhé síně klín; 408Hlubokou nocí kapky hlas 409Svým pádem opět měřil čas. 410A vězeň na kamený stůl 411Složený – klečí – sedí půl. 412Obličej jeho – strašný zjev – 413Oko spočívá nehnuté, 414Jak v neskončenost napnuté, 415Po tváři slzy – pot – a krev. 416A ustavičně kapky hlas 417Svým pádem dále měří čas. 418A kapky – vod i větrů zpěv 419Vězňovi blízký hlásá skon, 420Jenž myšlenkami omdlívá. – 421Z dálky se sova ozývá, 422A nad ním půlnoc bije zvon.
Intermezzo I. PŮLNOC. (Krajina.) 423V rozlehlých rovinách spí bledé lůny svit, 424Kolem hor temno je, v jezeru hvězdný kmit, 425Nad jezerem pahorek stojí. 426Na něm se sloup, s tím kolo zdvíhá, 427Nad tím se bílá lebka míhá, 428Kol kola duchů dav se rojí; 429Hrůzných to postav zbor se stíhá. Zbor duchů. 430»V půlnočních ticho je dobách; 431»Světýlka bloudí po hrobách, 432»A jejich modrá mrtvá zář 433»Svítí v dnes pohřbeného tvář, 434»Jenž na stráži – co druzí spí – 435»O vlastní křížek opřený 436»Poslední z pohřbených zde dlí. 437»V Zenithu stojí šedý mrak, 438»A na něm měsíc složený 439»V ztrhaný mrtvý strážce zrak, 440»I v pootevřené huby 441»Přeskřípené svítí zuby.« Jeden hlas. 442»Teď pravý čas! – připravte stán – 443»Neb zítra strašný lesů pán 444»Mezi nás bude uveden.« Zbor duchů (sundavaje lebku). 445»Z mrtvého kraje vystup ven, 446»Nabudiž život – přijmi hlas, 447»Buď mezi námi – vítej nám. 448»Dlouho jsi tady bydlil sám, 449»Jiný tvé místo zajme zas.« Lebka (mezi nimi kolem se točíc). 450»Jaké to oudů toužení, 451»Chtí opět býti jedno jen. 452»Jaké to strašné hemžení, 453»Můj nový sen. – Můj nový sen! –« Jeden hlas. 454»Připraven jestiť jeho stán. 455»Až zítra půlnoc nastane, 456»Vichr nás opět přivane. 457»Pak mu buď slavný pohřeb dán.« Zbor duchů. 458»Připraven jestiť jeho stán. 459»Až zítra půlnoc nastane, 460»Vichr nás opět přivane. 461»Pak mu buď slavný pohřeb dán.« Jeden hlas. 462»Rozlehlým polem leť můj hlas; 463»Pohřeb v půlnoční bude čas! 464»Co k pohřbu dá, každý mi zjev!« Čekan s kolem. 465»Mrtvému rakví budu já.« Žáby z bažiny. 466»My odbudem pohřební zpěv.« Vichr po jezeru. 467»Pohřební hudbu vichr má.« Měsíc v Zenithu. 468»Já bílý příkrov k tomu dám.« Mlha po horách. 469»Já truchloroušky obstarám.« Noc. 470»Já černá roucha doručím.« Hory v kolo krajiny. 471»Roucha i roušky dejte nám.« Padající rosa. 472»A já vám slzy zapujčím.« Suchopar. 473»Pak já rozduji vonný dým.« Zapadající mračno. 474»Já rakev deštěm pokropím.« Padající květ. 475»Já k tomu věnce uviji.« Lehké větry. 476»My na rakev je donesem.« Svatojánské mušky. 477»My drobné svíce ponesem.« Bouře z hluboka. 478»Já zvonů dutý zbudím hlas.« Krtek pod zemí. 479»Já zatím hrob mu vyryji.« Čas. 480»Náhrobkem já ho přikryji.« Přes měsíc letící hejno nočního ptactva. 481»My na pohřební přijdem kvas.« Jeden hlas. 482»Slavný mu pohřeb připraven. 483»Ubledlý měsíc umírá, 484»Jitřena brány otvírá, 485»Již je den! již je den!« Zbor duchů. 486»Již je den; již je den!« (zmizí.)
3. 487Nad temné hory růžný den 488Vyvstav májový budí dol, 489Nad lesy ještě kol a kol – 490Lehká co mlha bloudí sen. 491Modravé páry z lesů temných 492V růžové nebe vstoupají, 493I nad jezerem barev jemných 494Modré se mlhy houpají; 495A v břehu jeho – v stínu hory – 496I šírým dolem – dál a dál – 497Za lesy – všude bílé dvory 498Se skvějí; až – co mocný král, 499Ohromný jako noci stín 500V růžový strmě nebes klín – 501Nejzáz vrchů nejvyšší stál. 502Ledva že však nad modré temno hor 503Brunatné slunce rudě zasvitnulo, 504Tu náhle ze sna všecko procitnulo, 505A vesel plesá vešken živý tvor. 506V jezeru zeleném bílý je ptáků zbor, 507A lehkých člůnků běh i rychlé veslování 508Modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání. 509Na břehu jezera borový šumí háj, 510Z něj drozdů slavný žalm i jiných ptáků zpěv 511Mísí se u hlasy dolem bloudících děv; 512Veškeren živý tvor mladistvý slaví máj. 513A větru raního – co zpěvu – líbé vání 514Tam v dolu zeleném roznáší bílý květ, 515Tam řídí nad lesy divokých husí let, 516Tam zase po horách mladistvé stromky sklání. – 517Leč výjev jediný tu krásu jitra zkalí. 518Kde v šíré jezero uzounký ostrov sahá, 519Z nějž města malého i bílé věže stín 520Hlubokoť stopený v zelený vody klín, 521Náramný křik a hřmot mladým se jitrem zmahá, 522A valný zástup se z bran mala města valí. 523Zdaleka spěchá lid – vzdy větší zástup ten – 524Vzdy větší – větší jest – vzdy roste tento pluk; 525Nesmírné množství již. – Vzdy větší jeho hluk. 526Nešťastný zločinec má býti vyveden. 527Teď z mala města bran vojenský pluk vychází, 528Povolným krokem on zločince doprovází, 529Jenž v středu jeho jde jak jindy ozdoben. 530Utichl množství hluk – leč znovu počne zas, 531A mnohý v hluku tom vynikne silný hlas: 532»To on, to on! Ty péra, kvítí, 533»Klobouk, oko, jenž pod ním svítí! 534»Ten jeho plášť, to on, to on! To strašnýť lesů pán!« 535Tak lidem ode všech voláno bylo strán; 536A větší vzdy byl hluk – zbouřených jako vod – 537Čím blíže zločince zdlouhavý vedl chod. 538Kolem něj zástup jde – co nebem černý mrak, 539Z něho – co blesku svit – v slunci se leskne zbraň. 540Volně jde nešťastný – upřený v zemi zrak. 541Z městečka zvonku hlas. Množství se modlí zaň. 542Na břehu jezera malý pahorek stojí, 543Na něm se dlouhý kůl, na kůlu kolo zdvíhá. 544Blíž strmí kolmý vrch, na vrchu vrchol dvojí, 545Na vyšším vrcholi bílá se kaple míhá. 546U volném průvodu ku kapli přišel zbor; 547Všickni teď ustoupí – zločinec stojí sám. 548Posledněť vyveden v přírody slavný chrám, 549By ještě popatřil do lůna temných hor, 550Kde druhdy veselý dětinství trávil věk; 551By ještě jedenkrát v růžový nebe klín 552Na horu vyveden, před bílé kaple stín, 553Nebe i světů všech pánovi svůj vzdal vděk. 554Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid, 555A srdce každého zajímá vážný cit. 556V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál 557Slzící lidu zrak obrácen v hory výš, 558Kde nyní zločinec, v přírody patře říš, 559Před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál. 560Vyšlého slunce rudá zář 561Zločince bledou barví tvář, 562A slzy s oka stírá, 563Jenž smutně v dálku zírá. 564Hluboko pod ním krásný dol, 565Temné jej hory broubí kol, 566Lesů věnec objímá. 567Jasné jezero dřímá 568U středu květoucího dolu. 569Nejblíž se modro k břehu vine, 570Dále zeleně zakvítá, 571Vzdy zeleněji prosvítá, 572Až posléz v bledé jasno splyne. 573Bílé dvory u velkém kolu 574Sem tam jezera broubí břeh. 575V jezeru bílých ptáků zbor, 576A malých člůnků rychlý běh, 577Až kde jezero v temno hor 578V modré se dálce níží. 579Loďky i bílé v břehu dvory – 580Věž – město – bílých ptáků rod – 581Pahorky v kolo – temné hory – 582Vše stopeno ve lůno vod, 583Jak v zrcadle se zhlíží. 584Tam v modré dálce skály lom 585Květoucí břeh jezera tíží, 586Na skále rozlehlý je strom – 587Starý to dub – tam – onen čas, 588Kde k lásce zval hrdliččin hlas, 589Nikdy se nepřiblíží. – 590Nejblíže pahorek se zdvíhá, 591Na něm se kůl a kolo míhá. 592Po hoře – na níž stojí – háj 593Mladistvý hučí – smutný stesk – 594Nad šírým dolem slunce lesk, 595A raní rosa – jitřní máj. 596To vše zločinec ještě jednou zřel, 597To vše, jež nyní opustiti měl, 598A hluboký srdce mu žel uchvátí; 599Hluboce vzdechne – slza slzu stíhá – 600Ještě jednou – posledně – vše probíhá, 601Pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí. 602Po modrém blankytu bělavé páry hynou, 603Lehounký větřík s nimi hraje; 604A vysoko – v daleké kraje 605Bílé obláčky dálným nebem plynou, 606A smutný vězeň takto mluví k ním: 607»Vy, jenž dalekosáhlým během svým, 608»Co ramenem tajemným zemi objímáte, 609»Vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe, 610»Vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe, 611»V tiché se slzy celí rozplýváte, 612»Vás já jsem posly volil mezi všemi. 613»Kudy plynete u dlouhém dálném běhu, 614»I tam, kde svého naleznete břehu, 615»Tam na své pouti pozdravujte zemi. 616»Ach zemi krásnou, zemi milovanou, 617»Kolébku mou i hrob můj, matku mou, 618»Vlasť jedinou i v dědictví mi danou, 619»Šírou tu zemi, zemi jedinou! – 620»A až běh váš onu skálu uhlídá, 621»Kde v břehu jezera – tam dívku uplakanou –« 622Umlkl již, slza s slzou se střídá. 623Teď s výše hory s vězněm kráčí pluk 624Širokou stezkou v středu mlada borku, 625Doleji – dole – již jsou na pahorku – 626A znovu ztichl šíra množství hluk. 627Přichystán již popravce s mečem stojí, 628Jedenkrát ještě vězeň zdvihl zrak, 629Pohledl vůkolím – povzdechl – pak 630Spustiv jej zas – k blízké se smrti strojí. 631Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé, 632Poklekl k zemi, kat odstoupí, strašná chvíle – 633Pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok, 634V kolo tne meč, zločinci blyskne v týle, 635Upadla hlava – skok i – ještě jeden skok – 636I tělo ostatní ku zemi teď se skloní. 637Ach v zemi krásnou, zemi milovanou, 638V kolébku svou i hrob svůj, matku svou, 639V vlasť jedinou i v dědictví mu danou, 640V šírou tu zemi, zemi jedinou, 641V matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní. 642Po oudu lámán oud, až celé vězně tělo 643U kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo, 644I hlava nad kolem svůj obdržela stán; 645Tak skončil života dny strašný lesů pán; 646Na mrtvé tváři mu poslední dřímá sen. 647Na něj se dívajíc – po celý dlouhý den 648Nesmírné množství v kol mala pahorku stálo; 649Teprv až k západu schýlivši slunce běh 650Veselo v mrtvý zrak sťaté hlavy se smálo, 651Utichl jezera šírý – večerní břeh. 652Nad dálkou temných hor poslední požár plál; 653V hluboké ticho to měsíce vzešla zář, 654Stříbřící hlavy té ubledlou mrtvou tvář 655I tichý pahorek, jenž v břehu vody stál. 656Města jsou vzdálená co bílý v modru mrak, 657Přes ně v kraj daleký nesl se mrtvý zrak, 658V kraj, kde co dítě on – O krásný – krásný věk! 659Daleko zanesl věk onen časů vztek, 660Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín, 661Obraz co bílých měst u vody stopen klín, 662Takť jako zemřelých myšlenka poslední, 663Tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk, 664Dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní, 665Zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, 666Zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, 667Zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit, 668Zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt, 669Vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas, 670To jestiť zemřelých krásný dětinský čas. 671Je pozdní večer – druhý máj – 672Večerní máj – je lásky čas, 673Hrdliččin zve ku lásce hlas: 674»Viléme! Viléme!! Viléme!!!«
Intermezzo II. 675Stojí hory proti sobě, 676Z jedné k druhé mrak přepnutý 677Je, co temný strop klenutý, 678Jednu k druhé pevně víže. 679Ouvalem tím v pozdní době 680Ticho, temno jako v hrobě. 681Za horami, kde pod mrakem 682Ve vzdálí se rozstupují – 683V temné dálce, něco níže 684Kolmé skály k sobě blíže 685Než hory se sestupují, 686Tak že sinným pod oblakem 687Skály ouzkou bránu tvoří. 688Za tou v dálce pode mrakem 689Temnorudý požár hoří, 690Dlouhý pruh v plamené záři 691Západní rozvinut stranou, 692Po jehožto rudé tváři 693Noční ptactvo kola vedší, 694Jakoby plamenou branou 695Nyní v dálku zalétalo. 696Hasnul požár – bledší – bledší, 697Až se šírošíré nebe 698Noční rosou rozplakalo, 699Rozsmutnivši zem i sebe. 700V hlubokém ouvalu klínu, 701Ve stověkých dubů stínu, 702Zbor u velkém kole sedí. 703Zahalení v pláště bílé, 704Jsou to druzi noční chvíle. 705Každý před se v zemi hledí 706Beze slova, bez pohnutí, 707Jakby kvapnou hrůzou jmutí 708V sochy byli proměnění. 709Večerních co krajin pění, 710Tichý šepot – tiché lkání – 711Nepohnutým kolem plynul, 712Tichý šepot bez přestání: 713»Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!« – 714V kotouči jak vítr skučí, 715Nepohnutým kolem zvučí: 716»Vůdce zhynul! vůdce zhynul!« – 717Jako listů šepotání 718Pode skálou při ozvěně, 719Znělo kolem bez přestání, 720Jednozvučně, neproměně: 721»Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!« – 722Zachvěly se lesy dalné, 723Ozvaly se nářky valné: 724»Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!« –
4. 725Krásný máj uplynul, pohynul jarní květ, 726A léto vzplanulo; – pak letní přešel čas, 727Podzim i zima též – i jaro vzešlo zas; 728Až mnohá léta již přenesl časů let. 729Byl asi sedmý rok, poslední v roce den; 730Hluboká na něj noc. – S půlnocí nový rok 731Právě se počínal. V vůkolí pevný sen, 732Jen blíže jezera slyšeti koně krok. 733Mého to koně krok. – K městu jsem nocí jel; 734A přišed k pahorku, na němž byl tichý stán 735Dávno již obdržel přestrašný lesů pán, 736Poprvé Viléma bledou jsem lebku zřel. 737Půlnoční krajinou, kam oko jen dosáhlo, 738Po dole, po horách, lesy, jezerem, polem, 739Co příkrov daleký sněhu se bělmo táhlo, 740Co příkrov rozstřený – nad lebkou i nad kolem. 741V hlubokých mrákotách bledý se měsíc ploužil, 742Časem zněl sovy pláč, ba větru smutné chvění, 743A větrem na kole kostlivce rachocení, 744Že strach i ňádra má i mého koně oužil. 745A tam, kde města stín, v cvál poletěl jsem s koněm, 746I po kostlivci jsem hned druhý den se tázal; 747Starý mi hospodský ku pahorku ukázal, 748A – již jsem dříve psal – smutnou dal zprávu o něm. 749Pak opět žití běh v šírý mě vedl svět, 750Mnohý mě bouřný vír v hluboký smutek zchvátil; 751Leč smutná zpráva ta vzdy vábila mě zpět, 752Až s mladým jarem jsem ku pahorku se vrátil. 753S západem slunce jsem tam na pahorku seděl, 754Nade mnou kolo – kůl – kostlivec – lebka bledá; 755Smutným jsem okem v dál krajiny jarní hleděl, 756Až tam kde po horách mlha plynula šedá. 757Byl opět večer – první máj – 758Večerní máj – byl lásky čas; 759Hrdliččin zval ku lásce hlas, 760Kde borový zaváněl háj. 761O lásce šeptal tichý mech, 762Květoucí strom lhal lásky žel, 763Svou lásku slavík růži pěl, 764Růžinu jevil vonný vzdech. 765Jezero hladké v křovích stinných 766Zvučelo temně tajný bol, 767Břeh je objímal kol a kol, 768Co sestru brat ve hrách dětinných. 769A kolem lebky pozdní zář 770Se vložila, co věnec z růží; 771Kostlivou, bílou barví tvář 772I s pod bradu svislou jí kůží. 773Vítr si dutou lebkou hrál, 774Jakby se mrtvý z hloubi smál. 775Sem tam polétal dlouhý vlas, 776Jejž bílé lebce nechal čas, 777A rosné kapky spod se rděly, 778Jakoby lebky zraky duté, 779Večerní krásou máje hnuté, 780Se v žaluplných slzách skvěly. 781Tak seděl jsem, až vzešlá lůny zář 782I mou i lebky té bledší činila tvář, 783A – jako příkrovu – bělost její rozsáhlá, 784Po dole – po lesích – po horách v dál se táhla. 785Časem se zdaleka žežhulčino volání 786Ještě v dol rozléhá, časem již sova stůně; 787Z vůkolních dvorů zní psů výtí i štěkání. 788V kol suchoparem je koření líbá vůně, 789Pahorkem panny jsou slzičky zkvétající. 790Tajemné světlo je v jezera dálném lůně; 791A mušky svítivé – co hvězdy létající – 792Kol kola blysknavé u hře si kola vedou. 793Časem si některá zasedši v lebku bledou, 794V brzku zas odletí co slza padající. 795I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály, 796Co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály; 797Neb můj též krásný věk, dětinství mého věk 798Daleko odnesl divoký času vztek. 799Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín, 800Obraz co bílých měst u vody stopen klín, 801Takť jako zemřelých myšlenka poslední, 802Tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk, 803Dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní, 804Zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, 805Zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, 806Zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit, 807Zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt, 808Vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas, 809Mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj, 810To dětinský můj věk. Nynější ale čas 811Jinošství mého – je, co tato báseň, máj. 812Večerní jako máj ve lůně pustých skal; 813Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal. 814Vidíšli poutníka, an dlouhou lučinou 815Spěchá ku cíli, než červánky pohynou? 816Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj, 817Jak zajde za onou v obzoru skalinou, 818Nikdy – ach, nikdy! To budoucí život můj. 819Kdo srdci takému utěchy jaké dá? 820Bez konce láska je! – Zklamánať láska má! 821Je pozdní večer – první máj – 822Večerní máj – je lásky čas; 823Hrdliččin zve ku lásce hlas: 824»Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!!«
Poznamenání. INTERMEZZO I. »Jenž na stráži – co druzí spí« a. t. d. Bylo pozdě na noc, kdy při pohřbu jednoho z svých přátel přítomen, byl jsem na hřbitově staroměstském. Hrobník spuštěnou rakev zemí zasýpaje: »Dnes již žádného nepřivezou,« pravil, »může státi dnes na stráži.« Na dotazování své obdržel jsem nasledující ponaučení. Jest mezi sprostým lidem pověra, že poslední na jistý hřbitov pohřbený přes noc na stráži hřbitova toho státi musí, a to sice každou noc, po celý ten čas, až opět jiný zde pohřben bývá, který pak na jeho místo nastoupí. Tak že žádný hřbitov nikdy bez strážce není, a že tím spůsobem na hřbitově malé osady mrtvý po kolik třeba let na stráži stojí.

Obsah: